Jan Slanina (* 1995) se k výtvarnému umění dostal díky práci se světlem – působil jako lightdesignér v undergroundové rave scéně. V současnosti studuje ateliér Intermédia 1 pod vedením Mileny Dopitové na pražské AVU. Ve své práci často spojuje nové technologie se sociálními tématy. Tematizoval například absenci zobrazování stáří ve veřejném prostoru nebo problematikou uranových pracovních táborů na Jáchymovsku.
V instalaci se snažím reflektovat fenomén dělnických tělocvičných spolků, které zejména na přelomu 19. a 20. století tvořily významný prvek emancipace dělnického hnutí. V hypotetické situaci během nastupující čtvrté průmyslové revoluce dojde u strojů k podobnému uvědomění jako dříve u dělníků a začnou se stejně jako jejich lidské protějšky emancipovat pomocí sportu. Vznikne tak absurdní situace, kdy se stroje věnují bytostně lidské činnosti – sportu.
Triptych jsme vytvořili společně s Matějem Janákem na společnou výstavu Consequences v berlínské galerii Urban Spree, v jejímž rámci jsme se zabývali internetovými fenomény a konzumní společností.
Kuchyňský pes neboli turnspit bylo speciální plemeno psa vyšlechtěné v Anglii, přičemž první zmínka o něm pochází již z roku 1576. Hlavním úkolem tohoto psa s dlouhým tělem a krátkými končetinami bylo běhat v kole důmyslného stroje a tím ušetřit lidem velice náročnou práci s rovnoměrným otáčením rožně nad otevřeným ohněm.
V instalaci jsem se zamýšlel nad fenoménem druhé směny a rozdělením rolí v domácnosti. Během rešerší jsem našel krátkou zmínku právě o tomto „Kuchyňském psovi“. Zaujalo mě, že v jeho případě není práce delegována na jedno z pohlaví, nýbrž jde o vykořisťování zvířete, které slouží jako „domácí spotřebič“.
Pechblende (česky také smolinec) je starší označení pro Uraninit. Jméno má kořeny v 16. století a pochází z Jáchymovských stříbrných dolů, kde se vžilo jako označení pro černý kámen, který se objevoval na konci stříbronosné žíly, a značil tedy smůlu a konec těžby.
Objekt pracuje s pohnutým životem konkrétního člověka a bolestnou křivdou způsobenou během 50. a 60. let v uranových pracovních táborech na Jáchymovsku. Na tragickém osudu sochaře Jaroslava Šlezingera jsem se snažil poukázat na absurdnost a ironii i na to, jak je pro nás těžké se smiřovat s vlastní historií.
Soše předcházel výzkum, během nějž se ukázalo, že i přes dlouhou tradici umisťování soch do veřejného prostoru, trpíme alarmujícím nedostatkem soch, které zobrazují stáří. Po celé republice se mi nakonec podařilo najít jen jednotky soch, kde se objevuje starý člověk, a téměř vždy v kontrastu s mládím. Proto jsem se rozhodl tento dluh splatit a vytvořit vlastní sochu stáří pro veřejný prostor. Jedná se o sochu mých prarodičů, kterou jsem ovšem abstrahoval tak, aby se s ní mohl identifikovat kdokoliv. Socha nyní stojí před galerií Uhelný mlýn v Libčicích nad Vltavou.
