Odvrátil slavný výtvarník Gerhard Richter od toho filmu zrak?

Florian von Donnersmarck natočil časově rozlehlou ságu postihující zlomové body novodobých německých dějin, jak se odrážejí v osudech a uvažování několika jednotlivců. Více než tři hodiny, po které film trvá, však uplynou tak rychle, že si délky stopáže ani nepovšimneme. Svědčí to o působivosti snímku a režisérově vypravěčské zručnosti.

Skrze životní úděl Kurta Bartnerta (v raném dětském věku jej ztělesňuje Cai Cohrs, v dospělosti Tom Schilling) a postav s ním rozličně spojených si ozřejmíme éru nacismu i stalinismu, v lecčems si podobných. Třeba v odmítání moderního umění, které prý nic nevypovídá o „pracujícím lidu“, ať jsou to jednou hlediska rasová, podruhé kritéria třídní. Kurta zcela pohlcuje malba. Nejprve se podřizuje vnějším požadavkům, když vládne „socialistický realismus“. Po emigraci na Západ (kam ještě bylo možné přejet metrem!) na něho dotírají všemožné ismy a on hledá svůj vlastní, nezaměnitelný přístup.

Kurt nejčastěji přihlíží, stává se jakýmsi průsečíkem dění, mnohdy nevědomým katalyzátorem událostí, o nichž vlastně ani netuší, případně jejich přítomnosti a dosahu nerozumí. Divák si je ovšem plně vědom vazeb a souvislostí. Režisér se totiž dotýká ožehavých problémů spojených s minulostí – třeba masové likvidace „duševně méněcenných“ lidí, jak si to naplánovali nacisté. A horliví vykonavatelé se snaží tuto životní epizodu vymazat ze své paměti, utéci před zodpovědností.

Podívejte se na trailer k snímku Nikdy neodvracej zrak, foto: Cinemart, video: YouTube

Ve filmu spleteném z motivů sice spolu úzce souvisejících, avšak ne vždy všem postavám známých nalezneme jak oběti, tak pachatele. Obětí je kupříkladu přecitlivělá Elisabeth, jež malému Kurtovi vysvětluje, co je umění, a nabádá jej, aby nikdy neodvracel zrak od dění kolem sebe, protože všechno, co je pravdivé, je krásné. Anebo Kurtův otec: nucený vstoupit do nacistické strany, aby mohl zůstat na škole, a po válce kvůli tomu bez milosti odmítnutý. K pachatelům přísluší například věhlasný porodník, profesor Carl Seeband (Sebastian Koch). Jeho temnou minulost (mimo jiné Elisabeth odsoudil k nebytí) kryje sovětský velitel, neboť vězněný muž pomohl při obtížném porodu velitelovy ženy. Kurt se zamiluje do Seebandovy dcery Ellie, rozhodnut snášet s ní vše dobré i zlé, aniž tyto kontexty tuší. Když se Seeband, stále přesvědčený o méněcennosti psychicky ne dost odolných lidí, dozví o jejím těhotenství, prosadí jeho ukončení, protože věří, že dcera si přece vezme někoho vhodnějšího.

Poněkud teatrálně vyklenutý snímek se rovněž dotýká toho, jak se lidé mohli smířit s represivními režimy a přijmout jejich pravidla – touha po sebeprosazení prostě byla silnější. To platí jak pro Kurta, který se jako výtvarník nejprve uplatnil v komunistickém systému, tak pro Seebanda. Oba posléze skončili „za hranicemi“, byť každý z jiných příčin. A u obou figur poměrně snadno vypozorujeme dramaturgicko-scenáristické nedořešenosti: u Kurta schází bližší zdůvodnění, proč navzdory vydobyté pozici a uznání emigroval (v západním Německu pak dlouho pouze živořil); u Seebanda bych přivítal podrobnější rozkreslení jeho osobnosti: jak vnímal svou vinu, své skrývání před spravedlností, protože bezcitný dozajista nebyl – zcela jej vykolejilo, když spatřil Kurtovy obrazy dotýkající se nacistické minulosti.

Záběr ze snímku Nikdy neodvracej zrak, režie: Florian Henckel von Donnersmarck, foto: Cinemart

Všechny postavy jsou fiktivní, avšak mají své reálné předobrazy, což možná vede ke zbytečně statickému herectví, k výrazovému zmatnění a povahopisné útržkovitosti. Postava Kurta byla inspirována malířem Gerhardem Richterem (*1932), jehož životní osudy i výtvarný styl zhruba odpovídají tomu, co charakterizuje život a dílo filmového Kurta Bartnerta. Rovněž figura Seebanda vychází ze skutečnosti, neboť leckteří proslulí lékaři, často univerzitní profesoři, třeba porodník Carl Clauberg (1898–1957) či přívrženci eugeniky Fritz Lenz (1887–1976) a Eugen Fischer (1874–1967), se neblaze zapsali spoluprací s nacistickou mocí, aby poté znovu hledali své původní společenské i profesní postavení. Zevrubně zkoumá tuto problematiku Hans-Henning Scharsach v knize Lékaři a nacismus, vydané v českém překladu roku 2001.

Nikdy neodvracej zrak se vyznačuje vypravěčskou povlovností. Pastelově zklidnělé přítmí vylučující záplavu slunečního svitu – však se také příběh většinou odehrává v interiérech: v sálech muzejních i jiných, v učebnách, na úřadech, v domácnosti – dovedl kameraman Caleb Deschanel k dokonalosti. K tomu adekvátní hudbu hojně pracující s klasickými i dobovými motivy zkomponoval Max Richter. Vznikl snímek se stopami šerosvitného retrostylu najmě v milostných scénách, s občasnými edukativními náběhy, se známkami zálibného sebepředvádění, když se režisér rád uchyluje ke „srovnávacím“ epizodám. Nemám na mysli jen zmíněný příklad s odmítáním moderního umění, nýbrž třeba i kolektivní zatroubení zaparkovaných autobusů coby umělecky povznášejícího zážitku, který si Kurt odnáší jako dětskou zkušenost prolnutou do dospělosti.

Nikdy neodvracej zrak (Německo/Itálie 2018, 188 minut)

Scénář a režie: Florian Henckel von Donnersmarck, kamera: Caleb Deschanel, hudba: Max Richter. hrají: Tom Schilling, Cai Cohrs, Paula Beerová, Sebastian Koch, Saskia Rosendahlová, Oliver Masucci, Ina Weisseová, Jevgenij Sidichin, Mark Zak, Ben Becker, Lars Eidinger.

Česká premiéra: 25. 4. 2019.