Výběr z knih: Pavel Klusák orientující, otevření nové edice, dvakrát fotografie – prakticky i teoreticky

Dnešní kvarteto knižních tipů navazuje na předvánoční sérii takových anotací a na sérii z loňského jara, tedy ze dvou pravidelně nejexponovanějších knižních období během kalendářního roku. Dnešní čtveřice je téměř monotematická, zaměřená na publikace o umění, na jeho reflexi především. Během roku 2019 se budeme snažit poskytovat informace o nových titulech průběžně, nikoliv jen v oněch prodejně exponovaných týdnech.

Muka selekce

Pavel Klusák: Co je nového v hudbě. Nová beseda, Praha 2018, 112 stran, doporučená cena 240 korun.

Obálky edice Co je nového? připravuje grafické studio Belavenir, repro: Nová beseda

Do druhé desítky titulů vstoupila edice Co je nového?, která existuje od roku 2015 a má ambici na zhruba sto tiskových stranách přinášet stručný přehled o relativně nejnovějším vývoji ve vybraných disciplínách. Relativně nejnovějším samozřejmě proto, že například v biologii, jíž byl věnován úvodní svazek, vývoj spěje kupředu takovým tempem, že každá kniha pokoušející se „chytit“ nejnovější poznatky fakticky zastarává již v době svého vydání, a tudíž má pro autory větší smysl spíše formulovat trendy než popisovat konkrétní novinky. Umělecké či společenské disciplíny – vyšly již publikace věnované filmové vědě a estetice či filozofii – to mají o něco snazší. Hudba, kterou se rozhodl představit publicista, kritik a scenárista i režisér Pavel Klusák, stojí co do vývoje někde mezi přírodními a společenskými vědami: exploze elektroniky a internetu za posledních dvacet let (takové časové údobí si autor vytyčil) zcela proměnila distribuci i tvorbu hudby. Už z těchto slov nepřímo vyplývá, že Klusák nesleduje hudbu en bloc, což z podstaty ani nejde, natož na pouhých sto stránkách, nýbrž se zaměřil na několik málo oblastí: na digitalizaci a její důsledky včetně komplikovanosti autorskoprávních otázek spojených s možnostmi dalšího přetváření hotových nahrávek (remixy, bootlegy apod.), na vtažení sociálních a globálních témat do mainstreamu, na sílu retrománie, na vztah mezi hudbou (potažmo hlukem) a tichem, na rozmývání hranic nejen mezi žánry. Autor programově vynechal jakoukoliv českou tvorbu a tuzemské hudební dění a koncentroval se výlučně na globální pohyby.

Klusák se během své publicistické dráhy soustavně zaměřuje na hudbu, která nejde cestou nejmenšího odporu; na hudbu, která nějakým způsobem pluje mimo hlavní proud. Pro nejednoho čtenáře i kolegu Klusák byl (a možná ještě je) tím, komu žádná „divnost“ v hudbě není cizí, ale v této publikaci svoji inklinaci poněkud potlačuje v zájmu tematického zacílení edice. Detailní čtení přinese jisté zklamání stylistické: ač právě Pavel Klusák dokáže formulovat věci velmi výstižně, což autor těchto řádek může potvrdit několikaletou spoluprací s ním, tak tato kniha by zasluhovala mnohem pečlivější redakci jazykovou. Nadužívání přívlastků „podstatné“ a hlavně „zásadní“ na některých stránkách bije do očí a formulace typu „v našem fokusu na nové tisíciletí“ či „dělá z jeho nahrávek špičkový hi-fi produkt“ nejsou zrovna štěpné (nehledě na to, že použití termínu hi-fi produkt je v dané souvislosti zcela nepatřičné). Podat na striktně omezeném rozsahu esenci vývoje daného oboru je těžká disciplína a z knihy je cítit, jak s tím Pavel Klusák zápolil. Na konci svazku je kromě seznamu použité literatury pro tuto edici typický „tipář“ Co číst dál, v němž autor doporučuje několik dalších knih vztahujících se k jeho oboru.

Screenshot z webových stránek Nové besedy s portrétem Pavla Klusáka, repro: Artzona.cz

Zaplňování další mezery

Norman Potter: Co je designér: věci, místa, sdělení. Přeložila Eva Císlerová, doslov napsal Robin Kinross. Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha 2018, 184 stran, doporučená cena 330 korun.

