Představujeme finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2020: Jakub Choma

Jakub Choma
Podívejte se na profil Jakuba Chomy, foto: ctart.cz

Ve videoportrétech postupně představujeme všechny letošní finalisty a finalistky CJCH. Dnes je na pořadu autor, jehož díla, jak konstatovala porota Chalupeckého ceny, „vyvolávají ambivalentní pocity okouzlení a zneklidnění, které v mnohém odrážejí étos naší současnosti označované jako antropocén“.

Jakub Choma (*1995). Narodil se ve východoslovenských Košicích. V současnosti je studentem pražské UMPRUM (ateliér malby Jiřího Černického a Michala Novotného). Od původně „ryze“ malířského vyjádření se přesunul k prostorovým realizacím, asamblážím, objektům a instalacím. A forma jeho experimentů s tzv. expanded painting jde za hranice malby samotné, ačkoli zůstává v kontaktu s její tradicí. Chomova práce je založená na takřka laboratorních experimentech s různými materiály, jako je korek, plexisklo nebo hliník, zároveň se však do značné míry opírá o digitální vizuální kulturu a estetiku herních prostředí, jimiž je autorova generace silně ovlivněna. Choma svým vyjádření zpochybňuje technooptimismus; jeho práce ztělesňují jakousi dekadenci digitálně-materiálních struktur současnosti. Zajímá se o témata, jako je hyperproduktivita a vyčerpání (tedy o fenomény příznačné pro neoliberální společnost), ale také o D.I.Y. kulturu, populární vědu a přenosné technologie. Svou tvorbu Jakub Choma dosud představil zejména v nezávislých galeriích a uměleckých centrech v České republice a na Slovensku, ovšem prezentoval se rovněž v Lipsku, v Rize či v indonéské Jakartě.

Beta Ground (Delirium Obstacle) — Attempt 1 (2019, 02:54 minuty)

První epizoda ze čtyřdílného díla Beta Ground (Delirium Obstacle), které Jakub Choma označuje jako instagramové TV video, proto je také natočeno na výšku. Lyrický subjekt, dá-li se to tak říct, zde cestuje do jakéhosi haptického deliria prostřednictvím červích děr, časových smyček a dalších fenoménů.

Text litevské kurátorky Vaidy Stepanovaite.: „… a —po všem tom čase — jsem přijel do zruinovaného terénu. Možná jsem dorazil příliš pozdě; čas záhy vyprší, napjatý, trhaný v zahnízděném  prostoru. Věděl jsem to už předem, přinesl jsem to zpět coby ozvěny v mé haptické paměti. Hluk, dosvit, zachytil jsem to odposlouchávání, cítím ostražitý pohled, nemohu uniknout špíně. Pod tlakem to praskne.“

Beta Ground (Delirium Obstacle) — Attempt 2 (2019, 02:24 minuty)

Druhá epizoda ze čtyřdílného díla Beta Ground (Delirium Obstacle), které Jakub Choma označuje jako instagramové TV video, proto je také natočeno na výšku. Lyrický subjekt, dá-li se to tak říct, zde cestuje do jakéhosi haptického deliria prostřednictvím červích děr, časových smyček a dalších fenoménů.

Text litevské kurátorky Vaidy Stepanovaite.: „Pod tlakem to praskne, lehce poškozené a opotřebované, usazuje se prach a zbytky, bez ustání to pohlcuji. Moje tělo tráví, rozšiřuje se do prostoru, membrány zachycující vlnění a konvergující k frekvenci; končetiny pohybující se jako ztělesněné nástroje, praskání stavebních síťovin, utěsňování, zasouvání; syntetizují, procházím živnou půdou.“

Resilience (2019)

Z autorovy výstavy Resilience / Odolnost, která se uskutečnila v Galerii At Editorial v litevském Vilniusu konala vloni na jaře. Teoretička a spoluzakladateľka ruské platformy Tzvetnik Natalya Serkova k Chomovým dílům připojila jimom jiné tato slova: „Vstupujete do prostoru, a co vidíte? Vidíte postavené předměty, nebo možná něco, co omylem sfouklo vítr? Jsou to pozůstatky obří berušky visící ze zdi nebo se to jen zdá být skutečné? Komunikují tyto malé mechanické stroje navzájem, nebo je to pouhý výplod vašeho zaníceného mozku? Jak to tady funguje? Komunikuje tato věc sama se sebou? Nebo existují části, které spolu mluví? Nebo vám to něco říká? Právě vám něco říká, ale ten jazyk nemůžete rozeznat, protože je to jazyk chráněný heslem, a vy neznáte to heslo? Možná by stálo za to s tím nějak navázat komunikaci. Ale jak? (…)

Stepping on a Lego (2018)

Z autorovy výstavy Stepping on a Lego / Šlápnutí na lego, která se uskutečnila v pražské Polansky Gallery na konci roku 2018. Z textu kurátorky expozice Christiny Gigliotti: „Inženýr na chvíli odešel. Nemohu říct, kdy se vrátí. Když opustí svůj prostor, je nesvůj. Nikdy se netoulá příliš daleko. Inženýr nerad odchází kvůli nepříjemnému přílivu informací, které se dostávají do jeho očí, uší a mozku, jakmile opustí svůj prostor. Ale někdy musí jít ven, aspoň trochu na vzduch. Zaslechl rozhovory, tryskání hudby z automobilů, značení vykřikující různé záměry. Hlasy jiných lidí jím prostupují, zamotávají jeho myšlenky a splývají s nimi, takže není možné zjistit, které myšlenky jsou jeho vlastní, a které mu implantovala okolní realita. (…) Vynálezce. Samotář. Nespavost. Netvor. Existují tři důvody, proč je šlápnutí na lego tak bolestivé. Prvním důvodem je počet nervových zakončení, která máme v chodidlech, což je činí velmi citlivými. Za druhé, lego má špičaté rohy. Za třetí, kousky lega přenesou veškerou vaši váhu a sílu zpět na vás, jakmile na lego vstoupíte.“

Poslední profily