Glosa: Architektonický Oscar letos zamířil do Japonska. Právem
Porota Pritzkerovy ceny v posledních letech oceňovala především vizionáře v oblasti sociálního bydlení a tvůrce pevně spjaté s lokální tradicí. Minulý měsíc se však laureátem nejvyššího ocenění ve světě architektury stal Arata Isozaki: „starchitect“ navrhující fantastické stavby pro nejrůznější kouty planety.
Jak zaznívalo v reakcích na letošní verdikt, udělit Pritzker Prize tomuto tvůrci se sluší a patří – a snad to dokonce mělo přijít dříve. Arata Isozaki (*1931) byl jeden z prvních japonských architektů, kteří si po válce vydobyli celosvětovou prestiž. Nyní se stal osmým Japoncem mezi šestačtyřiceti laureáty Pritzkerovy ceny. Porota tak po řadě překvapivých voleb vsadila na jistotu. Před třemi lety putovala cena k jednomu z vůbec nejmladších laureátů, Chilanovi Alejandru Aravenovi (*1967), experimentujícímu v Jižní Americe na poli bydlení pro chudé. O rok později si kritici architektury po celém světě googlovali trio RCR Arquitectes, protože malé katalánské studio znal málokdo. A loni cenu obdržel Balkrišna Doši (*1927), veterán indické architektury. Za neortodoxní volbu laureátů si však organizátoři vysloužili i kritiku: opravdu je kariéra laureátů natolik výjimečná, aby si zasloužila nejprestižnější světové ocenění?
Porota Pritzker Prize se možná v posledních letech chtěla skrze volbu oceněných spíše přihlásit k určitým hodnotám, než vzdát hold za konkrétní architektonickou dráhu. Cena pro Aratu Isozakiho je však bezpochyby cena za celoživotní dílo. A jde o dílo specifické a těžko uchopitelné.
Komplex budov s názvem Art Tower MITO pochází z roku 1990. Najdete v něm divadlo, hudební sál a galerii současného umění, foto: Yasuhiro Ishimoto
Většina světově známých architektů je slavná mimo jiné proto, že si vyvinula určitý osobitý styl. Málokdo pochopitelně tvoří stejně po celou dobu své kariéry: ovšem často se dá popsat, jak ten či onen architekt stavěl, když byl mladý, jak se jeho estetika vyvíjela, k jakému výrazu dospěl na konci své dráhy. Ne tak u Isozakiho: kdybyste vedle sebe položili fotografie deseti jeho budov, patrně by vám nepřišlo na mysl, že je stavěl jeden a týž architekt. Isozaki nikdy nereprezentoval určitý architektonický styl, neřadil se ke konkrétnímu hnutí, ani se nestal zakladatelem určité školy či proudu. Japonský architekt to o sobě ví – a nezdá se, že by ho to trápilo: „Změna je u mě konstantní. Paradoxně se právě z toho stal můj vlastní styl.“
Je proto poměrně těžké popsat, jaké budovy Isozaki vlastně staví. Zkusme to ovšem – s vědomím, že žádná z charakteristik se nedá zobecnit na celek jeho díla. Isozaki preferuje mohutné hmoty v jednoduchých geometrických tvarech, třeba jako v losangeleském Museum of Contemporary Art, stavbě, která mu jako první přinesla globální slávu. Jeho mrakodrap Allianz v Miláně však ukazuje, že zároveň umí vdechnout lehkost a eleganci i budovám toho největšího měřítka. Rád kombinuje různé druhy materiálů, jak je vidět třeba v areálu Art Tower Mito. Občas se dopustí skutečně odvážných experimentů, nedávno třeba v budově kongresového centra v Kataru.
Allianz Tower je jedna z nejvyšších budov v Miláně. Vznikala v letech 2003-2014 a okamžitě se stala jedním z orientačních bodů města, foto: Alessandra Chemollo Sám Isozaki svůj proměnlivý přístup vysvětluje podmínkami, které ho k architektuře přivedly. Místa, která znal z dospívání, téměř zmizela z povrchu zemského spolu s Hirošimou. V čase, kdy člověk začíná uvažovat o světě okolo sebe, tak viděl především města obrácená v hromady trosek. Jak Isozaki říká, bylo třeba začít od bodu nula, navíc v době ekonomické a politické nejistoty. Právě to, spolu s velkou rozmanitostí problémů, které musel jako architekt řešit, mu dle jeho slov nedovolilo zabydlet se v jednom stylu.
V každém případě mu prázdný prostor poválečných měst poskytl možnost necítit se vázán tradicí – a Isozaki této svobody plně využil. Isozaki je to tvůrce v pravém slova smyslu globální: se vší světovostí, kterou se jeho ambiciózní stavby vyznačují, ale i s jistou bezbřehostí či vykořeněností. Po celý život stavěl výrazné a originální stavby – stavby, které však mohly stát kdekoli. Nehledal odpovědi na problémy městského života v druhé polovině 20. století, spíše tvořil šperky, kterými města ozdobit. Nelze mu však upřít, že tak činil se šarmem a invencí.
Autorka je publicistka a kritička se zaměřením především na architekturu.
