Řekneme si to ještě jednou. A budeme naše řeči nahrávat

Na jaře 1980 se čtyřikrát ve svém římském bytě sešla Carla Lonzi se svým životním partnerem, sochařem Pietrem Consagrou, zapnuli diktafon a nahrávali své dialogy o svém více než patnáct let trvajícím vztahu, přičemž se dostali k obecnějším otázkám života, kultury a umění. Ještě roku 1980 dialogy v Itálii vyšly knižně, na reedici se dostalo roku 2011, české vydání je vůbec prvním překladem této nestandardní publikace. Proč nestandardní? Ten titul by totiž mohl být řazen do seznamu doporučené studijní literatury na katedrách psychologie (předmět: párová terapie), rovněž na katedrách kunsthistorie a stejně tak na katedrách genderových studií.

Se všemi těmito oblastmi se kvarteto dialogů překrývá. Feministicko-genderová interpretace a akceptace knihy Klidně jdi je z možných výkladů nejenergičtější a nejpochopitelnější – vzhledem k autorčině obecnějšímu feministickému aktivismu. Ovšem neznamená to, že v textu samotném běží s takovouto převahou o feminismus jako takový. Základní dojem z Klidně jdi je pro autora této recenze nekategorický a neideologický, jako když se soucitem hledíte na zraněné bytosti a je vám v tu chvíli dost jedno, že nesouhlasíte s jejich názory. Možná by se to dalo vyjádřit ještě jinak: kvarteto dialogů Klidně jdi se po bezmála čtyřiceti letech své existence pozvolna překlopilo v dokument o bytostné samotě každé lidské existence a o nemožnosti dostát v reálném životě absolutní shody s ostrými idejemi, které mozek, pod náporem reality, vyprodukuje.

Carla a Pietro vedou dialogy dvou inteligentních, ctižádostivých lidí schopných formulovat, takže když se do sebe zaklesnou jejich životní koncepce a interpretace, dochází na těžké argumentační kalibry. Ale ve výsledku být svědkem/čtenářem takových hovorů není intelektuální ani jiný požitek, nýbrž jsme vystaveni krajnostem vyhnaných emocemi, zraněními i pýchou. Téměř organickým průvodním jevem těchto hovorů je repetitivnost motivů, lidověji řečeno – motání se v kruhu. Čtenářským „návodem k použití“ takovýchto výstupů je pokusit vyhmátnout podstatu postoje jedné i druhé strany, a tyto podstaty vřadit do určitých širších společenských souvislostí. Pokusme se o to.

„Umělec je velice křehký a stává se stále křehčím a potřebuje kolem sebe příznivé prostředí, takové, kterému ty říkáš družina, potřebuje takovou atmosféru. Jakmile je umělec v tomhle svém prostředí obtěžován, chřadne, trpí úzkostmi, je neustále rozrušen, naprosto ztrácí rovnováhu. Jestliže má vedle sebe osobu, která na tohle nebere ohled, nemůže žít,“ praví v prvním z dialogů Consagra. Žádá – s těžkou skousnutelným patosem – speciální zacházení, oprašování, prakticky bezvýhradnou podporu, partnerství-službu. Consagra zastává modernistickou, dnes těžko akceptovatelnou představu umělce coby výjimečné bytosti. Lonzi mu v témže dialogu oponuje mimo jiné takto: „Jako bys na mě při nárokování své situace zapomněl, jako by ses naprosto odloučil od mé situace. A tohle nárokování tvých potřeb, které jsou z mého pohledu spíše výsadami, zakládajícími se na neautentických vztazích, mě přimělo myslet si, že pochopení nebo účast, které jsi projevoval mým rozhodnutím, mé cestě, po které jsem se rozhodla jít, pro tebe ve skutečnosti nic neznamenají. Viděla jsem jen cesty, které se rozdělují: ty jsi šel po cestě, na které jsem ti ukázala všechny lidské nedostatky, jak jsme o tom mluvili, ale tys po ní chtěl stejně běžet dál a mě nechat na jiné cestě. A proto jsem se ptala: co vlastně znamená láska muže? Neznamená nic. Měla by být únikem ze samoty, sdílením a něčím společným,“ argumentuje Carla těžko přijatelnými obecnostmi: ona zná „všechny lidské nedostatky“, které se vyskytují ve světě umění a kultury, ona moc dobře ví, že muži vlastně milovat neumí.

