Představujeme finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2020: Jiří Žák

Jiří Žák
Jiří Žák

Náš web postupně ve videoportrétech představí všechny letošní finalisty a u většiny z nich také nabídne galerii jejich některých prací. Začínáme jménem, které v letošní finalistické sestavě stojí abecedně jako poslední – Jiřím Žákem.

Jiří Žák (*1989). Narodil se v Gottwaldově, jenž se záhy znovu stal Zlínem. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér intermediální tvorby III/škola Tomáše Vaňka). Absolvoval stáže na UMPRUM a na Univerzitě umění a designu v Karlsruhe. Pracuje především s pohyblivým obrazem a videoinstalacemi, v nichž se zpravidla prolíná výzkumná složka s poetickou linií a vyprávěním. Zajímá se o identitu postkomunistických zemí a její dekonstrukci skrze ne-západní perspektivy. Námětem je mu kupříkladu export českých zbraní na Blízký východ, analyzuje společensko-politický vztah k informacím zveřejněným skrze média a v prostředí internetu. Novější Žákovy práce se věnovaly také environmentální úzkosti. Svou tvorbu prezentoval v řadě nezávislých galerií a institucí v ČR a v poslední době rovněž v zahraniční, například na Varšavském bienále. Působí v kolektivu Ateliér bez vedoucího. V roce 2015 se stal laureátem ceny EXIT, v roce 2017 byl finalistou soutěže Jiné vize na festivalu PAF v Olomouci. Pracuje pro internetový Artyčok TV a Národní filmový archiv v Praze.

Jiří Žák má v současnosti – konkrétně do 24. září – výstavu ve svém rodném Zlíně, v Galerii Kabinett. Jmenuje se  Hidden in Plain Sight, její kurátorkou je Edith Jeřábková. Expozice rozvíjí témata, kterými se Jiří Žák dlouhodobě zabývá. Umělec zkoumá téma konstrukce české identity a zahraniční politiky skrze reflexi vztahu Čechů k tuzemskému zbrojnímu průmyslu, a to jak ze současné, tak historické perspektivy. Základním východiskem pro studium problematiky se stal vývoz zbraní z Československa do Sýrie od padesátých let minulého století až do roku 1991. Zpočátku byl tento vztah vystavěn skrze étos spolupráce socialistických, ideově spřízněných režimů. Po nástupu rodu Assadovců k moci však ČSSR prokázala svůj cynický pragmatismus a přes ideologické rozpory udržovala spojenectví dál. Základní zkoumanou myšlenkou této výstavy je otázka, do jaké míry je naše současnost determinována vlastní (již vytěsněnou) historií.

Všechno to mám tady (2013, stopáž 08:44 minut)

Jde o první autorovo video. Autor v něm vypráví příběh svého dědečka Vladimíra Stuchlíka, který vášnivě dokumentoval život své rodiny. Fotografoval od svých deseti let, filmovat začal po návratu z vojenské služby v roce 1947. Jak čas běžel, přikupoval kamery, snažil se obklopovat technikou aspoň trochu na úrovni doby. Na svůj věk vykazuje pan Stuchlík pozoruhodnou technickou zručnost. Jedenáct dálkových ovladačů se mu ovšem už poněkud plete – někdy neví, kterou tu „krabičku“ zrovna vzít do ruky. Vladimír Stuchlík vytvořil filmy a fotografie, aby mu připomněly jeho existenci, a téměř se fyzicky vtiskl do médií, s nimiž pracuje. Dokument ukazuje okamžik, kdy se archiv a život spojí v jedno.

Mateřské město (2015, stopáž 21 minut)

Z textu Anny Remešové k prezentaci tohoto díla počátkem roku 2016, která se uskutečnila v pražské Galerii Kostka:

Mateřské město se vrací k vizionářským idejím Jana Antonína Bati, který ve 20. a 30. letech minulého století rozšiřoval obuvnickou firmu Baťa o filiálky a továrenská města v Kanadě, Francii, Indii, na Jávě… Zvláštní kouzlo pro něj měla především Brazílie, kam se s celou rodinou odstěhoval v roce 1940 a kde založil čtyři města. V dobré víře v rostoucí kapitál své společnosti a v posílení ekonomického rozvoje země pozměnil nenávratně ráz brazilské krajiny, do které zasadil továrny na obuv. Uprostřed deštných pralesů vyrostly nové obce, přehrady, hospodářská území.“

