Nový Tarantino podruhé: Projížďka alternativním Hollywoodem a hra s filmovými mýty

To, co z dálky může vypadat jako pouhé nostalgické kochání se zašlou slávou Hollywoodu nebo dokonce jako oslava staromódního bělošského machismu, je při bližším pohledu mnohem jízlivější, i když v jádru je to láskyplná fantazie o určité etapě hollywoodského zábavního průmyslu a jejích mýtech.

Dcera Bruce Leeho si v médiích stěžovala, že v Tarantinově snímku její otec „působí jako arogantní blbec, který uměl tak akorát žvanit, a ne někdo, kdo musel bojovat třikrát tak tvrdě, aby získal to, co mnoho jiných bralo jako samozřejmost“. Shannon Lee se snaží svého otce předvádět jako hvězdu asijského původu, která musela překonávat znevýhodnění spojená se svým rasovým původem. V tom má určitě pravdu, jak dokládá i historie Leeho námětu k seriálu Bojovník. Tarantino má ovšem také pravdu, když na to reagoval mimo jiné slovy: „Porazil by hlavní hrdina Cliff Bruce Leeho? (…) To je jako se ptát, jestli by Bruce Lee porazil Draculu. Je to smyšlená postava.“

A právě tohle je jedna z nejdráždivějších vlastností Tarantinovy novinky: je to „jen“ film, nikoliv skutečnost. V době, kdy filmová publicistika a sociální sítě kladou extrémní nároky na akurátnost historických dramat (viz třeba seriál Černobyl), a často zároveň generují velmi povrchní soudy ohledně společenské progresivnosti nebo zpátečnictví nových filmů a seriálů, tak v tomto kontextu Tarantino připomíná zdánlivě samozřejmou, ale dost podstatnou věc: všechno jsou to „pouze“ filmy. Tenkrát v Hollywoodu přitom není žádná eskapistická nostalgická pohádka. Naopak, je to film, který se na mnoha úrovních vztahuje k realitě, ale nikdy úplně přímočarým způsobem.

Tenkrát v Hollywoodu působí překvapivě rozvolněně. A to přitom Tarantino nikdy nebyl zvlášť precizní režisér, tedy co se týče práce s kamerou a střihem; vždy spíše sázel na intenzivní, efektní a ohromující tahy, jako jsou extrémně dlouhé monology, křiklavě nezvyklé kamerové úhly a střihy nebo třeba natáčení souboje s použitím siluet postav. Zcela typický je letošní Tarantino ovšem v tom, jak velký prostor dostávají herci, tentokrát zejména Brad Pitt, který tu do mrtě vytěžil celkem jednoduchý, ale požitkářsky vyostřený charakter Cliffa Bootha, a Leonardo DiCaprio, který si zase coby Rick Dalton vyzkoušel plejádu hereckých poloh. Na rozdíl od precizních vyprávění předchozích Tarantinových filmů, které důmyslně skákaly v čase a prostoru, aby divákům upíraly nebo překvapivě odhalovaly důležité informace, je Tenkrát v Hollywoodu – a proto to překvapení – vyprávěné jako „pouhý“ sled historek, v nichž jako by se Tarantino chtěl více toulat časoprostorem svého světa, než soustředěně budovat zápletku. Tenhle roztěkaný přístup mu ovšem umožňuje zkoumat to, co ho v tomhle případě zajímá snad ještě víc než v dílech předchozích – totiž právě vztah filmu ke skutečnosti.

Píše se letopočet 1969 a kolem hollywoodské rezidence televizního herce Ricka Daltona se potuluje vousatý „hipík“, který tam na první pohled nepatří a působí dost zlověstně. Dalton bydlí vedle domu, který nedávno koupil režisér slavného snímku Rosemary má děťátko Roman Polański se svou manželkou, herečkou Sharon Tate. Daltonova kariéra hrdiny westernových seriálů a herce, který málem dostal hlavní roli v legendárním Velkém útěku, se dostává do útlumu, nicméně zrovna se vynořila nabídka pracovat s italskými tvůrci na čím dál lukrativnějším žánru spaghetti westernů, dokonce s významnými režiséry jako Sergio Corbucci a Antonio Margheriti. Dalton navíc nedá ani ránu bez svého kaskadérského dabla a také něco jako komorníka Cliffa Bootha. Ten má za sebou minulost válečného hrdiny, ovšem také bídnou reputaci v branži spojenou s potyčkou s Brucem Lee při natáčení seriálu Zelený sršeň. V jedné scéně Tenkrát v Hollywoodu vezme Cliff do svého auta nezletilou stopařku, která ho zavede na ranč jeho bývalého známého George Spahna, kde právě Cliff a Dalton před lety natáčeli westerny. Ranč nyní obývá poněkud podezřele vypadající komunita, kterou vede muž jménem Charlie.

Jak je z popisu zřejmé, Tenkrát v Hollywoodu proplétá smyšlené vyprávění s reálnými ikonami Hollywoodu. Skutečnost a fikce se tady na první pohled prolínají ryze fetišistickým způsobem. V záběrech jsou ke spatření plakáty fiktivních spaghetti westernů s Daltonem, které vypadají do posledního detailu jako skutečné plakáty italských westernů, samotný Dalton je naklíčovaný do slavné scény z Velkého útěku, scénu ze Spahnova ranče Tarantino původně chtěl natáčet přímo v reálném ranči, a když zjistil, že ten už byl srovnán se zemí, tvůrci ranč zrekonstruovali ve velmi blízké lokalitě, která původně rovněž sloužila k natáčení westernů. Kromě toho je film napěchovaný množstvím paměťových artefaktů nebo rekonstrukcí, ať smyšlených či skutečných – od televizních spotů a reklam přes songy a rozhlasové vstupy až po jednotlivé lokace. V tomhle ohledu přináší Tenkrát v Hollywoodu nostalgické univerzum, které se slastně opájí konkrétními jednotlivostmi a je spíš koncentrátem vzpomínek, než pokusem o věrné zpřítomnění určité historické doby.

