Nulorožec, další gurmánsky vypravený pokrm literáta Petra Stančíka

V pražském nosorožíně dojde k těžko vysvětlitelné události. Vzplane dvanáctero tamních nosorožic a vedlejší obětí je noční hlídač. Inspektor Libor Lavabo se vydává po stopě, aby odhalil temné spiknutí, v němž hraje roli odporně krásný ekoaktivista, Goethův deník, střední škola pohřebnická i řada dalších bizarních prvků a motivů.

Stančík vlastně zopakoval půdorys Mlýnu na mumie, za který obdržel v roce 2015 Magnesii Literu za román – jen zasadil děj do současné Prahy (no, možná trochu alternativní, když místo McDonald’s je zde MacBeth’s) a výrazně ubral na šantě. Což znamená jen tolik, že bude jeho nejnovější román stále pro řadu čtenářů fantasmagorií, jíž nelze porozumět. Vtip je samozřejmě v tom, že pro jiné čtenáře to bude fantasmagorie, kterou je třeba si vychutnat plnými doušky. Odtud ten schrödingerovský součet spokojenosti. Pravda se vyjeví až při čtení.

Poezie žrasu a úžasu 

Petr Stančík (*1968) působí v české literatuře již od počátku devadesátých let, nicméně skutečný průlom předznamenal interaktivní thriller pro děti Mrkev ho vcucla pod zem z roku 2013. Ostatně pro dětské čtenáře od té doby píše pravidelně a rozjeté má momentálně hned dvě série (Jezevec Chrujda a H2O). Pravidelně publikuje povídky v mainstreamu i v antologiích domácí fantastiky. Zasloužené pozornosti se v posledních letech těší i jeho romány. Kromě Mlýnu na mumie vydal ve sledovaném období i Andělí vejce. Právě hrdinu tohoto románu z roku 2016 připomíná v Nulorožci zmíněný nešťastný hlídač. Přitom po výborném Mlýnu na mumie bylo Andělí vejce velekrokem zpátky. Problém Andělího vejce vězel v tom, že hrdina, o němž vypráví polovina knihy, naprosto neodpovídá tomu, kým je týž člověk v polovině druhé. Pokus vše v Andělím vejci osudově uzavřít pak odhalil, že u Stančíkových textů je mnohem menším prohřeškem, když prostě z náznaků a nedořečenosti vykročí do neznáma. Což je typ konce v Nulorožci. Pravda, závěr knihy je i tak zdlouhavý, hlavně ve srovnání s kadencí nápadů na stránkách předchozích. Detektivní linie, posléze se transmutující v linii konspirační, drží vyprávění pohromadě a dovádí román kamsi na dohled Mlýnu na mumie. K jeho dokonalosti zde chybí v podstatě drobnosti v dotažení šíleností, jež Stančík s gustem rozhazuje, ale které vždy byly působivé, protože za využití jakési vianovské logiky se ukazovaly být vlastně realistické. Tentokrát jsou místy jen zábavné.

Když už jsme u Borise Viana. Stančíka s tímto tvůrcem pojí skutečnost, že lidský život nemá v jeho prózách moc velkou cenu. Vyšetřování požáru nosorožic je například důsledně vedeno v linii žhářství, posléze možného pojišťovacího podvodu, nikoliv vraždy. Masakr dětského domova Mravenečků s nikým moc nehne, je to jen absurdní událost, stejně jako sem tam nějaké to mučení vedlejších postav nebo urvaná ruka v podomácku vyrobené pasti. Na čem záleží, je hloubka prožitků. Samozřejmě těch vznešených, metafyzických, povznášejících lidského ducha do nezměrných výšin, ovšem důsledně proložených slastmi naprosto a skrz naskrz tělesnými. Pravda, to je další důvod, proč Nulorožec zůstává Mlýnu jen v patách – inspektor Lavabo souloží i se oddává gargantuovskému obžerství v mnohem menší míře než jeho předchůdce komisař Durman. Inu, velkých činů našich předků se již nedosahuje tak snadno, řekli by staří Římané. A my dodáme, že vymyslet něco tak po všech stránkách stimulujícího, jako byl metempsychický nevěstinec Hôtel Ectoplasma, díky němuž už nikdy nebude návštěva Krkonoš jako dřív, se i Stančíkovi povede jednou za deset let.

