Robert Sedláček zfilmoval příběh Jana Palacha vkusně, ale opatrně

Pokud je tedy Palachova osobnost součástí nějakého příběhu, pak především jeho doby – československé okupace roku 1968 a následujících událostí. V průběhu let se Palach navíc proměnil v symbol vpletený do různých interpretací našich národních dějin. Zároveň to ovšem je děsivý, fyzicky extrémní akt, který těžko lze racionálně posuzovat. Hrůzné aspekty Palachova dobrovolného sebeupálení, následovaného pomalým a trýznivým umíráním na nemocničním lůžku, jsou něčím, co si z dnešního mýtu o „studentovi, který se obětoval, aby vyburcoval společnost z letargie“ rádi odmýšlíme. Neustále to však pulzuje v pozadí. Právě těžko představitelná drastičnost Palachova jednání nám brání v tom, abychom jeho osobnost plně pochopili. Natáčet film o Palachovi znamená nejen zaobírat se stopou, kterou zanechal v národní paměti, nýbrž se také přiblížit k mladíkovu ohořelému, trpícímu tělu.

Není divu, že filmy, které se Palachovi poslední dobou věnovaly, se zabývaly spíš jeho smrtí než životem. Minisérie Hořící keř vypráví o bezprostředních reakcích na jeho čin. Je to snímek, který se soustředí právě na symbolickou rovinu studentova sebeupálení a snaží se zachytit nejranější fázi formování palachovské legendy. Subverzivní experimentální snímek Martina Ježka Spálenej fešák se zase zaměřuje na druhou, „tělesnou“ rovinu Palachovy smrti. Ježek pracuje s autentickým záznamem rozhovoru umírajícího Palacha a jeho ošetřující lékařky v nemocnici, což je sám o sobě nesnesitelně drásavý mediální artefakt. Zdůrazňuje tím ty aspekty celé události, které se symbolickým „sebeobětováním“ nemají nic společného.

Podívejte se na trailer k snímku Jan Palach, foto: Karel Cudlín (Cinemart)

Nový životopisný film Roberta Sedláčka nesoucí Palachovo jméno nám scény mladíkova umírání v nemocnici neukazuje, ale končí velmi dlouhým záběrem jeho spáleného obličeje těsně po činu. Přitom přípravu Palachova sebeupálení Sedláček rekonstruuje do podrobných detailů. Rozhodnutí ukončit celé drama právě v této chvíli je pro celý film příznačné: režisér jako by se snažil oběma možným extrémům Palachova osudu vyhnout – neudělat z Palacha ani hlásnou troubu patetických prohlášení na adresu české společnosti, ale ani se příliš nezaobírat hraničními a nepochopitelnými aspekty jeho činu. Natočil tak film, který je uměřený, vkusný, důstojný… a velmi, velmi opatrný.

Už prolog odehrávající se v době Palachova dětství ukazuje, co všechno je na Sedláčkově filmu dobré, ale i v čem budí rozpaky. Malý kluk Jan se v prologu ztratí uprostřed zimy v lese. Zatímco on osaměle mrzne, záchranná výprava ho marně hledá. Je to nečekaně civilní dramatická situace; příhoda, jež se stala obyčejnému klukovi v neurčité době a na neurčitém místě, nikoli příběh, který by jasně předurčoval budoucí osud tragického hrdiny. Zároveň si do ní ovšem můžeme promítat typické „palachovské“ motivy – osamělost a vzdálenost od společenství nebo čelení extrémním živlům, v tomhle případě stravujícímu chladu.

Celý následující film provázejí obě snahy přítomné v prologu. Na jedné straně je to pokus ukázat Palacha coby obyčejného člověka své doby, nikoli mučedníka a chodící svědomí národa. Na druhé neustálé připomínání jeho osudu pomocí – často hodně zvláštních – asociací, souvisejících většinou právě s ohněm jako určujícím živlem této osobnosti. Obě nakonec ukazují, že o Palachovi ve skutečnosti nelze natočit film, který by nám umožnil jeho čin pochopit.

