Glosa: Co znamenalo být v Polsku před půlstoletím Židem
Nucenou emigraci tisícovek občanů židovského původu z Polska v roce 1968 připomíná inscenace Zápisky z vyhnanství varšavského Divadla Polonia. Na Mezinárodní festival Divadlo v Plzni ji přivezla hlavní protagonistka, umělecká ředitelka divadla a slavná polská herečka Krystyna Janda.
Jaro 1968 se nechvalně zapsalo do novodobých dějin Polska. Komunistická propaganda spustila lavinu šikany židovských spoluobčanů, následovaly vyhazovy z práce i ze studií. Často šlo o lidi, kteří zázrakem přežili holocaust. V Polsku se cítili doma, cítili se být Poláky. Identita je přece – řečeno s inscenací – otázkou volby.
Právě toto téma, které dosud není v Polsku součástí učebních osnov, toužila zprostředkovat divákům výrazná osobnost polského veřejného života, herečka Krystyna Janda (*1952). Ta je rovněž režisérkou, publicistkou, uměleckou ředitelkou dvou divadel, Och-Teatru a Divadla Polonia. (Její hvězda začala stoupat po ztělesnění hlavní ženské role ve filmu Člověk z mramoru režiséra Andrzeje Wajdy.) Janda je rovněž ředitelkou nadace, která si klade za cíl zpřístupňovat umění sociálně vyloučeným, spolupracuje s dětskými domovy, s domovy seniorů, se vzdělávacími institucemi.
Autobiografickou knihu Sabiny Baral Zapisky z wygnania / Zápisky z vyhnanství, z níž inscenace vychází, Janda objevila náhodně, když byla oslovena ředitelkou Židovského divadla, aby z ní přečetla několik úryvků v Rakouském institutu. Dala proto režisérce Magdě Umer (ta je v Polsku rovněž uznávanou herečkou a scenáristkou) podnět k vytvoření inscenace. Podle Jandy totiž lidé v Polsku o „březnových událostech“ příliš nevědí, a pokud ano, neznají jejich okolnosti. Například to, že takzvaní pobřeznoví emigranti byli státem ještě okradeni. Směli si vzít jen omezené množství peněz, nesměli vyvézt žádné dokumenty ani maturitní vysvědčení či univerzitní diplom, žádné starožitnosti a staré fotografie. Museli zaplatit za studium na univerzitě.
Minimalistický jevištní tvar stojí a padá na výkonu herečky Krystyny Jandy. Ta vypráví příběh vstoje u mikrofonu, prokládá ho zpěvem, nebo spíše přednesem, usebraným šepotem písní za doprovodu živé kapely Janusce Bogackého. Diváky od jeviště dělí síťovina, na níž se střídají dobové fotografie, filmové záznamy a detail hereččiny tváře, živě snímané kamerou. Mezi dobovými filmovými materiály se na závěr objevil jeden ze současnosti, totiž pochod polských nacionalistů během oslav státního svátku 11. listopadu. A tady se Janda diváků ptá: „Jak to s nacionalismem máš ty?“
Přínosem „koncertního provedení“ knihy je navození intimní atmosféry a vtažení do tématu, které se díky civilnímu a procítěnému projevu herečky diváků těsně dotýká. Forma inscenace sama o sobě objevná není. Přesto se Zápisky z vyhnanství v Polsku dočkaly nadšeného ohlasu kritiků, na festivalu Božská komedie získaly cenu za nejlepší herecký výkon i inscenaci. Jak připomněla Janda v besedě po plzeňském představení, celkem šlo asi o deset ocenění. Herečka zdůraznila, že Zápisky z vyhnanství hraje především pro studenty.
Jsou to paradoxy. V zemi, která necelé čtvrtstoletí po druhé světové válce hanebně vyžene a okrade tisíce svých občanů kvůli rasovému původu, přičemž lidé té rasy byli před oním čtvrtstoletím likvidováni smrtelnými nepřáteli polského národa, totiž nacisty, v zemi, v níž půlstoletí po vyhnání Židů komunistickým režimem o té hanebnosti učební osnovy mlčí, vznikne kvalitní inscenace těšící se uznání kritiky a hraná především studentům. Každý národ má svůj škraloup, ale Poláci mají díky Bohu také svou Krystynu Jandu.
Varšava, 8. března 1968. Nespokojení lidé se začali spontánně houfovat v ulicích. Pro režim nastal čas nejvyšší bojové pohotovosti, foto: Tadeusz Zagozdninski (ČTK/PAP)
Hanebný březen – fakta:
Rok 1968 byl přelomový v nemalé části světa: v USA, v Japonsku, v západní Evropě i v takzvaném Východním bloku. V Polsku se počátkem osmašedesátého objevily studentské protesty proti cenzuře, posléze se se rozšířily na požadavky politické svobody a demokracie. Komunistické vedení země protesty tvrdě potlačilo. Kromě toho se ve straně rozhořel mocenský boj a šéf komunistické partaje Władysław Gomulka a premiér Józef Cyrankiewicz vsadili na nacionalistické křídlo. Studentská revolta byla prohlášena za židovské dílo, Židé byli prohlášeni za pátou kolonu imperialistického Izraele a otevřeně vybízeni, ať se z Polska vystěhují. Konaly se provládní demonstrace s protisionistickými, fakticky protižidovskými hesly a transparenty. Takto ze země v letech 1968/1969 odešlo dvanáct až patnácti tisíc Židů, mnohdy příslušníků elit. Vloni 8. března prohlásil polský prezident Andrzej Duda: „Prosím ty, kdo byli vyhnáni: odpusťte Polské republice, odpusťte Polákům, odpusťte tehdejšímu Polsku, že spáchalo tak hanebný čin.“ Takový postoj však v současném Polsku není zdaleka přijímán jednoznačně; nemalá část dnešní vládnoucí vrstvy zastává názor, že Polsko se nemá komu za co omlouvat.
(jch)
