Na prázdninách s krokodýly, vraždícími hračkami a prokletými knihami. Letní horor není jen Slunovrat
Letošní prázdniny jsou pro fanoušky hororů hlavně ve znamení folklorního hororu Slunovrat. Kromě něj se v kinech ovšem objevily ještě minimálně tři další filmy hororového žánru, které stojí za pozornost.
Na rozdíl od Slunovratu, důmyslného artového stylu filmu dvaatřicetiletého Američana Ariho Astera, se Kořist, Dětská hra a Noční můry z temnot pouštějí do mnohem přímočařejších, béčkovějších vod žánru. Ovšem v jejich rámci se jim podařilo vytvořit nápaditá a zábavná díla.
Jak se krotí krokodýli
Režisér Alexandre Aja není v žánru začátečník. Francouzský filmař se roku 2003 uvedl vynikajícím krvákem Noc s nabroušenou břitvou, který patřil ke klenotům tehdejší vlny extrémních hororů. V následujícím americkém remaku starého brakového hororu Hory mají oči Aja definitivně potvrdil talent tvůrce, který dokáže skvěle pracovat s budováním tísnivého očekávání, s náhlými erupcemi monstrozity i s chytrým dávkováním drastického násilí.
Podívejte se na trailer k snímku Kořist, foto: Cinemart, video: YouTube Od konce nultých let, kdy se extrémní hororová vlna začala okoukávat, se Ajovým filmům začaly otupovat tesáky. Zrcadla byl ještě solidní duchařský horor s několika působivými groteskně krvavými efekty; ve filmu Piraňa 3D režisér celkem úspěšně přehodil výhybku do polohy úchylné pubertální hororové komedie. Avšak Ajova adaptace románu Joe Hilla Rohy už byla silně rozpačitá (což bylo dané i tím, že původní kniha není úplně snadná ke zfilmování) a rozbředlý žánrový mix Devátý život Louise Draxe prošuměl kiny bez povšimnutí.
Ajova novinka Kořist sice není velkolepý comeback, nicméně po letech jde o první důstojnou připomínkou toho, jak nás tenhle letos jednačtyřicetiletý filmař uměl chytit pod krkem a dusit až do samého závěru filmu. Aja film natočil ve spolupráci s další hororovou legendou, Samem Raimim, tvůrcem klasické trilogie Evil Dead a producentem či režisérem špičkových žánrovek jako Stáhni mě do pekla nebo Smrt ve tmě. Kořist je v jádru úplně klasický horor na téma zvířecí zabijáků – podobně jako třeba nedávné, nepříliš povedené Mělčiny. Jde o vyprávění čítající několik málo postav, které jsou uvězněné na malém prostoru, kde jim hrozí smrt hned ze dvou stran: od nemilosrdného vodního živlu a od ještě nemilordnějšího zvířecího predátora. Takováhle zápletka Ajovy dokonale sedne! Už Noc s nabroušenou břitvou je pojatá jako hra kočky s myší, lépe řečeno hra sadistického zabijáka a ukrývající se dívky, která utekla jeho krvavému řádění, a skvěle pracuje se stísněnými prostory a strachem z odhalení.
O tom, že tentokrát nemáme co dělat s tuctovým brakem, nás v Kořisti přesvědčuje už úvodní scéna. Aja si ve filmu hraje s různými významy anglického slova crawl, jež tvoří původní název místa. Kromě slovesa lezení a od něj odvozeného sousloví crawl space, které znamená nízký sklep, v jakém hrdinové filmu uvíznou, je crawl rovněž termínem pro plavecký styl, jemuž se počeštěle říká kraul. A právě při kraulu vidíme hlavní hrdinku v první scéně. V úhlech pohledu, které Aja volí, i z celkového důrazu na fyzický výkon, režisér přebírá perspektivu predátora, který posuzuje svou kořist – obhlíží totiž, v jaké se nachází kondici a jaký by mohla klást odpor. Celý film je plný podobných sugestivních detailů. Tvůrcům zdárně vyšlo propojení zvířecího hororu s katastrofickým filmem. Děj se totiž odehrává v oblasti, kde zuří hurikán a hrdinové jsou uvěznění ve sklepě domu nejen zběhlými krokodýly, nýbrž i přírodní katastrofou. Aja s Raimim vytvořili snímek pečlivě dramaturgicky vystavěný a mistrně střídající napětí s úlevně vtipnými momenty. Rozhodně nejde o převratný titul, ale v rámci oddechových žánrovek běží o těžký nadstandard.
A co Chucky, má si kde hrát?
Snímek Dětská hra z roku 1988 není žádné kultivované cvičení ve filmové hrůze. Hororová komedie o vraždící dětské panence posedlé duchem masového vraha se hrdě hlásila k osmdesátkové tradici ironických brakovek s hláškujícími zabijáckými psychopaty. Americkému scenáristovi Donu Manchinimu se na ní podařilo založit celkem životaschopnou sérii, která se přes ryze komediální epizody Chuckyho nevěsta a Chuckyho sémě v posledních letech vrátila ke klasickému béčkovému mixu hororu a nadsázky v epizodách Chuckyho kletba a Chuckyho kult. Ovšem letošní snímek Dětská hra, který běží od konce července v našich kinech, vytváří alternativní linii.