Jak hovory pokračují, oba aktéři svou argumentaci doplňují a částečně i prohlubují, přece jen nic není až tak jednoznačné, jak to oba zprvu před nahrávacím zařízením prezentují, i když cestou čtenář potká různé „perly“. Příklady: „… v umění jsou věrohodnější muži, protože odčiňují zločiny, za něž nesou větší odpovědnost než ženy,“ (Consagra). // „Skutečnost se mnou neudržuje vztah, svět se mnou není v kontaktu, takže já pomáhám světu tím, že s ním udržuju kontakt a dávám mu všechnu podporu, kterou on mi nedává,“ (Lonzi). Carla neuznává stávající kulturu, považuje ji za arénu mužské moci, nechce v tom hrát žádnou roli, respektive ze všech rolí se chce vymanit. Pak se ovšem nabízí otázka, proč publikovala knihu Klidně jdi – protože každou publikací člověk na sebe roli bere, neboť je to, zcela banálně řečeno, tvor společenský. Úhelným dílem musí být, apeluje Carla, lidský vztah: ne že vztah bude ustupovat práci a tvorbě, nýbrž tvorba a práce budou ustupovat vztahu; vztah je jediné opravdové Dílo a Umění.  Absolutnost, s níž tento nárok Lonzi prezentuje, však neodpovídá na to, jak si tedy počínat v každodennosti s nutností obživy a při provádění profesních úkonů. Tkví v tom kardinální paradox: Carla Lonzi reagovala na historicky dlouhotrvající situaci, kdy žena byla vnímána jako „druhé pohlaví“ s nízkým stupněm společenského uznání, s mizivým podílem na politické a ekonomické moci, ale ve svých představách o změně chápání, o revoluci ve vnímání nepředkládá žádnou alternativu takříkajíc pro každodennost, pro uspořádání společenských poměrů.

Kurátorka a kritička Tereza Stejskalová v poměrně obsáhlém doslovu ke Klidně jdi s Lonzi v zásadě sympatizuje, ale nepřehlédla úskalí jejích postojů: „Carla věřila v alternativu feministického kolektivu, který je prostorem kolektivní emancipace. Z jejích promluv v Klidně jdi ale dýchá osamělost. (…)  Odmítnout hrát společenské role pro někoho, kým byla Carla Lonzi, může znamenat relativně pohodlný život…“ poznamenává na konci doslovu Stejskalová. „Radikálnost Carly Lonzi v sobě skrývá určitý heroický patos a staví před nás příklad, který – pro mnohé z nás – lze jen těžko následovat.“

Česká edice Klidně jdi je v některých detailech ovšem tendenční. Na obálkách obou italských vydání stojí Vai Pure: Dialogo con Pietro Consagra. Na obálce tuzemského paperbacku druhá část titulu schází (a v tiráži je pak název vyveden s literní chybou). Možná redukce názvu byla motivována úvahou, že v českém kulturním kontextu sochaře Consagru zná jen několik zasvěcenců, a tudíž obálka s jeho jménem by mohla případné zájemce odradit, když jim jméno onoho muže nic neříká. Tereza Stejskalová v doslovu Consagru sice zmíní, ale ani jediným odstavcem nenastíní jeho pozici a význam v italském poválečném umění. Ostatně ani o jejich vztahu nic vysvětlujícího nenapíše: Lonzi byla vdaná od roku 1955, v roce 1960 se jí narodil syn, v roce 1963 se manželství rozpadlo a následujícího roku Carla navázala vztah s Pietrem, ale manželství nikdy neuzavřeli. Závěrečný dialog je uzavírán větami sugerujícími, že vztah mezi Carlou a Pietrem nadobro končí, jenže Consagrovo italské heslo na Wikipedii říká, že vztah trval až do předčasné Carliny smrti (Lonzi podlehla rakovině). Za doplnění by rovněž stálo, že ve stejném roce (1980), kdy vyšel svazek Klidně jdi, publikoval Consagra autobiografii Vita mia, za niž vzápětí získal literární cenu Mondello. Zkrátka z přístupu české redakce je patrné, že „druhým pohlavím“ je pro ni v případě této knihy Consagra. Jako se mnohdy a dlouho zacházelo se ženami, nakládá nyní redakce „na oplátku“ s partnerem vydávané autorky, jakkoliv by bez něj kniha Klidně jdi nevznikla.

Obal českého vydání s využitím záběru z filmu Prohnutá dlažba (2017) od české feministické umělkyně Alžběty Bačíkové (*1988), repro: Tranzit.cz

Carla Lonzi: Klidně jdi. Rozhovor s Pietrem Consagrou. Doslov Tereza Stejskalová. Tranzit.cz, Praha 2018, 118 stran, doporučená cena 190 korun.