Jenže tam, kde o něco skutečně jde, je Tarantino mnohem důmyslnější. Margot Robbie v roli Sharon Tate sice příliš nemluví, což vyvolalo další poněkud povrchní publicistickou kauzu, ale způsob, jakým postavu Tarantino tvaruje, rozhodně povrchní není. Všechny scény, v nichž se herečka objeví, se jistým způsobem vztahují k tomu, že se stala obětí vraždy spáchané členy Mansonova gangu. Tohle naladění se však výrazně proměňuje při druhém sledování, kdy už známe konec filmu. Právě z toho důvodu je asi nejdojemnější scénou celého Tenkrát v Hollywoodu pasáž, v níž Tate jde do kina na film The Wrecking Crew, což je reálný titul, v něž hrála skutečná Sharon Tate. Margot Robbie zde předvádí celkem výrazný herecký výkon, aniž by pronesla jediné slovo. A Tarantino divákům jasně naznačuje: „tohle je jen film“, nedíváte se na skutečnou Sharon Tate, která byla v reálném světě zavražděna – díváte se na její představitelku ve fikčním díle, kde se, přesně v duchu pohádek začínajících slovy „once upon a time“, může stát cokoli. Podobný způsobem se Tarantinův svět vztahuje k tomu našemu i v dalších scénách a motivech Tenkrát v Hollywoodu. Už to, že se snímek odehrává v prostředí filmařů, působí jako bizarní zdvojení filmové fikce – je to film o lidech, kteří natáčejí filmy, přičemž některé z těch filmů a někteří z těch lidí skutečně existují, a jiní ne. Je to univerzum, které nechce nastavovat našemu světu zrcadlo, nýbrž nás spíše provokuje ke srovnávání.

Nařčení, že Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinovo „Make America Great Again“, v němž se oslavuje staromódní machismus a bílí chlapáci zachraňují bezbranné těhotné ženy, se může zprvu zdát na místě, ale ve skutečnosti je silně povrchní. Tarantino nikdy nebyl ani prvoplánový feminista, ani prvoplánový macho. Vždy ho bavilo machismus naplno rozehrávat – a pak mu podrážet nohy. Chlapácké přátelství skupinky zlodějů v debutových Gaunerech vezme za své ve chvíli, kdy se společný kšeft pokazí a od té doby už každý jede nemilosrdně sám za sebe; charismatický „kaskadér Mike“ v Grindhouse: Autu zabijákovi ovládne první polovinu filmu, ale ve druhé dostane tvrdě za uši, a snímky Jackie Brown a Kill Bill vyprávějí o ženách, které postupně a s velkým úsilím získávají vládu nad ostatními postavami a jejich plány.

Galerie k snímku Tenkrát v Hollywoodu, foto: Falcon

Mužské hrdiny Tarantino s gustem shazuje i v Tenkrát v Hollywoodu. A stejně jako v jeho předchozích dílech, ani tady není jeho ironie na první pohled ihned čitelná. Když Cliff v jedné scéně říká Daltonovi, že nikdy nemá brečet před Mexikánci, je to natolik ofenzivní a zároveň tak totálně absurdní výrok, že ho lze těžko brát vážně. Stejně tak Cliffovo okřikování Daltonova psa, aby nekňoural, když mu nandavá večerní žrádlo, určitě nepůsobí jako oslava chlapáctví. Cliffovo alter ego Dalton dokáže být sebejistý už jen před kamerou, a to ještě ne vždy, jak předvádí scéna s jeho kreací „hipíckého“ záporáka. V soukromí je naopak plný nejistoty, slabošský a pohodlný.

Naprosto specifickou kapitolou je v Tenkrát v Hollywoodu explicitní násilí – to je tady ještě více přehnané do parodie, než v jeho starších filmech. Jednoduše řečeno: platí tu totéž, co u všech předchozích filmů velkého postmoderního ironika Tarantina – to, že se jeho hrdinové nějak chovají nebo že zastávají určité názory, neznamená, že je zastává i sám autor.

Tenkrát v Hollywoodu je po tíživých Osmi hrozných dílo, které vypadá bezmála jako oddechové feel-good movie, sbírka historek plných nostalgie a smířlivosti. Ve skutečnosti Tarantino pořád zůstává filmařem, který dokáže divákům prezentovat spíš problematické záležitosti, než scény a postavy, jejichž přínosnost nebo naopak zpátečnictví lze jednoduše a na první dobrou rozsoudit.

Tenkrát v Hollywoodu (USA, 2019, 162 minut)
Scénář a režie: Quentin Tarantino, kamera: Robert Richardson, střih: Fred Raskin, scénografie: Barbara Lingová, kostýmy: Arianne Phillipsová. Hrají: Leonardo DiCaprio, Brad Pitt, Margot Robbieová, Al Pacino, Kurt Russell, Emile Hirsch, Dakota Fanningová, Bruce Dern, Michael Madson, Luke Perry, Damian Lewis,Timothy Olyphant, Mike Moh a další.
Česká premiéra 15. srpna 2019