Jak nyní zesnulý režisér Zeffirelli změnil tvář oper i shakespearovských adaptací

poster
Franco Zeffirelli v plné formě za kamerou v roce 1977, foto: archiv ČT

Stěží si dokážeme představit – zvláště, když jsme to nezažili – ono překvapení, jaké před půlstoletím přichystal italský režisér Franco Zeffirelli Shakespearovým příznivcům, když do hlavních rolí filmu Romeo a Julie obsadil herce téměř ve věku jejich mladičkých hrdinů a do vyprávění navíc vnesl evidentní erotické chvění. Vždyť Julii je u Shakespeara čtrnáct a jejímu milému jen o několik málo let víc. Leonard Whiting, jenž ztělesnil Romea, oslavil roku 1968, kdy Zeffirelliho snímek vznikl, osmnáctiny; Olivie Hussey v roli Julie byla o rok mladší. To divadelní konvence si s věkem herců obsazovaných do tohoto příběhu příliš hlavu nelámaly: kupříkladu Marii Tomášové, která roku 1963 zazářila v legendární Krejčově inscenaci v pražském Národním divadle, bylo tehdy čtyřiatřicet! (Viz film Radúze Činčery Romeo a Julie 63). A tyto konvence do doby, než nastoupil Zeffirelli, volně přecházely i na filmové plátno.

Nejen o tom pojednává dokument Franco Zeffirelli – portrét. Letos již šestadevadesátiletý tvůrce se proslavil především právě přepisy Shakespearových her (Zkrocení zlé ženy; Romeo a Julie; Hamlet), dále životopisy umělců spjatých s hudbou (Mladý Toscanini; Nesmrtelná Callasová) a náboženskými dramaty (Bratr Slunce, sestra Luna; Ježíš Nazaretský). Pokaždé s obdivuhodným vystižením dobových reálií i mentality.

franco Vlevo je Franco Zeffirelli spolu s italskou operní divou Marií Callas, vlevo s hercem Laurencem Olivierem, foto: archiv ČT

Zeffirelli rovněž uspěl režiemi oper, ať již pro film (v tuzemských kinech se promítal Otello), anebo na jevišti. Ostatně divadlo bylo prvním médiem, jemuž se rodák z Florencie začal věnovat a které mu okamžitě získalo uznání. Začal hostovat v Evropě, pronikl také na Broadway. Záznamy některých jeho operních představení zařadila do svého vysílání i Česká televize – třeba Bohému nebo Turandot.

Chronologicky vyprávěný, vcelku konvenčně pojednaný dokument produkoval výrobce hudebních pořadů Reiner Moritz. Režisér Chris Hunt, z jehož střihových dokumentů jsme mohli vidět například Příběh Jamese Bonda (1999), Marlene Dietrichová: Světla a stíny (1996) nebo snímek Plácido Domingo: Moje největší role (2009), hojně využívá Zeffirelliho osobních vzpomínek, s nimiž se umělec průběžně svěřuje, mapuje svého hrdinu od nejútlejších let a upozorňuje na rozličné podněty, které rozhodujícím způsobem ovlivnily jeho příští tvorbu. Zeffirelliho matkou byla florentská módní návrhářka, Franco se narodil jako levoboček, protože její manžel trpěl sexuální disfunkcí, a měl hned v dětství smůlu – matka zemřela, když mu bylo šest let, poté vyrůstal u milující tety.

Od raného dětství intenzivně vnikal do angličtiny a jeho učitelka mu záhy začala zpřístupňovat právě Shakespeara. Po letech vzpomínal: „Příběh Romea a Julie považovala za stěžejní. Řekla něco tak nádherného, že to ve mně zůstalo celý život – chci, abys už v útlém věku pochopil, co je to láska. Od chvíle, kdy jsi přišel na tento svět a spatřil jsi světlo, kterým nás Bůh obdařil. To světlo je láska.“

jezis Celkem 382 minut čítá Zeffirelliho televizní snímek Ježíš Nazaretský, který natočil v italsko-anglické koprodukci v roce 1977, foto: archiv ČT

Od dětství jej provázela horoucí křesťanská víra, která mu poskytovala světonázorovou orientaci (aniž mu však překážela třeba v podpoře proslulého korupčníka Berlusconiho). Proto se svého času stal třeba vášnivým odpůrcem „rouhačského“ filmu Poslední pokušení Krista (1988), i u nás důvěrně známého.