Sedláčkův Palach rozhodně nepůsobí jako sebejistý morální kompas v nejisté době. Naopak, při rekonstrukcích důležitých dějinných událostí ho film staví spíš do role pozorovatele – při příjezdu sovětských tanků do Prahy se zmateně potácí po ulicích s rádiem u ucha, během studentské stávky je jejím řadovým účastníkem. Film se soustředí hlavně na Janův osobní život. Ukazuje idealistu každodenního života, který se chová čestně a férově k lidem ve svém okolí – zastane se svého ruského kamaráda z brigády, klade nesmělé otázky na morální integritu ostatních postav, například své matky.

V roli Jana Palacha se představuje šestadvacetiletý Viktor Zavadil. Pro člena souboru Městského divadla v Kladně je to první velká filmová příležitost, foto: Karel Cudlín (Cinemart)

Sedláček pojal Palacha jako nesmělého, citlivého „slušňáka“. Nepije alkohol, nekouří, s první sexuální zkušeností se svou přítelkyní trpělivě čeká na její první krok. Celkově se projevuje jako mírný, lehce neprůbojný mladík. Sedláček ho nechá spáchat několik poklesků, které však právě potvrzují jeho pozici neokázalého hrdiny snažícího se jednat v souladu se svým svědomím, nadto mezi postavami, které zdaleka tak eticky bezúhonné nejsou. O to neuvěřitelněji pak působí jeho radikální rozhodnutí spáchat něco tak extrémního, jako je sebeupálení, a to i ve chmurné atmosféře konce roku 1968. Režisérova snaha dovysvětlit tyto motivy fatalistickou náladou Vánoc a kázání o křesťanské oběti není funkční: vzhledem k tomu, že Palach v Sedláčkově filmu jinak k náboženství příliš netíhne.

Nad hlavním hrdinou se tu navíc vznáší trochu rozpačitě vyznívající opar osudových znamení. Snímek je plný motivů ohně a zapalování. Některé působí doslovně, třeba když si Palach prohlíží slavnou fotografii vietnamského buddhistického mnicha, který se demonstrativně upálil v roce 1963. Jiné jsou bizarní, kupříkladu scéna, v níž hrdina sleduje v kině němou grotesku, v níž najednou začne hořet Oliver Hardy. Jako určitý symbolický průvodce celým tím dějem vystupuje zapalovač, který Palachovi na začátku věnuje jeho ruský kamarád a jímž pak hrdina obdaruje univerzitního profesora považovaného za morální vzor. Stejně jako u všech ostatních podobných motivů, není ani tady úplně jasné, jak vážně je máme brát. Sugerují nám Sedláček a scenáristka Eva Kantůrková, že podobné situace mohly mít podvědomý vliv na Palachovo jednání? Pokud ano, působí to návodně a zjednodušeně. Mají tyto prvky nést hlavně dramatický efekt, jako osudové předzvěsti budoucnosti, která na hrdinu čeká? Pak nezapadají do civilně pojatého zpracování Palachova příběhu.

Film Jan Palach není nepovedený. Vzhledem k tomu, jak citlivou a problematickou látku se Robert Sedláček rozhodl ztvárnit, je výsledek vkusný a důstojný. Na druhou stranu Sedláček konfrontaci s Palachem spíše „ustál“, než že by se jí dokázal přesvědčivě zmocnit. Snímek Jan Palach  neposkytuje žádné přesvědčivé odpovědi, což je dobře, protože ty by zákonitě působily falešně. Klade otázky. Jenže nejistým, zakřiknutým hlasem.

Jan Palach (ČR / Slovensko, 2018, 124 minut)
Režie: Robert Sedláček, scénář: Eva Kantůrková, kamera: Jan Šuster, hudba: Michal Rataj, zvuk: Robert Slezák, kostýmy: Zuzana Brožová. Hrají: Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Michal Balcar, Karel Jirák, Jan Vondráček a další.