Novinka v Činoherním klubu: sex, prachy a doslovnost

Mnohovýznamové anglické slovo punt může kromě jiného znamenat sex s prostitutkou. Hra Punts, kterou autorka napsala v roce 2016, měla britskou premiéru předloni. V Česku byla poprvé uvedena – pod názvem K.Š.E.F.T. – loni v květnu, konkrétně brněnským Divadlem poq, které ji nastudovalo pod režijním vedením Adama Steinbauera a jednu z rolí si zahrála překladatelka textu, herečka Zuzana Ščerbová.

Základní situace komorní hry pro čtyři herce, která balancuje mezi komedií a dramatem, je jednoduchá. Londýnská středostavovská rodina právníka Alaistara (Martin Finger) a jeho ženy Antonie (Lucie Žáčková) pro svého nejstaršího, lehčí formou autismu stiženého pětadvacetiletého syna Jacka (Václav Šanda) objedná prostitutku Julii (Sandra Černodrinská), aby Jacka zbavila panictví a on tím byl o krok blíž dospělosti, k níž má zatím dost daleko: hraje si s mečem a figurkami z Hvězdných válek… Celá ta záležitost se pochopitelně zvrtne. Před Julií zprvu bázlivý Jack objeví krásu a přitažlivost sexu a rodiče mu Julii dopřejí ještě jednou. Návštěvy společnice prolomí skořápku spořádanosti v rodině Alaistara a Antonie (on výtečně vydělává, ona se stará o domácnost). Tím, že Antonie na syna zcela upíná svoji energii, vytváří mu sice velmi bezpečný svět, zároveň však mladého muže paralyzuje. Juliina osobnost je oním klasickým vyprávěcím elementem, který zapříčiní, že vztahy mezi postavami se obnaží a věci se vyjeví v jiném světle, než se zdají být.

Činoherní klub, Praha – Sarah Page: K.Š.E.F.T. Na snímku Sandra Černodrinská a Martin Finger, foto: Pavel Nesvadba (Činoherní klub)

Scénograf Adam Pitra jeviště „vyčistil“: ozvláštňují je pouze sporadické kusy nábytku a variabilní stěny po stranách a v zadním plánu scény. Herecké kvarteto dostává prostor ve fyzickém i v přeneseném slova smyslu: aktéři se mohou dostatečně projevit, ukázat se v akci i v psychologické kresbě postav. Režisér Ondřej Sokol vedl svoji čtveřici k hereckému pojetí divadla, tedy k tomu, co vždy bylo devízou Činoherního klubu; ostatně scéna to formuluje na svých internetových stránkách: „Režiséři divadla nikdy nehledali efektní režijní postupy mimo herecké prostředky, jejich cílem bylo roztavit režii v hereckých výkonech.“ Finger, Žáčková, Šanda a Černodrinská dávají rolím to, co jim řemeslně dát lze. Respektive: balancují na hraně možného. Kdyby jen o málo víc zatlačili na pilu, inscenace by se celým svým tělem překlopila v lidovou zábavu, v bulvár; takhle K.Š.E.F.T. křečovitě poskakuje v „pohraničním“ žánrovém území nikoho. Kámen úrazu tkví zkrátka v tom, že hra samotná za moc nestojí. Nabízí hrst nekorektních hlášek, dávku komediálního přehánění a v druhé půli vpluje do předpokládatelné moralistní polohy: přirozeně inteligentní a citlivá Julie si jako prostitutka vydělává proto, že je svobodnou matkou, měla nedobré startovací podmínky a po většinu svého dosavadního života se strachuje, co nastane druhý den. Co by dala za to, kdyby aspoň jeden jediný den prožila v jistotách a v blahobytu jako Alaistarova rodina! Není tedy nakonec Julie člověkem opravdovějším, ba i čestnějším než obsedantně korektní manželé? Dilemata K.Š.E.F.T. nastoluje velmi prodejným způsobem.

Tradice hereckého pojetí divadla měla v Činoherním klubu desítky let oporu v dramaturgii, která vyhledávala nikoliv intelektuální, nýbrž srozumitelné inteligentní tituly, jež daly hercům vyniknout bez podbízivosti. Po půlstoletí takového úsilí došlo k pochopitelnému útlumu, ke zmnožování téhož. Reakcí na čím dál akutnější nutnost „něco s tím udělat“ bylo jmenování Ondřeje Sokola uměleckým šéfem scény; na pozici nastoupil v září 2018. „Rád bych odstranil sázku na jistotu, ke které divadlo po padesáti letech fungování dospělo. Líbilo by se mi vstoupit na nejistou půdu a každou inscenaci dovést někam, kde jsme ještě nebyli,“ oznámil Sokol. Protože každé divadlo má svoji setrvačnost a nelze s ním pohnout z týdne na týden, z měsíce na měsíc, lze brát za výraz nového směřování letos v únoru nasazené a Sokolem režírované Sopranistky a nynější K.Š.E.F.T. Tyto kusy čerpají z britské dramatiky. Navenek tím Sokol navazuje na svoji předešlou tvorbu v „Činoheráku“ – na angloamerickou linii reprezentovanou inscenacemi her Martina McDonagha (Ujetá ruka, Kati), Davida Mameta (Glengarry Glen Ross, Americký bizon) nebo Harolda Pintera (Zrada). Jenže to jsou texty zcela jiného kalibru než K.Š.E.F.T. Možná Ondřeji Sokolovi přišlo, že vytváří sice umělecky do značné míry zaručenou, v zásadě však již stereotypní produkci, takže sám sobě – a jako umělecký šéf i celému divadlu – zavelel ke změně. Je to změna hodná podivu.

Sál Činoherního klubu dostal nové sedačky (totožnými bylo při své nedávné rekonstrukci vybaveno Divadlo Na zábradlí), celý interiér divadla je „očištěn“ – stěny jsou bílé, občas tu světlou plochu protne černá linka. Zmizely fotografie a plakáty z historie „Činoheráku“. Tento krok následoval po redesignu loga, programů a internetových stránek divadla. Sdělení všech těch změn je nabíledni: tady se píše nová kapitola! A stejně jako předešlá, tak i nejnovější inscenace tuto deklaraci stvrzuje. Otázkou je, co se na kusech jako jsou Sopranistky a K.Š.E.F.T. dá vystavět z dlouhodobého hlediska.

Činoherní klub, Praha – Sarah Page: K.Š.E.F.T.

Přeložila: Zuzana Ščerbová, režie: Ondřej Sokol, dramaturgie: Markéta Kočí Machačíková, kostýmy: Katarína Hollá, scéna: Adam Pitra, hudba: Ivan Acher. Hrají: Lucie Žáčková, Václav Šanda, Martin Finger, Sandra Černodrinská.

Premiéra 7. září 2019.