Seriálové tipy v únoru: Jak žijí jiné děti a jak může televize spojovat
Únorové hrané seriály u mě předčily dvě série vycházející z reality – dokumentární komedie rappera Killera Mikea o životě černošské menšiny v USA a britská reality show How the Other Kids Live o navazování vztahů mezi malými dětmi.
Rapper a aktivista Killer Mike natočil pro Netflix šest dílů pořadu Trigger Warning with Killer Mike. Ukázalo se, že tenhle atlantský sympaťák, který nejčastěji vystupuje jako součást „černo-bílého“ rapového dua Run The Jewels, má nejen smysl pro povinnost divákům kousek po kousku vysvětlovat, jak se žije v USA, když máte černou barvu kůže, ale taky praštěný, anarchistický humor. Nebude to náhoda, že hned několik úspěšných současných filmů a seriálů o černošské Americe (Get Out, Sorry to Bother You, Atlanta) už stihlo dát vzniknout nálepce „divná satira“. Pořad Killera Mikea je dostatečně divný, abychom ho k nim mohli volně přiřadit, a jeho sympatická persona kotví všechny ujeté nápady v pocitu, že tenhle seriál vznikl z lásky k lidem a z potřeby před nimi pár věcí rozebrat do hloubky.
Bez snídaně a bez jointu
Tak třeba problém zmírajícího černošského byznysu. Killer Mike nejprve připomíná, že v dobách, kdy ještě fungovala segregace, byly američtí černoši zvyklí chodit k černošskému holiči, ševci, pekaři a dalším. Dnes na černošský podnik narazíte jen tu a tam. Rapper si v prvním díle uloží za úkol experiment: vydržet tři dny utrácet za služby výhradně afroamerických řemeslníků a byznysmenů. V sousedním městě, kam se vydá na koncert, tak musí jezdit na kole (auta černošské firmy nevyrábějí), spát na lavičce (černošský hotel nenajde), trpět hlady (když už najde černošskou restauraci, jídlo nepochází z černošských farem), a nemůže kouřit marihuanu – dealeři jsou sice často černoši, konopné farmy ovšem bývají „bílé“. Právě fungování marihuanového byznysu jednoduše vysvětluje, v jaké pozici v něm černoši bývají nejčastěji. Killer Mike upozorňuje na tenhle problém dlouhodobě – v rozhovorech, videích, kampaních a sám provozuje holičství. Ve svém pořadu ten problém vykládá vůbec nejpřesvědčivěji – poloha všehoschopného a zároveň laskavého komika mu sedí nejlépe.
V následujících epizodách se mu podobně vtipně a originálně daří vysvětlit nedůvěru části černošského obyvatelstva vůči křesťanským církvím nebo rozdíl, s nímž majorita vnímá dědictví černošských a bělošských gangů. V jednom z nejabsurdnějších momentů sledujeme focus group svolanou kvůli tomu, aby hodnotila limonádu, k jejíž výrobě Mike přesvědčí členy někdejších gangů Crips a Bloods. Všech šest epizod spojuje neustálá snaha atlantského aktivisty a podporovatele Bernieho Sanderse hledat způsoby, jak srozumitelně mluvit s lidmi různých ras, různých původů a různých preferencí. I jeho rapové vystoupení v domově důchodců, plném zestárlých konzervativců, končí relativním úspěchem. Někteří odjíždějí na pojízdných křeslech při prvních beatech, ale většina si metafory rapového jazyka nechává vysvětlit a s levicovou celebritou se ochotně baví.
Nejpříjemnější pořad v televizi
Jako největší pohodu, kterou lze v televizi sledovat, hodnotí ostrovní publicisté novou britskou reality show televize Channel 4 nazvanou How the Other Kids Live. Kanál totiž vysílá podobné pořady už léta a často to schytává za to, že diváky střídavě šokuje zobrazovanou chudobou a příliš urputným hledáním dramatických momentů. How the Other Kids Live nedělá ani jedno. Jde o dokonale jednoduchý pořad o tom, jak se seznamují děti, které bydlí jen pár kilometrů od sebe, ale jejichž rodinná zázemí se v mnoha ohledech liší. V každé epizodě se tři děti seznámí nejprve na návštěvě u jednoho z nich, kde si pár hodin hrají, a během dalších pár dní se vidí ještě dvakrát – v domácnosti zbylých dvou dětí. Pokaždé je nablízku alespoň jeden rodič.
„Wow!“ zní upřímná reakce holčičky ze střední třídy při pohledu na dům nové kamarádky z bohaté rodiny. „Tak tohle jsem ještě nezažil!“ komentuje nestandardní chování malého autisty zrzek Brandon s výrazem úředníka, kterému se někdo špatně podepsal do formuláře. Pořad se v šokování svých protagonistů nebo publika nevyžívá, odlišnosti mezi dětmi prezentuje jako samozřejmé a zajímavé, jednotlivé postavy jsou především zvědavé.
Hlavním tématem tvůrců je jednak samozřejmost, s níž děti mezi sebou navazují vztahy, a jednak to, jak zpracovávají emoce. Ve druhém díle sledujeme tři holčičky, které se postupně ocitají v malém domě, velkém domě, u single matky, single otce a nakonec v úplné rodině. Všechna prostředí si pro sebe analyzují a ve všech nacházejí výhody. Neznamená to ale, že by How the Other Kids Live bylo bezproblémově pozitivním pořadem. Chybějící táta působí smutek, stejně jako rozvod rodičů. Ostatně, jak shrnuje jedna z holčiček: nakonec máme všichni společné to, že všichni máme problémy.
Rande ve školce
Svou „politikou“ bude How the Other Kids Live zaručeně část publika štvát. Především tu, která je přesvědčená o tom, že média by nás neměla vychovávat, nebo o tom, že lidé různých původů si nemohou porozumět. Channel 4, který patří mezi veřejnoprávní média, však plní svoji povinnost přispívat ke spojování různých segmentů veřejnosti. Dělá to natolik kvalitně a zábavně, že by s takovým pořadem nepochybně přitáhl velkou pozornost i u nás.
„BBC One má dnes image něčeho mainstreamového, co je pro všechny,“ vysvětluje Stuart Heritage v britském The Guardian. „ITV si zapnete, když se chcete po milionté podívat na Harryho Pottera. A pak tu máme Channel 4, stanici, která šmíruje malé děti,“ dělá si legraci novinář, podle něhož je milé a nesarkastické How the Other Kids Live přesně tím typem pořadu, který dnes nejvíc potřebujeme. Pokud vás budou nová kamarádství malých Britů bavit, pusťte si i starší reality show s dětmi o něco mladšími – The Secret Life of 4 and 5 Year Olds (Tajný život čtyřletých a pětiletých). Kamera v nich natáčí děti ve chvílích, kdy si myslí, že jsou samy, a výsledkem jsou převážně dojemné ukázky prvních školkových rande.