Poněkud rozředěný Metanol

Je to obecná bolest českých seriálů, filmů, ale i divadelních inscenací a knih; bolest opakovaně konstatovaná už i na tomto webu: schází dramaturgická, potažmo redakční oponentura, nedostává se ochoty, sil, času, peněz, lidí nebo čeho vlastně, aby se danému materiálu vtiskl tvar, z něhož nelze nic ubrat ani k němu nelze nic přidat bez porušení podstaty látky. Máme samozřejmě na mysli díla, která vykazují zřetelnou uměleckou ambici, nikoliv produkty komerčních holíren nekonečných seriálů nebo lidových divadel či spotřebního čtiva. Pravda, i tyto produkty nesou své profesní nároky a není bezbolestné jim dostát. Metanol, napsaný novinářkou a scenáristkou Lenkou Szántó plus scenáristou a dramaturgem Matějem Podzimkem a režírovaný Terezou Kopáčovou, míří očividně výš. Vychází z reálných událostí české metanolové aféry z roku 2012 a chce podat naléhavý obraz případu, který v úhrnu stál život několika desítek lidí. Obraz naléhavý jak reáliemi, tak způsobem podání.

Tvůrci tohoto dvoudílného filmu zdůrazňují zevrubnost rešeršní přípravy a faktografickou vyfutrovanost. Na výsledku je tato důkladnost znát: genezi alkoholového megaprůšvihu Metanol přibližuje přehledně, divák si učiní představu, jak a proč k  maléru došlo, a dojde mu to, co si ne vždy uvědomuje: totiž jak křehké a prostupné mohou za určité sociální, ekonomické a mravní situace být mechanismy, které zákazníka chrání, aby jej poživatina – v tomto případě „tvrdý“ alkohol – fatálně zdravotně nepoškodila. K narušení jistícího mechanismu (včetně kolkování) stačí, respektive stačilo několik hajzlů a blbů chtivých rychlých peněz a malér byl na světě. Tvrzení, že by si lidé neměli relativně laciné lihoviny u stánků a podobných provozoven kupovat, je knížecí rada, protože pro určitou vrstvu společnosti je „tvrdej“ prostředkem k přežití, jakkoliv absurdně to zní, neboť fakticky jim často ukrajuje život. Ovšem život bez určité náplně a cílevědomosti; ve společnosti stále více tlačící na výkon a produktivitu, avšak s vybagrovanou kulturou duchovní, kdy systém preferovaných hodnot nejeví o vyšší řád života zájem a téměř programově nevyzývá k přesahujícímu myšlení a chování, v takové společnosti se určité vrstvy občanů logicky cítí ekonomicky ztracené a vůbec ponechané samy sobě na pospas. Ne každý se z toho dokáže vymanit a propracovat se k lepšímu standardu; alkohol aspoň na chvíli ulevuje od zúskostňujícího srabu. I této dimenze se Metanol dotýká – sice nepřímo, tuhle kulturní a společenskou rovinu netématizuje, přesto je v podtextu vyprávění přirozeně přítomna.

Metanol je rozdělen na dva díly; ten první, Tekutá smrt, přibližuje genezi  kauzy – kdo a proč začal líh ředit, jak se pančovaný alkohol šířil po republice; díl druhý, 10 000 litrů, stojí na pátrání zlínských policejních vyšetřovatelů a státních zástupců, kteří síť s „tekutou smrtí“ rozplétají. Celkem jde o téměř tři hodiny vyprávění, stopáží o dva celovečerní filmy. A v tom leží kámen úrazu. První díl je, s jen mírnou nadsázkou, akční – je to samý spiklenecký hovor, samý rozvoz nádrží a flašek, překládání z auta do auta; zatímco díl druhý je přehlídkou mluvících hlav, ať už vyšetřovatelů, nebo obviněných, kteří vypovídají. Režisérka Kopáčová se snaží tuto dvojakost inscenačně potlačit, pochopitelně ale naráží na limity předlohy. Když je v prvním díle zatčen kšeftař Malota, hlavní rozvažeč „tekuté smrti“, když tedy spadla klec, je úplně cítit, jak se zvedá otázka, co ještě vyprávět dál, totiž co vyprávět ve stopáži dalšího celovečerního filmu. Kopáčová s kameramanem Pavlem Berkovičem „čarují“, co to jde – pracují s arzenálem prostředků, které dynamizují upovídanou předlohu druhého dílu. Obrazová kultura Metanolu je vysoká, to se mu nedá upřít. Jako se to dnes již nedá upřít nejednomu dalšímu hranému produktu tuzemských televizí. Pokud však není fotogeničnost opřena o hutné vyprávění, je to pouhá dekorace a zástěrka. To není bolest pouze domácí produkce, ostatně i ve vychvalovaném německém seriálu Babylon Berlin se na nejednom místě zejména v druhé sérii producíruje obrazová ekvilibristika. A to samé platí i třeba o seriálu The Alienist (tomu se zde budeme věnovat v dohledné době). Pokud existuje schopná produkce, vytvořit várky sugestivních obrazů není s dnešními technologiemi takový problém; daleko obtížnější je krmit tyto obrazy obsahem, přitápět pod nimi hutností příběhu.

