Seriál Černobyl je především mrazivou anatomií mocenských lží

Reálné katastrofy mají nepolevující gravitaci. Ta černobylská obzvlášť. Velká část z nás se jí přímo „zúčastnila“, když byla nevědomky zasažena radioaktivním spadem. Svět na utajovanou katastrofu nikdy nezapomněl. Z liduprázdné vylidněné zóny kolem Pripjati se stala perverzní turistická atrakce. Černobyl podněcoval imaginaci při tvorbě filmových hororů, posloužil za námět počítačových her, v nichž se potkávala reálná událost s prvky známými například z tvorby bratrů Strugackých či z filmu Stalker Andreje Tarkovského. Vznikly dokumenty rekonstruující řetěz katastrofických událostí či orálně-historická kniha zachycující výpovědi přeživších a pamětníků.

Z jaderné elektrárny, jejíž část halí obří betonový sarkofág, se stal monument lidskosti přivedené do samotné krajnosti. Přesto kolem událostí z dubna 1986 přetrvává určité vakuum. Započalo v momentě, kdy sovětský režim brutálně přidusil tok informací a dlouho nechával na pochybách celý svět i lidi, jichž se exploze ve čtvrtém bloku bytostně a osudově dotýkala. Zmíněná orálně-historická kniha, tedy slavná Modtitba za Černobyl – Kronika budoucnosti od Bělorusky Světlany Alexijevičové, vyšla až jedenáct po katastrofě a hlavní pozornosti se jí dostalo v roce 2015, kdy autorka získala Nobelovu cenu. Ostatní zmíněné reflexe černobylské zkázy reálnou událost více či méně dovedně exploatují. Seriál HBO Černobyl tak není jen televizním dílem, nýbrž i významným účtováním s historickým traumatem.

Podívejte se na trailer k seriálu Černobyl, foto a video: HBO / YouTube

Nelze se proto divit tomu, jaké nároky na zmíněný seriál někteří diváci a hodnotitelé kladou. Ruská historička a renomovaná novinářka Masha Gessenová (česky jí roku 2016 vyšla kniha Muž bez tváře: Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina) se ve své detailní a pozoruhodné analýze pro The New Yorker zabývá oním televizním dílem z pera amerického scenáristy Craiga Mazina (*1971) s přísností, která by jindy příslušela  posuzování spíše historické studie. Všímá si drobných nepřesností v reprezentaci sociální hierarchie, kriticky se vymezuje proti tomu, jak Mazin některé problémy redukuje na „hollywoodské šablony“ a že při hodnocení podílů na vzniku katastrofy démonizuje trojici řídících pracovníků, kteří byli za svůj podíl na ní nakonec odsouzeni. I když s jejím rozborem lze v mnoha ohledech polemizovat, protože napadá věci typické pro dramatizace jakékoli události a pomíjí, že seriál necílí na ruské historiky, nýbrž na nepoučené západní publikum, nepřímo poukazuje text Gessenové na obří deficit pravdy, který po černobylské katastrofě zůstal.

A právě o vakuu a deficitu pravdy seriál HBO vypovídá především. Činí z nich hnací motor vyprávění, který je rovnocenně důležitý vedle rekonstrukce důsledků exploze a následného drastického rozkladu ozářených lidí i města. Tvůrce Craig Mazin uvozuje vyprávění sebevraždou hlavní postavy, ruského vědce Valerije Legasova (Jarred Harris), který se aktivně podílel na likvidaci katastrofy a záchraně velké části Evropy. Přesně dva roky po explozi si zlomený akademik sáhl na život poté, co byl jeho kritický hlas úřady umlčen.

Podívejte se na nejsilnější momenty seriálu Černobyl, foto: HBO, video: WatchMojo / YouTube

Podobně jako osud hrdiny, tak i osud elektrárny se v seriálu naplňuje okamžitě. Když poprvé vidíme její výhružnou siluetu, zbývají do exploze vteřiny. Procedurální vysvětlení jednotlivých selhání si Černobyl nechává až na poslední, tónem i žánrově odlišný díl. Čtyři díly věnuje epizodické studii pozvolného rozkladu, jehož jednotící linii tvoří úsilí Legasova a vyslance komunistické strany Borise Ščerbina (Stellan Skarsgård) zabránit ještě větší katastrofě.

Mazin při psaní z části vychází právě z výpovědí pamětníků, které zachytila ve své knize Světlana Alexijevičová, ovšem vtiskuje jim dramatickou strukturu a množství hlasů zhušťuje občas v jeden jediný. Namísto týmu vědců, kteří závodí s časem, aby zachránili to, co ještě zbylo, v seriálu vystupuje fiktivní vědkyně Uljana Chomjuková (Emily Watsonová), ztělesněné svědomí a morální imperativ. Mazin, dosud známý především jako autor pochybných parodií Scary Movie a buranských komedií jako Pařba v Bangkoku, se projevuje jako přemýšlivý scenárista se šťastnou rukou pro volbu jednotlivých perspektiv. Občas je v jeho psaní patrná šablonovitost a snaha divákovi poskytnout vyčerpávající exkurz do ruských dějin, avšak převažují uměřenost a nedoslovné využívání jednotlivých dějových linií, které jsou sžíravými epitafy zoufalství a ve druhém plánu i oslavou houževnatosti.

