Čistá práce. Romeo, Julie a tma v Divadle v Dlouhé

Otčenáškova novela z roku 1958 byla zfilmována, dramatizována, překládána; svého času platila za velmi populární dílo. Dramatizátoři Hana Burešová a Štěpán Otčenášek (ano, syn jmenovaného spisovatele, od jehož úmrtí uplyne tento měsíc čtyřicet let) však přistoupili k nové, ke své vlastní adaptaci s použitím z citací z dobových dokumentů, z románu Jiřího Weila Život s hvězdou a z povídkového souboru Josefa Škvoreckého Sedmiramenný svícen. Dějově i v replikách ovšem zůstali předloze v zásadě věrní, neběží o dekonstrukci klasického díla, jak to v Praze v posledních dvou měsících předvedlo Divadlo Komedie či Dejvické divadlo. Důvěru Burešová s Otčenáškem vložili do síly příběhu a energii pak celý tvůrčí tým napřel do pokud možno věrohodného, esteticky čistého a intenzivně působícího ztvárnění; do vyprávění, které ve zkušeně dávkovaném temporytmu odsýpá (hraje se zhruba devadesát minut bez pauzy), aniž by tlačilo na expresi. Inscenace dokáže evokovat niternost ústředního vztahu Pavla a Ester i hrůzu doby, v níž se to vše odehrává.

Režisérka Hana Burešová ze souboru Dlouhé vybrala zcela adekvátní představitele v Marii Poulové (Ester) a Pavlu Neškudlovi (Pavel). Poulová se během svého dosavadního nedlouhého působení na této scéně vypracovala v důležitou osobnost souboru, o Neškudlovi platí totéž; dokládá to i výčet rolí, které v současném repertoáru divadla oba zastávají. Neškudlův Pavel nepůsobí jako hrdina. Je spíše introvertem, maturantem bez póz, zásah soucitem a láskou jako kdyby šel zprvu trochu mimo jeho vědomí, jako kdyby naslouchal instinktům. Ale pak již jedná cílevědomě. Poulové Ester je zraněný živel: rodiče jí odvezli do Terezína, zprávy od nich nemá, stýská se jí, ale zůstává v ní energie mládí, provaluje se její spontánní povaha, byť škrcená strachem a úzkostmi z toho všeho, co se to se světem děje. Poulová tu Esteřinu lačnost po životě, lásce a normálnosti vyjadřuje energickými pohyby, které narážejí na pomyslné stěny komůrky, do níž se kromě postele a stolku nevejde již téměř nic dalšího a v níž dívka tráví veškerý čas. Tento úkryt se jevišti nachází uprostřed v mírném pozadí, na sešikmeném stupni, aby byl obestoupen veškerým dalším děním na jevišti. Jen jednou, respektive dvakrát Ester nuzný ostrůvek opustí: poprvé, když v euforii pomyslně tančí s Pavlem a je tak vyjádřeno, že láska prostupuje zlovolnými bariérami, podruhé v samém konci příběhu, kdy se Ester rozhodne vydat se světu venku všanc, neohrožovat Pavla a jeho rodiče svou zakázanou, veřejně utajovanou existencí.

Osm dalších herců má jednak své jmenovité role, jednak vytvářejí chór, který, tmavě oděný, často aranžovaný do mlčících póz, vyjadřuje osud Esteřiných příbuzných a hrozivé fátum doby. Ze jmenovitých rolí dostávají větší prostor kolaborant Rejsek v podání Miroslava Hanuše, Pavlův otec, povoláním krejčí (Tomáš Turek), Pavlova matka (Marie Turková) a krejčí Čepek, spolupracovník Pavlova otce (Martin Matejka). Každý z těch jmenovaných i zbytek obsazení mají své party dobře formulované, vědí, co a jak hrát a činí tak stylem, jež bychom mohli nazvat nedoslovným realismem. Výsledným dojmem je kompaktnost, týmovost, nenadrilovaná souhra, což je obecnější rys této scény. Mimořádně podařená nejen v rámci současné produkce Divadla v Dlouhé je scéna Davida Marka. Ve výtvarné zkratce a s mimořádnou funkčností zadních posuvných dílů a rychle stahovaných a vytahovaných rolet sugeruje onu tmu, doslovnou i historickou, v níž je dáno pobývat Ester, potažmo všem ostatním.

Inscenace se v úvodních scénách jeví jako tradicionalistická a edukativní, ale po deseti patnácti minutách se počáteční dojem rozplývá, a přiznávám, že doteď přesně nevím, díky čemu se tak stane. Nejspíš zásluhou tahu příběhu a tématu. Postupně vysvítá, proč Dlouhá zařadila Romea, Julii a tmu na repertoár právě nyní. Jako nepřímý apel k současné situaci, kdy jsou vypouštěni džinové připomínající démony, kteří v minulém století už jednou usilovali o nadvládu. Paleta občanských postojů se vyjevuje pod tlakem, který vyděluje a pronásleduje určitou skupinu lidí a staví jednoho člověka proti druhému. Ale i v čase zvrhlého nálepkování, cejchování a kolektivních vin si lze udržet lidskost. Pavel se ujme pronásledovaného člověka, Pavlův opatrnický otec v tom nakonec syna podpoří. Zato Rejsek, soused v činžovním domě kdesi uprostřed Prahy, v němž se děj odehrává, ztělesňuje něco horšího než kolaborantství z přesvědčení – totiž kolaborantství z rozumu, neboť moc dobře ví, jak se věci mají, co okupanti představují. Edukativní rozměr inscenaci zůstává, ale prvotní obezřetnost vůči této rovině se díky celkovému ztvárnění transformuje v pozitivum: inscenace má svůj étos a mohla by oslovit i mladou generaci, středokoškoláky například.

Hana Burešová v Romeovi, Julii a tmě došla k obdobně přesvědčivému, koncentrovanému inscenačnímu tvaru jako ve své předešlé režii v Dlouhé, v antické Sofoklově Élektře. Pravda, u Élektry jde až o rituální zážitek. Takový dotek s prapodstatou divadla nynější inscenace přece jen nemá; ani mít nemůže. Ale inklinace k oproštěnosti je u Burešové patrná a v současné konstelaci v Divadle v Dlouhé je nadto vítaná, neboť začíná tvořit kompatibilní protipól zdejších – zjednodušeně řečeno: hravých – inscenací režisérského dua SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský), které je od sezony 2016/17 součástí uměleckého vedení tohoto divadla.

Divadlo v Dlouhé, Praha – Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma. Záběr z inscenace: Marie Poulová a spol. Foto: Martin Špelda – Divadlo v Dlouhé

Divadlo v Dlouhé, Praha – Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma
Dramatizace: Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, režie: Hana Burešová, dramaturgie: Štěpán Otčenášek, scéna David Marek, kostýmy Hana Fischerová, hudba: Ivan Acher. Hrají: Marie Poulová, Pavel Neškudla, Miroslav Hanuš, Tomáš Turek, Marie Turková, Martin Matejka, Jan Meduna, Eva Hacurová, Michaela Doležalová, Čeněk Koliáš a další.
Premiéra 2. února 2019.