Famózní řemeslo, vanutí ducha, úžasná prostota = výstava Mantegna + Bellini

Mantegna und Bellini. Meister der Renaissance je výstava tradiční, nepouští se do experimentů a netouží člověka vyvést z míry lacinými prostředky. Přístup, který autoři přehlídky zvolili, je docela prostý: expozice srovnává, jak dva současníci zpracovávali tatáž témata. Skrze porovnávání velmi podobných děl se člověk učí vnímat díla jakoby pod drobnohledem – všímat si jemných rozdílů a přemýšlet o tom, co je zapříčinilo. Díky tomu si pokládá otázky, které by si jinak nad jednotlivými malbami nepoložil. Proč působí postavy na této malbě živěji než na malbě vedlejší? Proč je z tohoto obrazu cítit napětí, zatímco druhý působí tak klidně? Anebo úplně prosté tázání: proč se mi tenhle obraz líbí více než tamten? Co ve mně oslovuje – a čím?

Bellini a Mantegna jsou pro takové srovnávání ideální dvojicí. V roce 1453 se Andrea Mantegna přiženil do tehdy již slavné benátské umělecké rodiny a o málo mladší Giovanni Bellini se tak stal jeho švagrem. Ač Mantegna po několika letech bohaté Benátky opustil, aby se stal dvorním malířem v nedaleké Mantově, po desetiletí se vzájemně inspirovali, předháněli, napodobovali a kopírovali. V každém z tematických celků, do nichž je výstava rozdělena (Krajina; Tělo; Antika; Madona; Kristův sestup do předpeklí…), kurátoři představují několik větších pláten obou malířů, případně menší přípravné kresby, které ukazují postupné tříbení podoby jednotlivých postav i celé kompozice. Díky téměř dokumentárnímu zpracování můžeme sledovat mimořádně úzké umělecké vazby obou tvůrců. Jeden od druhého přebírali nápady všeho druhu: někdy tvar skaliska, jindy seskupení postav, námět nebo třeba kompletně celou kompozici.

Nutno přiznat, že to byl především Bellini, kdo napodoboval Mantegnu. Právě druhý jmenovaný se totiž již od počátku své dráhy jevil jako génius. Jeho brilantnost dokazuje hned jeden z prvních obrazů, které jsou na výstavě k vidění: Evangelista Marek. Jde o dílo namalované lehkou rukou, a přece řemeslně tak dokonale zvládnuté, že by je člověk odhadoval na dílo zralého mistra. Mantegna jej přitom dokončil v pouhých sedmnácti letech! – vzrušující důkaz zázračného talentu mladého malíře. Vedle Evangelisty Marka visí Madona s dítětem z ruky Francesca Squarcione, Mantegnova učitele z doby studií v Padově. Člověk se při pohledu na nemotorné herkulovské tělíčko dítěte neubrání lítosti nad zahanbením jinak jistě úctyhodného padovského mistra, kterého jeho vlastní žák tak brzy předčil.

Velký tvůrčí duch Andrea Mantegny se brzy stal jedním z motorů vývoje raně renesančního umění. Mantegna intenzivně studoval zákony perspektivy. Stal se autorem důmyslných perspektivních zkratek – tak odvážných, že se o ně za mnoho předcházejících staletí nikdo ani nepokusil. Kromě toho se věnoval studiu antiky, z níž si odnesl jak mnoho motivů a výtvarných postupů, tak mytologických a historických témat. V dějinách umění není mnoho plodnějších a tvořivějších období než druhá polovina 15. století: Andrea Mantegna však vynikl i v tak veliké konkurenci, jakou představuje počátek italské renesance.

Belliniho umělecké počátky nebyly tak jednoznačné jako Mantegnovy. Netvořil tak obratné a efektní kompozice ani nebyl průkopníkem nových ikonografických témat. Maloval však půvabné snové krajiny a uměl překrásně pracovat s barvou. Obloha v jeho Zmrtvýchvstání Krista je jedna z nejpůsobivějších, jaké kdy byly namalovány. Právě podivuhodné barvy a schopnost zachytit jejich pomocí takové věci, jako je měkkost světla či vůně vzduchu, se staly doménou benátských umělců na celé následující století. V Belliniho dílně se ostatně s největší pravděpodobností vyučili i mistři benátského kolorismu Giorgione a Tizian.

Totéž téma poprvé. Giovanni Bellini: Obětování Krista v chrámu, cca 1472, olej na dřevě, 80 x 105 cm. Z výstavy Mantegna und Bellini. Meister der Renaissance, zdroj © Fondazione Querini Stampalia, Benátky

Ačkoli se zpočátku Mantegna jeví jako větší z obou umělců, v průběhu výstavy se nad dalšími a dalšími z jeho precizních, odvážných, jasně rozvržených obrazů vkrádá pocit jisté jednotvárnosti a neživotnosti. Jako by v obrazech vedle hrdosti na vlastní invenci a řemeslnou virtuozitu nebyl prostor na nic dalšího. Pokornější, méně okázalé Belliniho obrazy nakonec působí jako díla zralejší: jeho postavy více žijí, více cítí, více přemýšlí nad svou vlastní situací. Tři spící apoštolové na Mantegnově obraze zaujmou důmyslnou perspektivní zkratkou ležících těl, zatímco tři spící apoštolové na Belliniho obraze dojmou svou prostotou. Tam, kde se Mantegnův Ježíšek dívá do prázdna, hledí Belliniho malý Kristus do daleka či možná do budoucna. Mantegna zaplňuje své promyšlené kompozice postavami, které jsou spíše sochami než lidmi – a Bellini Mantegnovy kompozice přebírá a zpodobňuje v nich skutečné lidské bytosti. Belliniho talent se možná musel déle hledat a tříbit, ale z obou malířů je to právě on, kdo se více blíží duchovním rovinám.

Tohle vše je možné na výstavě promýšlet také díky jednomu velmi správnému rozhodnutí kurátorů: výstava se nesnaží dílo obou tvůrců vykládat skrze jejich osobnost a mezilidský vztah. Autoři výstavy nám odepřou veškeré pikantnosti či šťavnaté detaily, po nichž by člověk vzhledem k formátu výstavy pochopitelně prahl: Žárlili na sebe? Byli přátelé? Psali si dopisy? Co si mysleli o dílech toho druhého, jež jsou tak blízká a přece tak odlišná? Za odvahu odepřít návštěvníkovi odpověď na všechny tyto otázky si kurátoři zaslouží naši vděčnost. Předvedli tak jednu znamenitou dovednost, v níž dříve vynikala právě Evropa: nesnižovat laťku vkusu – a raději odvést tak dobrou práci, aby nebylo nutné podbízet se nízkými prostředky.

Autorka je publicistka a kritička se zaměřením především na architekturu.

Giovanni Bellini: Vzkříšení Krista, 1475/1479, olej na dřevě, 148 x 128 cm. Z výstavy Mantegna und Bellini. Meister der Renaissance, zdroj: © Staatliche Museen zu Berlin, Gemäldegalerie / Jörg P. Anders

Mantegna und Bellini. Meister der Renaissance. Kurátoři: Caroline Campbell (National Gallery, London), Dagmar Korbacher (Staatliche Museen zu Berlin), Neville Rowley (Staatliche Museen zu Berlin) a Sarah Vowles (British Museum). Staatliche Museen zu Berlin – Gemäldegalerie.

Výstava trvá do 30. června 2019.