Jedna báseň. Autoři čtou: Roman Krištof

Texty vybral z obrovského konvolutu rukopisných básní z 80. let, kdy Roman Krištof zažíval první objetí poezií, a z převážné většiny z básní zveřejňovaných formou poetického deníku na Facebooku od r. 2013, ve stejném roce (1965) narozený básník Milan Ohnisko. Bez ohledu na jejich deníkový ráz nejsou však básně ve sbírce řazeny chronologicky; autor a editor usilovali o něco jiného: o celistvost, o knihu zachycující jedinečnou poetiku, nikoli o důsledné řazení po sobě následujících životních okamžiků ve verších. Více než tisícikusový rukopisný soubor „deník psaný skrz roky“ nebylo beztak možno vměstnat do básnické sbírky standardního rozsahu, a tak je myslím editorské rozhodnutí na chronologii rezignovat šťastné.

Střelné básně jsou neseny intenzivním a nezaměnitelným, veskrze osobním viděním světa ve dvou základových liniích: erotika a tělo jedním okem; duchovno, nezpochybnitelná přítomnost boží okem druhým. Pozemská jadrnost není ovšem s metafyzickým přesahováním v rozporu, tvoří podivuhodně sesterskou jednotu, kterou – a snad mi bude odpuštěno zaměňování mluvčího této poezie s jejím autorem promiscue, jde-li o básnický deník – ztělesňuje Roman Krištof sám. Některé básně jsou totiž nepopiratelně reálnými vzpomínkami, jindy jde o na vlastní kůži prožité a porůznu vstřebané drobné zážitkové příběhy a počitky, povětšinou slastné (z těla, přírody, zpěvu ptáků), zápiskově se tvářící hnutí mysli a úvahy.

Ale „páření“ lásky tělesné s láskou k bohu („k počátku stačilo/ slovo vložené do ucha/ tělo je jeho/ zápis“) tuto sbírku nevyčerpává. Roman Krištof dokáže sugestivně zachytit i zcela nepozemské zážitky a mihnutí, kterých se lze nadít právě jen na zemi: třeba hned úvodní obraz čerstvě zabitých králíků v kabele „líšňáckého dědka“, pootevřené na obrubě kašny, z níž se v mrazu kouří. Takových ostrých nábojů jsou ve Střelných básních desítky; původní snahu zakládat si záložkami či jinak značit ohromující verše a celé básně čtenář po první třetině knihy raději vzdává.

Přeučený levák, sahající si na srdce (u RK ovšem „srce“), ryk barev tam nahoře na stromech při smyku v autě, slunce klamavě hřející přejeté zajíce, kuriózní, ale silná vzpomínka na Medu Mládkovou v Georgetownu v roce 88… A také básně charakteru až obrozensky líbezného („a neútulné nutno bere se svých trhlin na obrazcích nebe/ to zaletuje mráz svou pájkou/ aby zpevněné tak hvězdy/ měly oporu jasně než/ zhasnou“), kousky spíše prozaického charakteru, členěné na odstavce a vyprávějící drobničku pro zasmání nebo impresi, i jen hezké obrazy ze slov („kráčí slunce do vrat“), básně místy s jakýmsi insitním půvabem rýmované („nebe je krátký na jaře/ temný sou plastový okna/ na faře“), zásadní otázky po účelu a smyslu, mířené k bohu („pajdavá je víra má/ ale ty ve mně přece věříš, jinak/ by to nebylo“); privátno se míchá se společenskými postřehy, exekutor – had škrtič, který znehybňuje mladistvé, je emhádesem měst. Všechny noční chodce však stále někdo pozoruje, je tu.

Velký kus zabírají vzpomínky: na Ameriku, na Haiti, kde autor pobýval a pracoval, na Brno, na dědečka a jeho kurník, na ženy v postelích, na poznaná města. Opakuje se obraz srdce (srce) vytahovaného zaživa z hrudi: jak už tak básník psaním činí, a srce vůbec: „prozvoň mě/ zavolám. Vždyť/ nekonečný je kredit/ i roaming/ zvonkohry/ kerou ze srce/ vyvolám“. Nemyslím, že jsem kdy četla objevnější básnické volání po bohu, pazourkovém králi nebes, který otvírá srce básníkovo obsidiánovým nožem.

Nejsilnější ze Střelných básní ale nejsou takto snadno popsatelné – v těch nejsilnějších se totiž kloubí velmi disparátní obrazy, a teprve jejich kombinace jim dává krištofovské kouzlo: pod vyzáblou hvězdičkou na zataženém nebi psi pochcávaj vyhozené vánoční stromky a zapomnělá vášeň se tiskne k lebi, k teplu leze myšička. Příklady zastupují časté jazykové gesto v těchto básních, totiž používání slov z odlišných lexikálních rovin, k nimž patří i kombinace vulgarismů se slovy religiózního nebo filosofického charakteru, s archaismy a neologismy. A často se lze taky nad těmito básněmi dobře zasmát, třeba nad verši „každému jednou/ zdechne sob/ zastaví sáně“.

Romanu Krištofovi se tímto způsobem daří pozorované věci a jevy zázračně postihnout, třeba nedělní pražské ulice, které jsou „prázdné jak touha po touze“. A protože by „lhal, kdyby nemluvil pravdu“, ví básník, že zrovna tak pravdivý je obraz kalhotek lezoucích pomalu přes půlky, přirovnaných k „vládě mátožností“, jako připomínka, že celý život byl uzřen už v dětství, i ten Ježíšův, nebo jako vzpomínka na dívku s krásným tělem obsypaným lupénkou, i jako představa známého dokonalého zadku na mariánském obrázku („vyjímal by se sladce/ mezi josefem a marií/ na oslátku“).

Myslím, že na příkladu Střelných básních lze dobře dokladovat, jakým darem je pro básníky a pro poezii možnost vybírat zářící kusy z přeberné mnohosti.

Roman Krištof: Střelné básně. Druhé město, Brno 2019, 106 stran, doporučená cena 199 korun.

Roman Krištof (*1965), básník, publicista, výzkumník. V osmdesátých letech se živil jako lepič plakátů, figurant apod. V roce 1985 emigroval, v USA studoval na Community College ve Virginii a při tom pracoval na stavbách a v restauracích. Krátce působil na univerzitě v Les Cayes na Haiti a v Byzantské knihovně ve Washingtonu, D. C. Po návratu do Československa (1990) nedokončil studia práv na Masarykově univerzitě a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Žije na Vysočině a živí se jako výzkumník (migrace, menšiny), novinář, vládní úředník (romská tematika) a publicista. Jeho básně byly zařazeny do ineditního sborníku brněnské poezie osmdesátých let Uprostřed průmyslové noci (oficiálně pak vydaly Větrné mlýny roku 1996) a ročenky Nejlepší české básně 2018 (Host), na internetu vyšly v Nedělní chvilce poezie, Polí5, Ravtu a časopisecky v Tvaru. Básnická sbírka Střelné básně je jeho debutem.

Krištof Roman-Střelné básně. Obálka knihy Romana Krištofa, repro: Druhé město

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura