Představujeme finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2020: Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky

Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky
Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky, foto: redakce webu ČT art

Ve videoportrétech postupně představujeme všechny letošní finalisty a finalistky CJCH. Tentokrát jde o portrét kolektivu, který si říká Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky a vy se v portrétu můžete podívat na její „působení“ v okolí dálnice D1.

Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky (*2017). Jde o kolektiv umělců, který se zabývá paranormálnem. Práce skupiny vychází především z probíhajícího výzkumu československé parapsychologie a také z přesvědčení, že se umění může stát prostředkem sociálního poznání.

Skupina ohledává meze vědy a umění a zkoumá jejich mnohdy ezoterický jazyk. Vztahuje se k technologiím a magii, k jejich souvislostem s uměním, k jejich příležitostné nerozlišitelnosti a k různým podobám racionality, která se v těchto fenoménech uplatňuje. Ověřuje, jak se mimosmyslovému vnímání vystavuje současné umění. Od výzkumu jevů jako telepatie či telekineze si slibuje tříbení pozornosti vůči nestandardním způsobům vytváření a přenosu informací i podivným postupům manipulace.

Skupina poprvé vystoupila v roce 2017 výstavou v pražském Ateliéru Josefa Sudka nazvanou Antény ruce, jež měla pokračování (roku 2019) v bratislavské galerii LOM. Další výstupy skupiny byly prezentovány v pražské Galerii Kurzor, v rámci internetového magazínu Artalk Revue a coby součást programu LES — Společenství pro pěstování, teorii a umění, který spadá pod Institut úzkosti.

Mimo Pracovní skupinu pro výzkum mimosmyslové estetiky jsou její členové samostatně činnými umělci pracujícími s fotografií a s pohyblivým obrazem, ale též aktivní teoretici umění. Skupinu v současnosti tvoří: Jan Kolský, Vojtěch Märc, Matěj Pavlík a Peter Sit.

Antény Ruce: Protokoly z mimosmyslové estetiky (2017)

Výstava byla prvním výstupem výzkumu skupiny zaměřeným na psychotroniku v socialistickém Československu, a to ve vztahu k tehdejším hmotným i duchovním podmínkám. Termín psychotronika se v místním prostředí uplatňoval od konce šedesátých let, kdy obecně označoval „teorii distancovaných interakcí mezi subjekty a mezi subjekty a objekty“, a odkazoval k fenoménům jako telepatie, telekineze a jasnovidectví. Výstava naznačovala historické souvislosti psychotroniky, zejména s důrazem na její institucionalizaci v sedmdesátých a osmdesátých letech. Zároveň využila dílčí poznatky psychotroniků ve vlastní expoziční strategii, která se tak otevírá i mimosmyslovému vnímání.

Geopatogenní zónování (2018)

Série fotogramů pracuje se zobrazováním fenoménu geopatogenních zón, které mají podle studií negativní vliv na živé organismy. Fotogramy ukazují mapy nejprve srovnávající úmrtí a vážné nemoci s lokalizací geopatogenních zón ve specifickém prostředí od veřejných nemocnic, soukromých bytů vycházejících z výzkumů z osmdesátých let na Olomoucku. Následně série pokračovala zobrazením zaměření geopatogenních zón přímo v galerii až k zobrazení blízkého okolí galerie s vyznačením rychle rostoucích cen bydlení v dané lokalitě, kterou zde vnímáme jako konkrétní výskyt patogenity města jako organismu a života v něm. Toto dílo je založeno na výzkumu fenoménu geopatogenních zón, který byl též součástí výzkumů psychotroniky. Jako součást tohoto díla jsme do prostor galerie pozvali proutkaře, aby provedl zaměření geopatogenních zón.

Práce byla vytvořena pro výstavu kurátora Václava Magida Podmínky nemožnosti VII: Psychopatologie planety; výstava proběhla v roce 2018 v pražské Galerii Kurzor.

Telepatologie a parapsychogeografie (2018)

Projekt kriticky aplikuje výzkumné metody parapsychologie a převádí je do současného kontextu facebookové kultury online testů a gamifikace života. Psychotronika, ještě nedávno prezentovaná jako seriózní věda, dnes asociuje spíše kartářky a bylinkáře; odráží tím problematiku vztahu objektivního vědeckého faktu a ideologie.