„Jiří Žák ve své video-eseji klade vedle sebe jeden obraz za druhým, jeho hlas však není ani afirmativní, ani horlivě antikolonialistický. Rozkládá pomalu auru jedné legendy na části, aby je spojil v nový celek. Rytmus určují střídající se záběry z Muzea jihovýchodní Moravy, dobových filmových týdeníků a instruktážních videí firmy Baťa. Je v tom něco z kritiky Alaina Resnaise a poetiky Chrise Markera. V narativu Jiřího Žáka zároveň vzniká napětí mezi lidmi přicházejícími s velkým sebevědomím a držícími v rukách moc v podobě nabídky placené práce a místními obyvateli přijímajícími beze slova Baťovy vize. Kde však leží hranice mezi přijetím a uznáním? A kdo má víc? Obutý, nebo neobutý?“

Czech ASMR / Putování Blízkým východem a Afrikou (2016-2017, stopáž 41 minut)

Nejprve vysvětlení pojmu ASMR: Autonomous Infected Sensory Meridian Response. Může to znamenat kupříkladu: spontánní (A), smyslová (S), dosahující vrcholu (M), reakce (R). Termín prosadila odbornice na bezpečnost na internetu Jennifer Allen v roce 2010. ASMR vyjadřuje proměnu pojmů, jako jsou tělesnost, intimita, identita. Termín má zastřešovat libé pocity „mrazení” či zvonění v hlavě coby odpověď na sluchové, zrakové a hmatové podněty vytvářené video-blogery. Pro jejich podněty/příspěvky jsou typické pomalá řeč, šeptání, mlaskání, syčení, klikání, ťukání, ukazování a ohmatávání předmětů před webkamerou.

Žákovo Czech ASMR / Putování Blízkým východem a Afrikou je ovšem specifickou parafrází. „V rámci obrovské proliferace a popularizace fenoménu ASMR dochází k neustálému infikování ‚černé skříňky‘ diverzním obsahem, který narušuje schéma navyklého konzumenta,“ napsala Tina Poliačková v textu k Žákově prezentaci dotyčného díla na přelomu let 2017/2018 v brněnské Galerii TIC. „Příkladem může být uživatelka Mediawitch Media, která zakomponovala politickou obhajobu Bernieho Sanderse, anebo umělec Jiří Žák, který skrze bezpříznakový profil Czech ASMR produkuje videa s informacemi o exportu českých zbrojovek do nedemokratických zemí Blízkého východu a Afriky, a zároveň infiltruje agresivní obrazy hlazení zbraně.“

Rozštěpený epistemolog (2017, stopáž 18 minut)

Přítomné video vzniklo v průběhu umělcova několikaměsíčního pobytu v Berlíně. Završuje dvouleté období jeho video-esejistické práce. Během něj se Žákovo pojetí tohoto žánru radikálně vyvíjí – od práce s archivním filmovým materiálem, jeho analýzou a rekontextualizací (Du Forma, 2015, Mateřské město, 2015) se posouvá k experimentální hrané filmové tvorbě. Referenčním bodem Žákovy tvorby té doby je odkaz na dílo britského experimentálního filmaře Johna Akomfraha, autora dokumentárních syntéz převedených do poeticky založeného uměleckého jazyka.

Rozštěpený epistemolog stojí na spolupráci s berlínskou tanečnicí s beninskými kořeny Meïmounou Coffi, která na základě Žákova scénáře vytvořila improvizovanou choreografii vycházející mimo jiné z gest, která se používají pro ovládání digitálních zařízení. Koláž taneční performance a abstraktních roztřesených záběrů se zde stává vizuálně-poetickou metaforou, doplněnou o subjektivní verbální komentář, zasazující fikční situaci do reálného kontextu.

„Video se zabývá významem ‚pravdy‘, respektive ‚post-pravdy‘ v současném informačním smogu a mediální manipulaci. Fenomén ‚post-pravdy‘ je tématem velmi žhavé celosvětové diskuse; výskyt tohoto pojmu se během posledního roku zvýšil o více než dva tisíce procent a vysloužil mu podle Oxfordského slovníku titul slova roku 2016,“ napsala kurátorka Jitka Hlaváčková k výstavě, která se konala na jaře 2017 v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci, na níž byl Rozštěpený epistemolog představen tuzemskému publiku poprvé.

Projekt vznikl za podpory Artyčok.TV na základě otevřené výzvy ke vzniku nového audiovizuálního díla v roce 2016, kategorie profesionálové/amatéři.

Poslední profily