Jak se Robin Narcis Kvapil nestal prezidentem

Abychom šli hned na věc. Jen s mírnou nadsázkou řečeno: hlavní figurou dokumentu o tom, kterak prezidentský kandidát Michal Horáček procházel se svým týmem volební kampaní, je nikoliv jmenovaný uchazeč, nýbrž spolurežisér a spoluproducent filmu Robin Kvapil, který v Horáčkově týmu zastával roli poradce. Zaštítěn kategorií zvanou autorský dokument je Kvapil vypravěčem filmu, před kamerou se vyskytuje hned po Horáčkovi nejčastěji, poslední záběry dokumentu si režisér nechal pro sebe. Z mírného podhledu je snímána jeho tvář, kterak sleduje display notebooku, s vážností téměř Rodinova Myslitele si mne tvář a mudruje, proč to s Horáčkem nevyšlo. Příznačná tečka za touto autorskou exhibicí, kterou se nejspíš – dle dostupných vyjádření – spolurežisér a spoluproducent Radim Procházka snažil korigovat („byla to snaha o profesionalitu ve světě autorské tvorby, která není svázána striktními vnějšími pravidly“), ale nestačilo to. Velké Ego vyhrálo!

Robin Kvapil v úvodu představí sebe a svou roli, jmenovitě pak ještě charakterizuje jednoho člena a dvě členky volebního týmu, nikoho dalšího z asi dvacetičlenné pracovní skupiny už nejmenuje, ačkoliv někteří z ní se v záběrech opakovaně vyskytují a promlouvají (třeba překladatel Viktor Janiš). Kvapil nenatáčel – nebo alespoň tak působí výsledek – s promyšleným konceptem. Prostě snímal, u čeho byl (často zaznamenával dění na mobil) nebo nechal události spojené s Horáčkem natáčet kameramanem. Jednou je Kvapil v záběrech ke spatření jako filmař s mobilem, podruhé jako poradce, který spoluorganizuje kampaň a reaguje na její výzvy. Je otázkou, zda lze takovou dvojroli se ctí ustát. Kvapil filmem Máme na víc (jde o Horáčkův volební slogan) poskytl skeptickou odpověď.

Trailer k snímku Máme na víc, foto a video: YouTube

Sekvence přibližující práci Horáčkova týmu jsou fádní: různé sestavy lidí sedí za stoly, popocházejí po místnostech či jedou autem a diskutují, sem tam se hádají, jak to tak ve vypjatých pracovních chvílích bývá. Film zbytečně prodlévá u okamžiku, kdy Miloš Zeman při tiskovce mluví rusky a sloveso rozumět v odpovědi pro ruskou televizi si přeloží rozumněť namísto ponimáť a Horáčkův tým se řečníkovou chybou baví a hned se chystá psát tweet. Mimochodem, to ukazuje na kombinaci jisté provozní malichernosti a přeceňování detailů na straně jedné, a sošného, „amerického“ patosu na straně druhé, k němuž se Horáček uchyloval v projevech k veřejnosti.  V této zemi a v této době tribunové vzývání hodnot nemůže zabrat. Je zajímavé, že v týmu – respektive v dokumentu Máme na víc – se nevyskytuje nikdo, kdo by Horáčkovu státotvornou, ale fakticky kontraproduktivní dikci korigoval. Horáček, jeví se z filmu, byl velmi málo málo „briefovaný“. V zásadě pozorujeme sólojezdce s asistenty v depu, což by nemuselo být pro volební úspěch fatální překážkou, pokud by sólojezdec měl – charisma! Tuhle obtížně popsatelnou, nezakoupitelnou ingredienci Horáček postrádá.

Vůči Zemanově mašinerii postavit kandidáta s necharismatickým vkladem a přitom s nadějí na úspěch by v oné pomyslné „druhé polovině“ české společnosti znamenalo všechno vsadit na jednoho koně, tedy domluvit se a netříštit síly. A potom s obrovským týmem (a vkladem peněz) vybudovat a prodávat kandidáta, který by své ne-charisma kompenzoval talentem naučit se být vtipný, uvolněný, věcný a agresivní zároveň. Kdežto Horáček pojímal svoji kandidaturu něco umělecký či podnikatelský projekt, který si sám zaplatil, obětoval mu obrovské množství času a energie, ale nebylo to nic více a nic méně než čestně a slušně provedené sólové číslo hráče, který nedržel, nemohl držet v ruce dobré karty. V této prohře tkví určitý étos, ovšem těžko říci, zda nějaký vklad do budoucna, do příštích tuzemských prezidentských voleb, protože vývoj ukazuje, že za těch následujících pár let se můžeme nadít čehokoliv.

Ale zpět od širších souvislostí k filmu samotnému. „Nedokáže rozebrat vedlejší aktéry, protože zůstávají za svými mantinely mediálního vystupování. Jeho Jaromír Soukup za oponou je stále ten stejný Jaromír Soukup, jak ho známe z pořadů Jaromíra Soukupa. Pointy o teflonovém Drahošovi musí pronášet Kvapil sám a skrze jeho zainteresovanost vyznívají s hořkou pachutí poraženého. Kromě svého vlastního materiálu navíc recykluje už dříve medializované záběry. Ať už to je rvačka ve volebním štábu Miloše Zemana nebo notoricky známý ležící novinář Rokytka. Příslib odhalení z Kvapilovy pozice uvnitř kampaně zůstává nenaplněný,“ napsal výstižně Jakub Krahulec ve své recenzi pro server Stisk, který produkuje Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. „Ve vyprávění, kde všichni dopředu známe jeho konec, nedělá Kvapil nic, čím by hlavní zápletku nahradil. Byť to vypadá, že se mu časosběrem podařilo odhalit trolly z Horáčkových mítinků, ve struktuře snímku vyznívá odhalení naprázdno. Komentář na něj totiž hned na začátku upozorní,“ píše také Krahulec s tím, že Máme na víc „postrádá invenci performativních dokumentů“. Avšak zrovna motiv podivných pánů, kteří jezdili přinejmenším na Horáčkovy mítinky, kde kalili vodu (jak se ukázalo: ve službách kandidáta Miloše Zemana), má v dokumentu svoji sílu, protože komentář na tenhle úkaz na začátku sice upozorní, ale neprozradí pointu.

Vůbec nejvýmluvnější záběry z Kvapilova časosběru (spolurežisér Procházka pracoval především ve střižně) jsou v dokumentu nasazeny hned v šesté minutě. Zachycují únavu a zkoprnělost Horáčka, jeho týmu a manželky při sledování výsledků prvního kola prezidentských voleb. Většina následující stopáže filmu Máme na víc je už jen těkavou, unavenou a unavující zpovědí sebezahleděného přeborníka v rychlých soudech a v krátkých spojeních.

Prezidentský kandidát Michal Horáček mluví k lidu, foto: Česká radost

Máme na víc (Česko, 2018, 74 minut)
Režie a produkce: Robin Kvapil, Radim Procházka, scénář: Robin Kvapil, Radim Procházka, kamera: Petr Racek, Petr Salaba, Robin Kvapil, hudba: Vojtěch Procházka, Miroslav Tóth, mix zvuku: Marek Musil. Vystupují: Michal Horáček, Robin Kvapil, Jiří Drahoš, Miloš Zeman, Jiří Ovčáček, Jaromír Soukup a další.
Distribuční premiéra: 24. 1. 2019