Glosa: Nebyl Högerův učitel Pelikán tak trochu úchyl?
Svoji ovlivněnost, fakticky již poškozenost dnešní hyperkorektností jsem si uvědomil při sledování pozoruhodného filmu z roku 1957 Škola otců, který ČT art vysílal minulou neděli. Představte si to, učitel tam sahal na žáky!
Zápletka v době svého vzniku pronásledovaného a v trezorech léta odpočívajícího filmu režiséra Ladislava Helgeho je následující: brněnský učitel Jindřich Pelikán – ve vynikajícím podání Karla Högera – přijíždí dobrovolně učit do pohraničního města. S manželkou mají těžkou krizi. Domluví se tedy, že každý si nějaký čas půjde vlastní cestou, a pak se uvidí. Tak se Pelikán ocitne ve městě s novou školou, která vykazuje excelentní výsledky, jenže nový učitel rychle zjistí, že neprávem. Žáci jeho 5. třídy mají znalosti mizerné, známky ovšem výborné, protože ředitel školy Pohanka si tohle žádá – za mocné podpory místních, různě vlivných občanů. Učitel Pelikán zavedené pořádky nerespektuje: známkuje žáky podle znalostí, třídě radikálně spadne prospěch. Děti vzpomínají na starého, do penze odešlého učitele Bajtka, který jedničkami nešetřil a všichni měli klid. Zatímco s dětmi Pelikán přece jen pozvolna nachází společnou řeč a snaží se jim vtisknout ponětí o spravedlnosti a odpovědnosti, odpor rodičů proti nepoddajnému učiteli sílí. Z města jej vypudí.
Petr Adámek v roli žáka Lojzíka Kotačky, Karel Höger v roli učitele Jindřicha Pelikána, foto: archiv ČT
Když Pelikán s dětmi komunikuje, občas některé z nich obejme, případně pohladí. V obzvlášť „inkriminované“ scéně, u níž jsem si řekl, že kvůli ní by dneska bylo keců, se Pelikán nachází ve třídě s jedinou žačkou, která se dostavila na odpolední doučování. Říká jí, ať jde domů a pohladí dívenku po tváři. Rozmluva mezi nimi má v sobě důvěrnost, naprosto cudnou a laskavou, jde o jednu z oněch chvil, kdy se učitel snaží pochopit myšlení místních dětí – a žačka na oplátku pocítí, že učitel Pelikán není bezcitný ras. Jenže už mi naskakuje reflex: tak pozor, aby kontakt mezi nimi nebyl chápán coby nepatřičná intimita! Fyzický dotyk mezi cizím dospělým a dítětem je přece podezřelý. Ačkoliv je mi tohle slídičství z duše protivné, už ve mně sídlí a pracuje, vytrvale živeno současnou atmosférou ve společnosti. Takže si pak říkám, jak by se to či ono gesto dalo všelijak číst a komu by případně mohlo vadit. Uvnitř mě sídlí nesvoboda.
Vnímání filtrem striktně definovaných korektností je cestou do pekel. Ten filtr se totiž pozvolna zhušťuje na principu sebenaplňujících se proroctví. A každodenní pohyb jedince po světě je tak stále více svazován bujícím počtem (sebe)podezírání.