Obálka českého vydání Potterovy opráce je grafickým dílem Kateřiny Šuterové (http://suterova.com), repro: UMPRUM

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (UMPRUM) má od roku 1996 své nakladatelství. Vydává katalogy, monografie, práce teoretické i knihy na pomezí oborů a svazky experimentující. Dvě edice, které v nakladatelstvím UMPRUM nejnověji vznikly, jsou vyhrazeny teorii. Logicky: u teoretických řad lze „nejsnadněji“ budovat soustavnou tvář a odbornou koncepci. První z naznačených edic se jmenuje Dizertace P. S. a vznikla předloni; jde o ediční řadu výjimečně kvalitních dizertačních prací absolventů doktorských programů Teorie a dějiny výtvarných umění a Výtvarná umění na UMPRUM. Dosud jediným jejím svazkem je práce Hany Buddeus Zobrazení bez reprodukce? Fotografie a performance v českém umění sedmdesátých let 20. století. Autorka za ni vzápětí obdržela Cenu Josefa Krásy, která je udělována od roku 1991 badatelům do čtyřiceti let za významný počin v uplynulém roce. Na letošek je ohlášen druhý svazek – Veronika Rollová: Pražský hrad na cestě ke komunistické utopii (1948–1968). „Práce se soustředí na krátkodobé i trvalé architektonické úpravy hradního areálu zaměřené na širokou veřejnost a na vývoj zdejšího výstavního programu. Sleduje rovněž institucionální pozadí této proměny,“ stojí v anotaci.

Druhá edice, založená vloni, nese název Katedra. Připravují ji Petr Krejzek a Pavla Pauknerová, běží o řadu překladovou, která chce zpřístupnit některé „kritické a dnes již zásadní referenční teoretické texty o designu, jež v českém prostředí dosud citelně chyběly“, jak stojí na stránkách nakladatelství. „Neexistence kritických textů vytváří bezprecedentní situaci, kdy bouřlivě se rozvíjející obory stojí ve formalistním vzduchoprázdnu, studenti jsou ochuzeni o myšlenky a kontexty ať už historické, nebo napříč kulturami. Překladová díla navíc přinášejí jinou perspektivu, pomáhají kultivovat lokální diskuzi, nehledě na to, že potřeba překladů byla absolutní doménou avantgard 20. století a dopomohla k aktivizaci kritického myšlení u nás.“

Edici Katedra otevírá práce anglického designéra Normanna Pottera (1923–1995) Co je designér: věci, místa, sdělení. Poprvé byla publikována před půlstoletím, ale autor ji dvakrát revidoval, naposledy na konci osmdesátých let. Přítomná česká edice se ovšem opírá o anglické vydání datované letopočtem 2002, které prošlo dalšími úpravami, již bez účasti autora, jak o tom v doslovu píše Robin Kinross. Potter totiž dbal na praktickou použitelnost svazku, a tak v jednotlivých vydáních uváděl některé zcela konkrétní informace nebo se vyjadřoval k aktuálnímu britskému stavu ve věci designu a jeho výuky. Potter byl praktik, sám vedl truhlářskou dílnu a pracoval jako interiérový designér, také vyučoval, ale jeho poznámky k oboru nejsou určeny jen studentům na příslušných školách, nýbrž za studenta Potter považoval každého umělce či řemeslníka, který si chce a umí položit otázky „co by mohl či měl dělat a proč“. Kniha je rozdělena na dvě části: ta první, o něco málo rozsáhlejší, obsahuje Potterovy úvahy o oboru, druhá, vytištěná jinou, tmavě cihlovou barvou písma, předkládá autorova doporučení a odkazy podporující vědomý přístup k oboru – přístup, který si plně uvědomuje kontext designu. O souvislosti šlo totiž Potterovi především.

Pro letošní rok jsou ohlášeny další dva svazky Katedry: futuristické Tvary věcí spoluzakladatele kyperpunku Bruce Sterlinga a pomůcka „pro pochopení základních historických vlivů na současnou kulturu infografiky a jejího propojení s digitálními technologiemi“ Transformer. Principy tvorby isotopových grafů od Marie Neurathové a Robina Kinrosse.

Dvě různá anglická vydání Potterovy knihy, uprostřed portrét autora, repro: Amazon.com & Design Opendata

To se jen tak nevidí

Anonym 1968–1984. Koncepce Vyšehradskej jezdec. Nakladatelství Klímová Nikola – Take Take Take ve spolupráci s Vyšehradským jezdcem, Praha 2018, 112 stran, náklad 500 výtisků, doporučená cena 250 korun.

Přední strana obálka knihy Anonym 1968-1984, repro: Artzona.cz

„Při svém pátrání po historii Prahy často nakupuji staré fotky, negativy nebo diáky v antikvariátech a internetových bazarech. V jednom z nich mě před pár lety zaujala nabídka sedmi rodinných fotoalb za dvě stě korun a poštovné. Třebaže z inzerátu nebylo patrné, jaké fotky se skrývají uvnitř, obětoval jsem dvě stovky a koupil zajíce v pytli,“ začíná své vyprávění člověk, který si říká Vyšehradskej jezdec, vede si svoje webové stránky vysehradskej.cz a také stejnojmenný facebookový profil. „Po pár dnech mi na poštu přišel patnáctikilový balík s alby. Dychtivě jsem ho dotáhl domů, rozbalil a zkoprněl úžasem. Původní majitel totiž ze všech fotografií v albech vyřezal tváře zachycených osob. Snímků je odhadem přes sedm stovek, takže to musela být pořádná fuška,“ pokračuje Vyšehradskej jezdec. „Těžko říct, proč kdosi neznámý zbavil fotky tváří. Jestli byla důvodem jen touha po anonymizaci, anebo jde o výsledek nějakého duševního pohnutí. Buď jak buď, nevědomky vznikl esteticky ojedinělý soubor vypovídající o období normalizace.“