Další důležitou zkušenost Franco zažil v době dospívání: Mussoliniho režim jej povolal do války, avšak Zeffirelli povolávací rozkaz roztrhal a odešel k partyzánům. Za svého působení v protifašistickém odboji spatřil bezpočet hrůz – hluboce se jej třeba dotklo oběšení dvou desítek vesničanů, kteří povstalcům pomáhali. Po válce začal studovat architekturu, ale záhy zjistil, že jej více zajímají taje staveb divadelních i filmových. A zkušenosti začal sbírat u mistrů nejpovolanějších – třeba u Luchina Viscontiho, u něhož záhy povýšil na asistenta. Jenže Viscontiho posedla žárlivost, když zjistil, že jeho učeň se hodlá osamostatnit – a jednoduše jej vyhodil. Možná svou roli sehrálo i to, že oba byli gayové. Zeffirelli se však nevzdal a s pokusy operu polidštit, zbavit sošné statičnosti a proměnit ji v rozpohybovanou, barevně oslňující podívanou, se přesunul nejprve do Anglie. Spolupracoval s nejvýznačnějšími evropskými pěvci. Projevoval italský temperament: dokázal se rozohnit a na kdekoho povykovat, vyžadoval bezpodmínečnou poslušnost. Hunt tomuto období Zeffirelliho života věnuje docela velkou pozornost a snáší unikátní doklady i svědectví režisérových přátel a spolupracovníků. Vyslechneme vzpomínky a postřehy řady důležitých herců, kteří se ocitli pod jeho taktovkou, filmovou i divadelní. Poněkud neosobní komentář toliko osvětluje kontext a okolnosti.

Zkroceni Richard Burton a Elizabeth Taylor v Zeffirelliho Zkrocení zlé ženy, foto: archiv ČT

Dozvíme se třeba, že Zeffirelli každý svůj projekt pečlivě rozkresloval, pohrával si s budoucí vizuální podobou. Chystané dílo měl v mysli téměř hotové ještě předtím, než vstoupil na jeviště nebo než dal pokyn ke spuštění kamery. Vážil si jej i přední anglický specialista na Shakespeara Laurence Olivier a americké hvězdě Richardu Burtonovi se roku 1967 splnilo přání pracovat pod Zeffirelliho vedením – v jiskrné komedii Zkrocení zlé ženy, jeho prvním shakespearovském filmu, který okamžitě získal celosvětovou odezvu. Vzápětí ovace znovu zabouřily, když dokončil Romea a Julii.

Zeffirelliho lákal i Hollywood, dokonce mu byla nabízena realizace Kmotra, později režírovaného Coppolou – jenže odmítl. Zakládal si na tom, že látky si vybírá a prosazuje sám. Neřešil, že na některé projekty nesehnal dost peněz, takže se nikdy nedočkaly realizace – kupříkladu adaptace Dantova Pekla. Množství přípravných kreseb bylo zveřejněno až po mnoha desetiletích, když v Zeffirelliho rodné Florencii bylo předloni otevřeno muzeum, které předkládá průřez umělcovým výtvarným odkazem a scénografickými návrhy. Na prohlídku se doporučuje počítat s třemi hodinami…

Po devadesátce sužuje Zeffirelliho skutečnost, že už nemůže dál pracovat (nicméně ještě v roce 2016 spolurežíroval divadelní záznam Pucciniho opery Turandot v Metropolitní opeře v New Yorku se švédskou sopranistkou Ninou Stelle v hlavní roli). Jako kdyby se Zeffirelli odmítal smířit s poznáním, že jeho tvůrčí dráha se uzavřela. A zazní tento smutný, byť vševysvětlující postřeh jeho přítele: „Vidím, jak trpí, že nemůže vybít svou obrovskou vnitřní energii a citovost. Vidím, jak trpí, že nemůže vyjádřit všechno to, co v něm je. Protože jeho mladá, krásná a fascinující duše je teď uvězněna ve starém těle.“

romeo a julieOlivie Hussey a Leonard Whiting v Zeffirelliho snímku Romeo a Julie, foto: archiv ČT


Franco Zeffirelli – portrét
(Anglie/Německo 2017, 58 minut)
Režie: Chris Hunt
Vysílá ČT art ve čtvrtek 6. 6. ve 22:10, v sobotu 8. 6. v 00:10 a ve středu 12. 6. v 01:15.

P.S.: Po premiérovém uvedení Zeffirelliho portrétu následuje na ČT art (6. 6. od 23:10) francouzský dokument Callas vs. Tebaldi o pěvkyních, které ve své době vládly operním scénám, přičemž o první ze jmenovaných Zeffirelli natočil roku 2002 hraný snímek Nesmrtelná Callasová s Fanny Ardantovou v titulní roli.

Související