Vyhořelí mileniálové aneb Kristovy roky v 21. století

Začíná se u stolu, kde sedí dvě ženy a dva muži, před sebou pití a mikrofony. Slova se ujímá Jan Frič, režisér představení. Ptá se svých kolegů, jak se dostali k divadlu, co na něm mají rádi a tak podobně – hovor se nese v diskusním duchu pomrkávajícím na diváka; jako že humor. Tenhle druh spikleneckých sedánek je autorovi recenze z duše protivný, protože je mu protivná každá poloha typu „víme přece, jak to chodí, tak se v tom utvrdíme“; tudíž se recenzent první minuty dost ošíval. Nejvtipnější a nejautentičtější mu z kvarteta navíc přišla stoicky otrávená a mátožná scénografka Jana Hauskrechtová, kdežto herci Natálie Řehořová a Jiří Panzner se o vtipnost víc snažili, ale méně jim vycházela.

Jak hovory postupně vplují do tématu únavy, kterou všichni čtyři třicátníci pociťují (pro pořádek: Řehořové bude třicet až na konci května), tak se zapomene na rozpačitý začátek, který sice byl rozpačitý úmyslně, ale to nic na rozpačitosti nemění. Panzner v supermanovském kostýmu a Řehořová v téměř ordinérně krátkých šatech na plném těle rozehrávají svoji únavu v etudách, v nichž duševně obnažují sami sebe a pociťovanou pofidérnost svých kariér a životních strategií. Sekundující Hauskrechtová s Fričem se obnaží nakonec i fyzicky; přesněji ona skutečně až v téměř samotném závěru téhle něco přes hodinu trvající „psychoterapie“, kdežto on téměř polovinu inscenace prosedí a prostojí nahý. Není to nevkusné; ad absurdum to ilustruje Fričem řečené, ale nahý režisér se přece jen uklidí v dění poněkud stranou, „do stínu“, a tím se jeho nahota demaskuje jako časově přetažená, inscenačně nedomyšlená. Ve ztělesnění zápasů s démonem vyhoření a únavy pozvolna vyniká nejmladší ze čtveřice, Natálie Řehořová, která expresivně a energicky rozehrává bipolaritu euforie a apatie či třeba schizofrenické prolínání autentického prožívání s (hereckým) předstíráním.

Pracuje se tady s všemožnými klišé, která jsou ždímána až na hranu trapnosti a únosnosti – například když Řehořová mnohokrát uklouzne jakoby po banánové slupce. Na scénu je vtažen i živý pes (při premiéře to nesl statečně), zpívá se tu, citují se věty z Antona P. Čechova i básnické texty, hraje se i jen při svíčkách. Čím dál víc je to „magořina“, která dává smysl.

V jednu chvíli jsou na stěnu za scénou promítnuta jména a data narození všech čtyř aktérů, pod tím pak uplývají seznamy prací, které mají za sebou: role Řehořové a Panznera, scénografie Hauskrechtové, režie Friče. Jsou to útěšné výčty – všichni začali brzy a „jeli“. Teď, když – statisticky vzato – se nacházejí zdaleka ani ne v půli se svou životní poutí, cítí se být vysátí, použití, bez perspektiv, že se to ještě někdy změní. „Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet bylo mi tak temným lesem, že pravý směr jsem nemoh’ uhodnouti,“ stojí v Dantově Božské komedii. Ta krize rovněž bývá nazývána krizí Kristových let. Okolo těch se naši čtyři divadelníci věkově „motají“. Takže jen další prezentace další generace, jíž mladé roky mávají sbohem? Ne tak docela. Jen na okraj: ve 14. století, v době vzniku Dantova opusu, byl průměrný věk dožití úplně jiný (sám Dante zemřel v šestapadesáti) a vědomí „poločasu“ muselo být ve třiatřiceti intenzivnější než dnes.

Minulý měsíc zveřejnil na serveru Mediář Jan Javornický poznámku Mileniály obchází pomalá smrt. Týkala se ekonomického potenciálu lidí narozených v letech 1983 až 1995, tedy těch, kteří se jeví pro marketéry jako terno, neboť mileniálové přece určují trendy. Jde prý o zhruba šestnáct procent populace, která sice papírově stojí ještě před svým životním vrcholem, jejž autor spatřuje kolem čtyřicátého roku života, avšak postavení mileniálů – tvrdí reklamní kreativec Javornický – v současné české společnosti je vratší, než se může jevit. „Kromě toho, že stále silnější část populace nad 55 let má jednoznačně největší slovo při rozhodování o politickém směřování země, patří jí také zdaleka největší část prostředků. Obyvatel nad 55 let je téměř dvakrát více než mileniálů (…) a jejich odhadovaný podíl na celkovém bohatství společnosti může činit až 70 %,“ píše Javornický.

A studio Rubín, Praha – Jan Frič / Dagmar Radová a kol.: Burnout aneb Vyhoř! Na snímku Jan Frič a Jana Hauskrechtová, foto: Patrik Borecký (A studio Rubín)

Inscenace Burnout aneb Vyhoř! vůbec nehovoří o ekonomickém rozložení sil a perspektivách ve společnosti, ale vyhoření Jana Friče & spol. je jím v nemalé míře určeno. Talenty a svoboda oněch čtyř divadelníků, s níž mohou tvořit, jim umožnily historicky téměř bezprecedentní možnost uplatnění. Například čtyřiatřicetiletá Hauskrechtová má na kontě přes sto inscenací. Ale tlak na výkon, na produkci, a za nevelké peníze, vyčerpává. Toto vysávaní sil je samozřejmě nadgenerační; ona nutnost produkovat věci, které co do účinku na společnost jsou přitom čím dál dočasnější, zbytnější a vnímané ryze coby zboží, je obecnějším rysem současné doby. Kultura a umění z toho nejsou vyňaty. Únava, primárně určená mentálně, se rozlévá i ve vrstvách společnosti, u nichž by se to (ještě) ne úplně čekalo. Například u mileniálů zplodivších Burnout aneb Vyhoř! Jejich inscenace se netváří jako generační výlev, nýbrž je s ironií načrtnutou poznámkou, která by se neměla přeslechnout či přejít mávnutím ruky.

A studio Rubín, Praha – Jan Frič / Dagmar Radová a kol.: Burnout aneb Vyhoř!

Režie: Jan Frič, dramaturgie: Dagmar Radová, hudba: nejen Jakub Kudláč, výprava: Jana Hauskrechtová. Hrají: Natálie Řehořová, Jiří Panzner, Jana Hauskrechtová, Jan Frič.

Premiéra 1. března 2019 v A studiu Rubín.