Bohdan Karásek

Lucie (2011, 54 minut)

Komorní večírek, čtyři dvacátníci až třicátníci, dvě ženy, dva muži. Vedou řeči. Hlavní postavou je Lucie (Petra Nesvačilová), u níž doma se večírek koná. Kamarádka Blanka (Anna Purkbrábková) je bez nálady, pasivně rezistentní, společnost brzy opustí, jde si lehnout. Večírek také odmává Luciin přítel Petr (Bohdan Karásek), prostě se z bytu odporoučí; jejich je vztah je podle všeho velmi vratký. V konverzaci tedy spolu zůstanou Lucie a Milan (Samuel Neduha). V dialozích plaše vyjevují svoje pochybnosti o vztazích, o životě. Milan u Lucie ve vší počestnosti přespí a druhý den po ránu z bytu odchází. Lucie ví, že s Petrem je to nanic, možná by to šlo s Milanem, ale kdo ví… V Lucii se na středometrážní ploše poprvé rozehrává Karáskovo mimořádně subtilní pozorovatelství, kdy pod banálně vyhlížejícími dialogy a scénami leží existenciální úzkost a jakási základní nejistota, která se obrňuje krustou více či méně pozérských a sebenalhávajících si řečí, pronášených ovšem bez jakékoliv teatrálnosti.

Milostné písně (2013, 47 minut)

Mladý výrobce divadelních kulis Gabriel (Miloslav König) potká v obchodě postarší ženu Hanu (Taťjana Medvecká), kterou už dlouho neviděl. Ona jej pozve k sobě domů, chce jej seznámit s mužem, s nímž nyní žije, s přítelem Jaromírem, muzikantem (hraje jej violoncellista České filharmonie František Host). Během nezávazného povídání vyjde postupně najevo, že Hana měla dceru Evu, která byla manželkou Gabriela, ovšem zemřela; není řečeno, kdy a jak se to stalo. Ale muselo to být už před nějakou dobou, protože Gabriel během večera prozradí, že žije s přítelkyní Týnou (Marie Jarošová), s níž má známost už dva roky. Ráno se Gabriel vedle Týny probudí, snídají spolu a ona se ptá, jaká ta návštěva byla. Gabriel vypráví o Haně a Jaromírovi. Pro Týnu to není úplně příjemný hovor. Pak jdou spolu po ulici a Gabriel vysloví větu vztahující k jejich společné budoucnosti… Jemně melancholický snímek o lásce, běhu času, samotě, respektive strachu z ní.

Karel, já a ty (2019, 111 minut), ukázka první

Film vznikl i díky podpoře pro experimentální projekty Státního fondu kinematografie. Obdržel částku tři sta tisíc korun. Je to naprostý zlomek toho, co dnes stojí i levnější celovečerní snímky. Karásek i „za tyhle prachy“ rozehrál svého druhu důkladný a důsledný obraz existenciální vratkosti současných pražských třicátníků, přesněji té skupiny, která nežije konzumenstvím, ještě nemá děti a chce, a přeje si – ať vědomě nebo podvědomě – něco víc, než zcela vplynout do zaopatřovacího kolotoče.

Právnička Saša (Jenovéfa Boková) je provdaná za učitele Karla (Miloslav König); manželství prochází krizí, ona odchází, aby si ujasnila, jak dál. Nachází dočasný azyl u kamaráda Dušana (Miroslav Faderholz), mimo jiné učitele hudby, který jim kdysi hrál na svatbě. Dušan má ve vztahu – a vůbec se vztahy – taky problémy. Probírají to. Ve filmu se hodně mluví, chodí po ulicích, vysedává po bytech, pije víno; tohle všechno se objevuje už v Lucii a v Milostných písních, ale v Karlovi, já a ty to dospělo do téměř monumentální dimenze. Naprostý civilismus, nebanální jednoduchost.

V souvislosti s Karlem, ty a já se někdy mluví a píše o prvním opravdovém českém mumblecore filmu. Tím se odkazuje na subžánr zejména americké nezávislé kinematografie, jehož tituly se vyznačují co nejpřirozenějšími (nejednou improvizovanými) dialogy, které dostávají přednost před zápletkou, tematickým zacílením na osobní vztahy mladých lidí a v neposlední řadě nízkorozpočtovými produkcemi. Ale u Karáska se nám mohou vybavit i některé snímky klasika francouzské nové vlny Erica Rohmera, například tetralogie Příběhy čtyř ročních období (1990–1998), kterou před časem uvedla i ČT.

Karel, já a ty (2019, 111 minut), ukázka druhá

Ohlas č. 1 – Jindřiška Bláhová, www.respekt.cz: „Plynoucí, pozorovatelsky zachycené dialogy věrně evokují dlouhé debaty s nejlepšími kamarády i pocit sdílení s vědomím trvající osamělosti. Stejně tak je film spontánně autentický i coby výkroj z přemýšlení člověka tlačeného věkem i okolnostmi do kouta. Člověka, kterému v jeho očích bolestivě ubíhá čas něco „pořádného“ udělat – ve vztazích i v tvorbě. To první komentovat nemůžu, u toho druhého se mu to podařilo!“

Ohlas č. 2 – Věra Míšková, Právo: „U piva, na procházkách, v posteli, všude, kam je (postavy) Karásek poslal, se zamýšlejí tak, jak se lidé většinou i v reálném životě opravdu zamýšlejí po větším než malém množství piv a panáků, když na ně přijde chandra, splín nebo třeba jen nejistota z toho, jak žijí a proč žijí. Cynik by řekl, že většina skutečných lidí z toho ale na rozdíl od Karáskových postav do rána vystřízliví a jde něco dělat. Třeba cvrnkat kuličky, když už ne pracovat. Ovšem cynik tak dlouho v kině na filmu Karel, já a ty nevydrží.“

Ohlas. č. 3 – Tomáš Stejskal, Aktuálně.cz: „Karáskův snímek se navzdory až domáckým podmínkám natáčení směle dotýká velkých témat. Nikoli hlubokomyslnými dialogy. Jen mezi řádky přenáší na publikum ten známý a všemi žitý pocit z dnešní doby, kdy se právě za tak velká slova jako pravda či láska nedá bojovat, kdy je svět rozmlžený a nejasný. Karel, já a ty nachází mikrodramata v drobnostech, jako když Dušan své nové spolubydlící navaří guláš a divák si na základě náznaků domýšlí, zda jde o něco víc než o běžné kamarádské gesto. Podobné situace by v jiných filmech sváděly k jasným interpretacím, avšak režisér Karásek se neustále umně pohybuje na hranách.“