Ale zpět k Metanolu. Přejít nelze herecké výkony. Většina z nich drží sympatickou linii nefigurkaření, v první řadě Lukáš Vaculík jako Malota. Vaculík herecky stárne výborně, ani památky po nějakém „klukovi do deště“, po ždímání své vlastní minulosti idola paní a dívek, žádné hraní si na mladíka z povolání. Vaculík ostatně „vystřihl“ vloni obdobně výbornou kreaci v trojdílné minisérii Spravedlnost. Zasaženost ranami osudu, ale i energii k odporu výborně ztělesňuje v postavě Ivety Ožanové Kristýna Podzimková Maléřová; a mimořádně soustředěný je výkon Veroniky Freimanové v postavě Ivetiny sedřené matky, která se toho svinstva také napila – a zabilo ji. Slova uznání lze rovněž najít pro výkony Davida Máje coby podnikavého blbce Rudolfa Fulína či Tomáše Bambuška jako jeho šéfa Tomáše Sikory.

V druhé části mají značný prostor Vasil Fridrich jako kapitán Hálek a Martin Finger coby jeho kolega Zakopal. Tito policejní vyšetřovatelé, dozorující státní zástupce a soudce a vůbec zlínští „orgánové“ jsou ovšem scenáristy a režisérkou posazeni do jiného vyprávěcího vlaku: v něm se kousavě vtipkuje, Hálek je ten lidsky sympatičtější, Zakopal je protiva. Fridrich s Fingerem to uhrají se ctí, ale v zásadě jsou odkázáni k tomu být jen prototypy. Repliky totiž odsýpají s hladkostí trochu lepších komerčních TV filmů o policajtech. Oba scenáristé mají s produkcí v komerčních stanicích osobní zkušenosti, profesně se v ní angažovali a je to znát – ovšem zde ne k dobru, nýbrž ke škodě věci. „Humory“ si mohli nechat od cesty. Nejsou kořením, nýbrž balastem. Konverzačka s policejními vtipy prostě k prvnímu dílu Metanolu nesedí a nesedí k případu jako takovému, vždyť šlo o zatím nejrozsáhlejší kriminální kauzu v české polistopadové historii. Když jsou ovšem dramaturgy scénáře jeden ze scenáristů filmu a kreativní producent, v jehož tvůrčí skupině Metanol vznikl, je to nepřípadná kumulace funkcí. S takovou kumulací se lze mnohokrát setkat i v tuzemských divadlech: ten, kdo píše předlohu k inscenaci, se zároveň učiní dramaturgem. Převažujícím výsledkem je rozbředlost. Je to logické: komu by se chtělo řezat do vlastního masa?

Po ozdravné redukci scénáře by z Metanolu mohly zbýt dva hodinové díly anebo jeden dvouhodinový film. Velmi by to konečnému tvaru prospělo. Ale i ten, kdo má na ztvárnění kritický náhled, jako autor těchto řádek, může končit smířlivě: Leccos si tvůrci mohli odpustit, ale v zásadě je dobře, že Metanol vznikl. Faktografické jádro příběhu totiž zůstává naléhavé.

Metanol

Námět: Lenka Szántó, scénář: Lenka Szántó, Matěj Podzimek, dramaturgie: Matěj Podzimek, Michal Reitler, režie: Tereza Kopáčová, kamera: Pavel Berkovič, architekt: Pavel Ramplé, střih: Michal Hýka, výtvarnice kostýmů: Petia Krčková, umělecká maskérka: Kateřina Sittová, hudba: David Hlaváč, zvuk: Ivan Horák, Jiří Čermák, Robert Slezák, výkonný producent: Matěj Stehlík, Aleš Týbl, kreativní producent: Michal Reitler. Hrají: Lukáš Vaculík, David Máj, Tomáš Bambušek, Kristýna Podzimková Maléřová, Veronika Freimanová, Dušan Sitek, Vladimír Kratina, Martin Finger, Vasil Fridrich, Roman Zach, Barbora Bočková, Tereza Lášková, Jiří Kout, Ondřej Nosálek a další.

Česká televize, 2018, 2 x 88 minut.