Černobyl lépe než ostatní námětově „spřízněná“ západní katastrofická díla – jmenuje Kursk či K-19: Stroj na smrt – vystihuje ruskou povahu a specifický patos národa, který o sobě soudí, že historie vždy od něho žádá nejvyšší oběti – a on je hrdě poskytuje. V seriálu tak do pozadí ustupuje výsměch absurditám moci a více pozornosti je věnováno jednotlivým osudům. V postavě Ščerbina, který je nejviditelnějším reprezentantem strany, se jiskřivě mísí bezskrupulózní tvrdost se zvláštní formou laskavosti a pronikavého rozumu, k níž kdysi tak vzhlíželi autoři socialistického realismu.

V chování kolektivu, jemuž Ščerbin velí, jsou patrné rysy heroismu, který nemá co do činění s oddaností komunismu, nýbrž právě se svérázným étosem ruského mučednictví: „Máme v krvi tisíce let sebeobětování. A každá generace musí jednou trpět,“ říká Ščerbin skupině na smrt vystrašených zaměstnanců, z nichž se tři mají dobrovolně vydat na sebevražednou misi pod reaktor. Na první pohled patetická slova až překvapivě rezonují. Černobyl není zalidněný karikaturami, proto je tenhle portrét zasaženého a vyprazdňujícího se světa tolik vitální.

Největší silou seriálu není úvodní a závěrečný díl, které v sobě oba mají náznak patosu a lehké strnulosti, nýbrž trojice „prostředních“ dílů. Lakonické, drtivé záznamy z rozkládajícího se kraje těží z famózní režie Švéda Johana Rencka (*1966), který dosud nejvíc proslul videoklipy pro ikony pop music (ostatně sám jako hudebník v devadesátých letech úspěšně vystupoval pod jménem Stakka Bo) a podílem na kultovním seriálu Perníkový táta. Jeho cit pro tíživé tempo, umění přetavit precizně zrekonstruované ruské reálie v apokalyptický prostor na hraně propasti, i práce s herci patří k nejlepším počinům, k nimž se quality TV nadechla v posledních letech.

Obří podíl na leptavé, disharmonické atmosféře, která ve svých nejintenzivnějších momentech bezmála rozkládá měkké tkáně, má pochmurný hudební doprovod a ambientně důsledný sound design Hildur Guðnadóttir. Tahle Islanďanka se v Černobylu stává více než důstojnou následovnicí svého slavnějšího krajana a učitele, před časem zesnulého Jóhanna Jóhannsona. Spojuje je umění vytvořit abstraktní, minimalistické, repetitivní a hlukové plochy, které jako by přenášely už tak ponurý obraz do jiného, ještě temnějšího, světa… (Více o autorce a hudbě k seriálu ZDE.)

Záběr ze seriálu Černobyl, foto: HBO

Černobyl dokáže mistrovsky zúročit explicitní výjevy utrpení z prvních tří dílů, jimi vytvoří natolik silnou rezonanční plochu, že v díle čtvrtém seriál může drtit diváka už jen nepřímými náznaky. Černobyl je  působivým pohřebním průletem okolím Pripjati a zároveň vtahujícím (byť místy mírně schematickým) dramatem o hledání pravdy v prostoru, který zcela kontaminovala lež. Seriál vystihuje zrůdnost komunistického režimu, ovšem poselství tohoto díla nelze redukovat na dějinný odsudek jedné konkrétní ideologie; v takové chvíli by se skutečně nabízela ostrá kritika historických nepřesností a posunů. Pětidílná série HBO pojmenovává mnohem obecnější problémy, které překračují konkrétní čas i teritorium. Ukazuje způsob, jakým radioaktivita moci proměňuje tvář společnosti, jak ji cíleně rozrušuje a rozkládá až do chvíle, kdy souhra okolností způsobí kataklyzmatickou událost. Lež okamžikem exploze nezmizí někde v nebesích, nýbrž se vrací zpět a tiše sedá na lidi i věci jako jedovatý spad. Černobyl není žádným pomníkem. Připomíná, že zatímco se na něj díváme, možná kolem nás nepozorovaně prší toxické částice.

Černobyl (USA/Velká Británie, 2019, pět dílů, celková stopáž 5 hodin 11 minut)
Tvůrce a scénář: Craig Mazin, režie: Johan Renck, kamera: Jakob Ihre, hudba: Hildur Guðnadóttir, střih: Jinx Godfrey, zvuk: Stefan Henrix, kostýmy: Odile Dicks-Mireaux. Hrají: Jared Harris, Stellan Skarsgård, Emily Watson, Jessie Buckley, Paul Ritter, Adam Nagaitis, Robert Emms, Sam Troughton, Con O’Neill, Adrian Rawlins, Alan Williams, David Dencik, Barry Keoghan, a další.