Jinak Stančík v Nulorožci exceluje ve svých silných disciplínách a jeho nechutně otravný a hypervzdělaný hlavní hrdina si dopřává žen, gurmánských potěšení i jiných slastí. Na stránkách románu tak ožívá šlechtitel hlemýžďů pro brutální zápasy do poslední ulity, práci nalezne citlivý nos prvního českého koksommeliéra a jakkoliv je text složen především z krátkých vypointovaných pasáží, dočkáme se několikastránkového výčtu obskurních likérů z celého světa a naprosto náhodných setkání v davu se svobodnými zednáři.

Mimochodem: když dojde na odhalení plánů dvou tajných organizací skrytě bojujících o nadvládu nad světem, Neptunistů a Plutonistů, dává celý ten koncept – vymyšlený odhadem během dvou skleniček šnapsu – mnohem větší smysl než třeba „velkolepě epické“ soupeření asasínů a templářů z videoherního fenoménu Assassin’s Creed.

Což je ovšem zároveň nebezpečí Stančíkových textů: těch výmyslů je v nich tolik, že se zdá prostě nutností, aby dávaly jakýsi vyšší smysl, jinak… Jenže: ony smysl nedávají! Je to prostě bezuzdná zábava v podání zkušeného lexikologa, který si uvědomuje, že ve věku kmetském zůstane všem ku potěše toliko srovnávací mytologie a pivo. Nějaká ta filozofie života, vesmíru a vůbec by se tu našla, ale každý, kdo by ji u Stančíka chtěl cíleným úsilím hledat, by nutně vedl natolik nudný život, že by mu byla k ničemu.

Máte cimbuří? A mohli bychom ho vidět?

Konzumovat Nulorožce je třeba všemi smysly, a byť to jde i za suchého února, byla by to trestuhodná škoda. Je to jako s rituálem dobrého vína – tu práci s válením na jazyku, kroužením ve sklenici, nahlížením proti světlu a ochutnávání vůně si je třeba prostě dát. I za tu cenu, že sem tam nějaký ten doušek zaskočí. Což se právě v Nulorožci občas stane. Například když Lavabo sbalí mladou čtenářku Goetha a odveze ji do svého bytu připomínajícího věž, nedojde toliko na nápadité eschatologické sado maso, nýbrž i na objev, že dívka nezná slovo cimbuří. A já se musím ptát: skutečně by dívka čtoucí Goetha v originále a zároveň praktikující nejrůznější mučící praktiky ku posílení slasti neznala slovo cimbuří? Je to paradox, ale encyklopedické znalosti Stančíkových hrdinů občas vedou k tomu, že jakákoliv neznalost působí nedůvěryhodně a jaksi nuceně, jako retardačně inverzní deus ex machina, který má vrátit román do mezí uvěřitelnosti a činí nakonec přesný opak.

Petr Stančík coby host literárního večera v Českém centru v Sofii,
foto: Denica Prodanova

Stejně tak zarazí, když si Lavabo objednává v restauraci Mount Feverest zaječí ledvinky, celých šestadvacet hodin pomalu tažené v marinádě z čmeláčího medu, okvětních lístků vlčího máku a čerstvé kyseliny mravenčích jedových žláz, zaplatí bratru pouhých 1808 korun českých. Vzhledem k tomu, že uvedený pokrm se, volně parafrázováno, konfitoval na nahém bříšku a mezi ňadry krásných žen neustále napájených horkým čajem s kapkou koňaku, aby více hřály, a následně byl na tomto živém talíři i podáván, zdá se uvedená cena až dumpingově podezřelá. Jen si vemte, kolik je třeba vařičkám platit člověkohodin!

Skutečně, takovýchto školáckých chyb ve výstavbě fikčního světa by se tak zkušený autor jako Stančík měl vyvarovat. Na druhou stranu, která čtenářská zrůda by si jich, proboha, všimla!?

Obal Stančíkovy knihy Nulorožec, repro: Artzona.cz

Petr Stančík: Nulorožec. Druhé město, Brno 2018, 220 stran, doporučená cena 279 korun.