Glosa: Poslanec Foldyna: Neomarxisté, nechte si svý transky od cesty!

Sociálně demokratický poslanec a místopředseda této strany měl na mysli seriál Most! Konkrétně postavu Dáši, která se narodila jako Pavel. Posléze Foldyna svůj náhled rozvedl v rozhovoru pro lidovky.cz. „Já jsem to pochopil, že to je výchovná televize. Žil jsem třicet let v režimu, který mě takto vychovával. A tenhle režim má zase neomarxistické postoje a také nás chce vychovávat. Rozumím tomu, jenom jsem se nad tím pozastavil,“ řekl poslanec v tom rozhovoru mimo jiné.

Myšlenková konstrukce Jaroslava Foldyny, ročník 1960, je tedy následující: tři desetiletí žil v komunistickém režimu, který neustále lidi vychovával. Byl to režim marxistický. Nynější režim je neomarxistický, opět vychovává, a protože každý vychovávací režim má svoji výchovnou televizi, je jí dnes Česká televize. Od neomarxistického režimu dostala zakázku vnutit lidu transgenderovou problematiku. Z citovaných Foldynových vět není úplně jasné, co u něho znamená formulace „nejdřív multi-kulti obohacení“: jestli se tím myslí celá předešlá produkce ČT, nebo jsou jeho slova vztažena k Mostu! se sympatickou postavou cikána Franty. Každopádně poslancem Foldynou prezentovaná obecná představa o fungování společnosti počítá s mocenským centrem, které ideově rozhoduje o tom, co se bude veřejnosti předkládat a k tomu má své nástroje, kromě jiného Českou televizi.

Marxisté měli svou ideologii. Zrodily ji určité společenské podmínky. Této teorie se chopili praktici, komunisté, a podařilo se jim – nejprve v Rusku – přetavit teorii v praxi. Vše znárodnili a zestátnili. Vše řídili ze svého centra. Jejich jazykem řečeno: základna, tedy ekonomické podmínky, určila nadstavbu – politické uspořádání státu. Na přelomu 80. a 90. let minulého století komunisté v některých státech, kromě jiného v Československu, prohráli s kapitalisty. Nynější kapitalistická ekonomická základna má taky svoji nadstavbu, totiž – věřte nevěřte – neomarxismus.

Jakkoliv přitaženě až absurdně takhle zkratka zní, tak je faktickým jádrem myšlenkového konstruktu lidí foldynovského typu. Otázka je, nakolik tomu, co veřejně hlásají, sami opravdu věří, a nakolik jsou ta slova jen zástěrkou touhy po moci, s níž by se potom neradi s někým dělili. Jsou tu totiž rovněž Foldynovy činy. Sice mu vadí neomarxismus, ale nebrání mu to v obdivu k ruským motorkářům Noční vlci, kteří pořádají jízdy po Evropě se sovětskými symboly. Sice mu vadí neomarxismus, ale nebrání mu to být členem samozvaného pravoslavného bratrstva Řádu sv. Konstantina a Heleny, v němž agentství StB není překážkou.

Jsou to tedy zřejmé rozpory. Kroutit nad nimi hlavou můžeme pouze tehdy, když uplatňujeme principy elementární logiky a máme potřebu aspoň trochu systematičtějšího myšlení. Takovou potřebu vykazuje kupříkladu levicová publicistika Saša Uhlová, která na Facebooku v minulých dnech podotkla: „Foldyna je asi takovej sociální demokrat jako já ancap (anarcho kapitalista – pozn. red.) nebo křesťanskej demokrat. Kdybych vstoupila ke Svobodným a hlásala tam něco o vyvlastňování nemovitostí, o které se jejich majitelé nestarají, tak by mě vyloučili. Nebo kdybych vstoupila k lidovcům a poskytovala rozhovory o tom, že manželství by mělo být pro všechny a že by se měli mít možnost lidé brát třeba, i když jsou tři, tedy nejen páry, tak by se se mnou asi taky rozloučili. Foldyna vede různý hodně konzervativní, místy dokonce fašounský řeči a pořád je členem ČSSD. Já vím, není tam takový sám, ale stejně je divný, když už členství ve straně, která má nějaké historické zařazení, a její ideje by měly něco znamenat, neznamená vůbec nic.“

Ano, Uhlová uplatňuje jistou kategorizaci a závaznost myšlenkových a kulturních proudů. Jenže u Foldyny a jim podobných nejde o kontinuitu idejí. Jejich postoje jsou výrazem rozpoložení,  kdy „pokrevní“ identita a řeč podvědomí mají daleko podstatnější sílu než koncizní politický projekt. (A sociální demokracie je nyní natolik slabá, vnitřně rozložená a ideově bezradná, že nemá energii se foldynovské „řeči krve“ uvnitř sebe sama bránit.)

Vývoj v jedenadvacátém století zatím neslibuje nic jiného, než že „pokrevní“  identita a identifikace bude mít i v českém veřejném prostoru větší slovo. Následkem bude ustrašenost a ne-humor a nárůst kulturních válek. Veřejnoprávní média se budou nacházet pod sílícím tlakem korektnosti: nikoho se nebudou moci dotknout a zároveň si u nich i sebevětší blábolil, jehož tvrzení očividně budou faktograficky zcela pokroucená, bude nárokovat svůj hlas s tím, že lepšolidi nebudou určovat, co je a není pravda, protože pravda je přece vše a všech a fakta si strčte za klobouk.

Už nyní přitom ve veřejnoprávních médiích, ale ani v nejsledovanějších celoplošných soukromých televizích, neexistuje satira, natož politická satira. Dovolila by si dneska Nova produkovat aktuální Gumáky? A Česká televize adekvátní Českou sodu? A Český rozhlas? Tam se sice na Vltavě vyskytuje – za šéfování Petra Fischera ustavené – Rádio Dada (například s Vyváženou revue Ondřeje Cihláře), ale na dlouhou perspektivu „dadaismu“ nyní v ČRo nikdo nesází. Žádá se a bude se žádat bezzubá zábava, aby se náhodou nikdo necítil dotčen, nikoliv satira a sarkasmus, s nimiž pracuje Most!

Most! není zvrhlý či nihilistický. Netvrdím to zde proto, že web Artzona.cz je českotelevizní. Bránil bych zde ten seriál úplně stejně, kdyby jej produkovala soukromá televize. „Najednou se tam řeší věci, které lidé předtím neslyšeli,“ vytýkal Mostu! v rozhovoru pro lidovky.cz Jaroslav Foldyna. Z toho vyplývá: a) podceňování publika, b) poslancova potřeba diváky vychovávat, c) řešit se mají věci výhradně už známé.

Švýcarský spisovatel a dramatik Friedrich Dürrenmatt kdysi napsal: „Nihilistické umění dnes přirozeně existuje, ale není nihilistické každé umění, které tak vypadá: pravé nihilistické umění tak vůbec nevypadá, je považováno většinou za zvláště humánní a náramně vhodné pro dospívající mládež.“