Sny o prvorepublikovém brněnském skvostu na výstavě v Londýně

Vila Stiassni byla postavena dle návrhu architekta Ernsta Wiesnera mezi lety 1927–1929. Objednal si ji textilní továrník židovského původu Alfred Stiassni s manželkou Hermine. Do vily se spolu s nimi nastěhovala i dcera Susanne, které bylo v roce dokončení domu šest let. V rozlehlé stavbě s velkým pozemkem dlouho nepobyli. Rodina byla nucena opustit brněnský domov po devíti letech. Přes Londýn a Brazílii se Stiassni dostali do Kalifornie, kde se usadili. Ze San Franciska pochází i umělkyně Daria Martin, jejímž otcem je syn Susanne, totiž Martin Stiassni.

Susanne si v rámci terapie desítky let zapisovala do deníků své sny. Záznamy, které vznikaly více jak třicet pět let, čítají na deset tisíc stran. Obsáhlý materiál se stal tématem výstavy Daria Martin: Tonight the World, která vznikla na zakázku galerie The Curve, která sídlí v londýnském Barbican Centre. Expozice je součástí sezonního programu s názvem Life Rewird (Život zapojen/připojen). Ten skrze různé výstupy zkoumá, co to znamená být člověkem ve věku, kdy vše ovlivňují technologie.

Jaká je ovšem souvislost mezi dnešním přetechnizovaným světem a sny židovské dívky z prominentní rodiny, nucené opustit domov, aby se zachránila před hrůzami druhé světové války? Propojení najdeme v osobě umělkyně. Daria Martin (*1973) pracuje především s videem coby formou uměleckého vyjádření. Její medailonek v tiskové zprávě je uveden informacemi o vzdělání na prestižních amerických univerzitách (humanitní studia na Yale, magisterský titul z Fine Arts na The University of California, Los Angeles) a zakončen poznámkou o obdržení prestižního ocenění Film London Jarman Award za rok 2018. V úplně poslední větě se dozvíme, že je zastupována londýnskou galerií Maureen Paley (jejíž galeristka je mimochodem rovněž Američanka žijící v Londýně).

V prohlášení pro média také najdeme citát umělkyně, kde se vyjadřuje k nezvyklému tvaru galerie The Curve. Jednolitý prostor, jehož netypické, půlkruhové zakřivení mu dalo název, nebyl zpočátku koncipován jako výstavní. Místnost obepínající zadní část koncertní haly v Barbican Centre sloužila za zvukový nárazník a zadní prostor sálu. Daria Martin nachází paralelu k zaniklému účelu místnosti v záznamech dávných snů, vycházejících z pokroucených odrazů vzpomínek. Expozici prostupující zahnutou halou koncipuje jako multimediální cestu skrze tyto vzpomínky.

Hned při vstupu se nachází rozměrné plátno, na němž je promítán film vytvořený ve stylu videohry. Ukazuje počítačově animované interiéry Vily Stiassni, v jejíchž zákoutích se postupně objevují různé osobní předměty. S některými z nich se setkáme i v dalších částech expozice.

Za herní projekcí, vytvořenou na zakázku přímo v Brně, je nainstalována iluzorní stěna. Jejím smyslem je oddálení diváka od stěny reálné, na níž jsou umístěny původní listy z deníků s popisy snů. Přes uměle vzniklý zátaras se není možné k nim přiblížit a přečíst si je. Na horní části umělé stěny stojí postavička robota, která se již objevila v oné videohře a následně se promítne i ve „třetí části“ výstavy. Tu tvoří videoprojekce skládající se z pěti zfilmovaných snů, které se odehrály ve Vile Stiassni. V původních zápiscích se jich údajně nachází na 250 z této lokace, Daria Martin však z pochopitelných důvodů inscenovala zlomek z nich. Jde o krátké hrané snímky, v nichž se objevuje postava Susi v různém věku ve snově bizarních, mnohdy strašidelných situacích. Pouze originální popisy těchto pěti snů je možné si na výstavě prohlédnout zblízka. Visí zarámované na stěně o kus dál. Jejich přítomnost však spíše utvrzuje v domněnce, že jsou sice důležitým zdrojem, ale nakonec jen tím. To hlavní je jejich interpretace umělkyní, vnučkou Susi, skrze vlastní prostředky vyjádření.

Daria Martin v expozici obsáhla snad všechny prvky, které se objevují v různé míře u populárních výstav současného umění: videohra zastupující virtuální realitu, umělý architektonický prvek, autorský umělecký film, archivní materiály. Ale právě kvůli tomu vzniká dojem překombinovanosti. Ačkoliv je jako zdůvodnění předkládán fakt, že autorka pracuje se sny, tedy mnohovrstevnatým, surrealistickým materiálem, spletitost provedení neprospívá hlubšímu zapojení diváka.

Už samotné vstupní téma je nabyté silnými příběhy a různými rovinami. Za každým snem, členem rodiny, místem a momentem, se skrývá samostatné vyprávění. Tím, že se Martin snaží ještě zapojit co nejvíce aspektů instalačních, technologických a filmařských, se nakonec nevyhne tomu, že prakticky ve všem, snad mimo vlastní stylizované video, klouže po povrchu. I v dosud zveřejněných recenzích jsou jisté rozpaky znát. V týdeníku TimeOut je kritikem kupodivu jako nejméně zajímavá část vnímána hraná filmová sekvence, byť perfektně zvládnutá. Naopak kladně je, mimo jiné, vnímáno znemožnění důkladnější prohlídky všech vystavených původních listů. Podobně jako sny zůstávají intimní a neuchopitelné. To v závěru recenze ve Standardu se i přes kladný postoj k videu objevuje zklamání nad upozaděním původního námětu, tedy reálných zápisků Susi Stiassni. Nemožnost prohlédnout si jich více je hodnocena jako frustrující.

Divák si může udělat obrázek sám a rozhodnout se, na kterou stranu se přikloní. Pokud by mu jedna návštěva nestačila, galerie The Curve v Barbican Center má velice vstřícnou otevírací dobu a je zdarma.

Pohled do výstavy Daria Martin: Tonight the World, foto: © Joe Maher (Getty Images)

Daria Martin: Tonight the World. Galerie The Curve, Barbican Centre, Londýn, výstava trvá do 7. dubna 2019.