Projekt se skládá ze dvou částí: z krátkého eseje a telepatického experimentu vykonaného v květnu 2018 na speciálně vybraných přenosových místech. Experiment je zpracován jako interaktivní umělecké dílo ve formě online kvízu, který čtenáře vybízí k prověření vlastních telepatických schopností.

Na základě metodiky vypracované Haroldem E. Puthoffem a Russellem Targem a rozvíjené Brendou J. Dunne a Robertem G. Jahnem (z Princeton Engineering Anomalies Research) jsme provedli vlastní sérii telepatických experimentů. Zohledňovali jsme rovněž doporučení československých (Milan Rýzl, Zdeněk Rejdák, Karel Drbal) a sovětských (Vasiljev, Kogan, Šiškin, Sergejev) badatelů na poli telepatie.

K telepatickému přenosu byly určeny celostní vjemy konkrétních míst, tedy jejich krajinné či architektonické charakteristiky, aktuální situace na místě i detaily. Vzdálenost mezi vysílači a příjemci se lišila při jednotlivých přenosech. Spojení tak mělo v různých případech překlenout několik metrů až několik tisíc kilometrů.

Při výběrů pokusných osob se nepřihlíželo k jejich domnělým vlohám pro telepatii. V tomto smyslu proběhl výběr nahodile. Nebyli vyhledáváni jedinci, kteří by se dříve osvědčili jako senzibilové, a byl zachován předpoklad, že případnými telepatickými schopnostmi může disponovat kdokoli. Všichni zúčastnění se zapojili dobrovolně. Všichni vysílači i příjemci v rámci jednotlivých telepatických párů se znali a věděli, s kým mají navázat spojení. Před pokusem bylo účastníkům sděleno, v jakém městě či oblasti se jejich párový protějšek nachází. Dále byli informováni o době začátku a konce vysílání. Tyto informace měly usnadnit proces „telepatického raportu” či „vzájemného sladění“, jak jej popsal sovětský badatel L. L. Vasiljev.

Doba přenosu byla určena na 10 minut. Příjemci byli instruováni, aby během přenosu anebo bezprostředně po něm pořídili popis a nákres přijímaných vjemů. Některé terče byly vysílačům zprostředkovány reprodukovaně jako statické či pohyblivé obrazy.

Performativní přednáška — poslechové pásmo (2019)

Performativní přednáška a poslechové pásmo věnované mezidruhové komunikaci, především skrze hudbu mezi lidmi a rostlinami, bylo prezentováno v létě 2019 v rámci programu My jsme les: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci pořádané Institutem úzkosti v rámci platformy LES: Společenství pro pěstování, teorii a umění.

Přednáška prezentovala vybrané momenty z historie výzkumů mezidruhové komunikace člověka a rostlin s ústřední otázkou inteligence samotných rostlin. Jednotlivé části byly prokládány poslechovým pásmem hudebních ukázek.

Playlist: 01 Stevie Wonder — The Secret Life of Plants / 02 Mort Garson —Plantasia / 03 François Bayle — L’oiseau chanteur / 04 Jimi Hendrix — Vodoo Child (slowed down) / 05 Dalibor C. Vačkář — Rozvíjej se poupátko / 06 Chris Chafe — Oxygen Flute / 07 Albro T. Gaul —Sounds of Insect / 08 Jim Nollman — The Rattle.

V úvodu přednášky zaznělo: „V roce 1973 vychází kniha Tajný život rostlin, ve které Peter Tompkins a Christopher Bird představují soubor experimentů, studií a teorií o rostlinách a jejich možnosti cítit, myslet a komunikovat. Autoři tak vidí rostliny jako organismy obdařené určitou formou inteligence. Tento pohled na rostliny z pozic na hranici klasické vědy nebo i za ní navazuje v době vydání knihy na vzestup širší vlny parapsychologických a paranormálních výzkumů ve všech oblastech, kterou v Čechách můžeme sledovat například na vzniku psychotroniky. V knize Tajný život rostlin se píše: ‚Rostliny byly považovány za necitlivé automaty, ale nyní shledáváme, že jsou schopny rozlišit a zaznamenat zvuky pro člověka neslyšitelné a rozeznat infračervené nebo ultrafialové záření, jež lidské oko nepostihne…‘

Ačkoliv byla kniha označována za pavědu, získala si nezměrnou popularitu a šest let po jejím vydání vznikl stejnojmenný dokumentární film. Rozsah popularity jak knihy, tak filmu můžeme ilustrovat právě soundtrackem k filmu, který připravil Stevie Wonder.”

Poslední profily