Vyšehradskej jezdec společně s Jindřichem Janíčkem z nakladatelství Take Take Take, které sídlí pod pražským Vyšehradem a v tamní Vratislavově ulici má i svoji prodejnu, vybrali na sto snímků a seřadili je chronologicky. Kromě několika vět na přední chlopni brožovaného svazku nechávají snímky působit bez dalšího komentáře, jen dole na stránkách decentně běží rok vzniku dané fotky. Svazek pojmenovali Anonym 1968–1984. Účinek poškozených snímků je pozoruhodný: onen kdosi, kdo vyřezal nejen obličeje, nýbrž někdy i celé půlky postav, ba řezem odejmul i SPZ na autě, tím sice odňal poznávací znamení konkrétních jednotlivců, ale dobu, její atmosféru a životní způsob tím naopak spíše zdůraznil, zobecnil. Zahrádkaření, výlety po vlastech československých, dokumentace dárků (cinzano, štangle salámu, nylonová košile apod.), rodinné sešlosti, svatba, kytičky, kočička. Dokonalý průměr. Anonym 1968–1984 je vytištěn skromně, černá sice není úplně černá, ale pro daný typ fotografií je to tisk v zásadě adekvátní a prodejní cena publikace je velmi přístupná.

Ukázka z fotek neznámého rodinného dokumentátora v knize Anonym 1968-1984, repro: Take Take Take

Jak to jen uchopit?

Tomáš Dvořák a kolektiv: Fotografie, socha, objekt. Texty Hynek Alt, Hana Buddeus, Tomáš Dvořák, Václav Janoščík, Josef Ledvina, Filip Suchomel, Petra Šemíková, Ladislav Šerý. Nakladatelství AMU, Praha 2017 (fakticky 2018), 224 stran, doporučená cena 199 korun.

Obálka druhého svazku edice Rozhraní, repro: NAMU

Předešlá publikace je příkladem takříkajíc praktické fotografie, ta poslední kniha v dnešním kvartetu reprezentuje mezioborové teoretické uvažování o možnostech a specifikách fotografického média, přičemž ale nikoliv čistě teoreticky, nýbrž na konkrétních příkladech. Výchozím bodem paperbacku, který je druhým svazkem kapesní edice Rozhraní, byla konference Fotografie a socha uspořádaná na Katedře fotografie pražské FAMU. Knižní výstup čítá osm příspěvků. Tak například: Hana Buddeus, jejíž text knihu otevírá, si všímá vztahu známého kusthistorika a popularizátora V. V. Štecha k fotografii i toho, jak využíval fotografie při své interpretaci vývoje výtvarných umění. Petra Šemíková nastiňuje, jak fotografii při své tvorbě využíval před více než sto lety sochař Stanislav Sucharda. Obzvláštní pozornost restaurátorka Šemíková věnuje Suchardovu životnímu dílu, pomníku Františka Palackého v Praze. Josef Ledvina pozornost zacílil na zahraničního umělce, Rakušana Erwina Wurma (*1954), který rozvíjí projekt Jednominutových soch, při němž aranžuje lidi do nečekaných póz, spojuje lidskou figuru s různými předměty a toto aranžmá ihned vyfotografuje. „Na souvislosti mezi Duchampovou tvorbou a fotografií bylo již mnohokrát poukázáno, nejdůrazněji v monografii Jeana Clairea z roku 1977. V témže roce vyšla také vlivná studie Rosalindy Kraussové, která chápe v Claierově duchu Velké sklo i readymades jako díla svým způsobem fotografická a Duchampa právem považuje za ‚nesmírně vnímavého analytika‘ fotografie,“ píše ve své studii editor svazku Tomáš Dvořák a z citace je patrné, na jakého tvůrce se zaměřil.

K edici Rozhraní jednu obecnější poznámku: formát knihy a kvalita papíru nepřispívají k náležité čitelnosti reprodukcí, dojem z nich je přibližný. Vhodnější – při zachování stávajících polygrafických parametrů – budou v Rozhraní svazky bez ilustrací. V minulých dnech v edici vyšel nový titul: příběhová, s espritem podaná biografie proslulého fotografa i muže dalších dovedností Félixe Tournachona alias Nadara (1820–1910) nazvaná Když jsem byl fotografem. Vůbec prvním titulem edice Rozhraní byla (nyní již prakticky rozebraná) práce Obraz a diseminace: Za novou historii fotografie v USA působícího australského historika fotografie Geoffreye Batchena.

Hugo Demartini: Akce v krajině, (záznam akce), 1968. Vpravo disk The Last Pictures (Poslední obrazy), který vytvořil americký umělec Trevor Paglen a do vesmíru jej roku 2012 vynesl satelit EchoStar XVI. Oba tyto snímky jsou reprodukovány v publikaci Fotografie, socha, objekt, repro: Muzeum umění Olomouc & Space.com