Co se děje týče, zůstalo v nynější Dětské hře z původního filmu jen málo – zápletka s vraždící hračkou a jméno Chucky. Jinak si novinka vytváří vlastní originální mytologii. Podstatnější však je, že duchu osmdesátkových hororů zůstala věrná víc, než leckterý dnešní horor, který se za onou dekádou nostalgicky ohlíží.
Podívejte se na trailer k snímku Dětská hra, foto: Bontonfilm, video: YouTube Chucky v nové verzi není posedlý duchem zabijáka – prostě je to porouchaný software. V úvodní scéně, která diváka zavádí do vietnamské továrny, kde se nové supermoderní panenky Chucky vyrábějí, zjistíme, že zhrzený zaměstnanec jeden exemplář ze vzteku bleskurychle přeprogramoval a udělal z něj potenciální (a postupem děje i aktuální) stroj na zabíjení. Rozbitá hračka se dostane do rukou malého Andyho, který žije se svou svobodnou matkou a právě se přestěhovali do Chicaga. Zdivočelá umělá inteligence v Chuckyho útrobách panence velí udělat všechno pro to, aby s Andym zůstali přáteli. I kdyby to někoho jiného mělo stát život.
Norský režisér Lars Klevberg a jeho tým vsadili na kouzlo osmdesátkových béčkových hororů s dětmi. Dost z téhle atmosféry se jim podařilo do nové Dětské hry převést. Aniž by přitom museli okatě odkazovat na osmdesátkovou popkulturu. Dětská hra má sympatické, neokázale vtipné postavy a sází spíš na civilní a situační humor, než na komiksovou absurditu jako film Chuckyho nevěsta. Stejně nenucený přístup má i k brutálním scénám, které ve filmu sice jsou, ale rozhodně neslouží za hlavní atrakci.
Tvůrcům se navíc povedlo otřít se o některé současné sociální problémy. Andy a jeho matka evidentně bydlí v chudší čtvrti, Chucky je produktem korporace, která zneužívá levnou pracovní sílu a neuvědomuje si možný dopad svých technologických hraček. To vše dělá z Klevbergova kusu oddychovou podívanou s mírným přesahem. Její osmdesátkový styl je dokonce možná až příliš staromódní vzhledem k tomu, že někteří kritici a diváci tento snímek kritizovali za schematismus. Dětskou hru možná není požitek analyzovat, ale o to větší radost je se na ni dívat.
Noční můry z šedesátkových temnot
Stejně jako Kořist, tak i Noční můry z temnot jsou společným projektem výrazného režiséra a ještě věhlasnějšího producenta. Norský tvůrce André Øvredal a producent Guillermo Del Toro se pustili do komplikovanějšího úkolu – převést na plátno populární knižní sérii Alvina Schwartze Scary Stories to Tell in the Dark z osmdesátých let. Americký spisovatel psal pro dětské čtenáře a přinášel jim krátké, často jen dvoustránkové příběhy určené k postrašení jejich kamarádů u táboráku. Schwartz (1927-1992) vycházel z autentických táborákových příběhů, městských legend a moderního folkloru. Nedílnou součástí Scary Stories to Tell in the Dark byly skvělé ilustrace Stephena Gammella – působily ještě o dost děsivěji než Schwartzovy příběhy. Právě na Gemmelových obrazech Øvredal a Del Toro vystavěli svůj film.
Podívejte se na trailer k snímku Noční můry z temnot, foto: Bontonfilm, video: YouTube K předloze přistoupili podobně jako adaptátoři vzpomenutého povedeného dětského hororu z roku 1988 Husí kůže – ti do filmu převáděli sérii útlých strašidelných románů Američana R. L. Stina Goosebumps (některé Stinovy knihy vyšly v devadesátých letech v české edici Stopy hrůzy). Namísto zfilmování konkrétních příběhů se rozhodli udělat ze Stina postavu Husí kůže a monstra nechávali povstávat přímo z jeho knih. Husí kůže byla odlehčená komedie, v níž obludy měly mnohem spíš bavit než děsit. Øvredal a Del Toro naproti tomu vytvořili horor pro mladší teenagery, který je pojatý mnohem víc „na vážno“.
Nočním můrám z temnot bohužel podráží nohy chatrná premisa – dospívající hrdinové objeví ve strašidelném domě zápisník, do něhož přízrak podle legendy mrtvé dívky zapisuje strašidelné příběhy, které se pak skutečně stanou. To, co ve filmu Kruh dobře fungovalo s videokazetou, tady naopak působí chtěně, infantilně a málo hrozivě. Přesto Noční můry nejsou vyloženě špatný produkt – všechno ostatní u nich totiž funguje celkem dobře.
Snímek má sympatické dospívající hlavní hrdiny, dokáže působit odlehčeně a zároveň nespadnout přímo do komediálního žánru. Ale především: daří se mu převést něco z Gemmelovy makabrózní atmosféry. Příšery byly do adaptace navrhované přímo podle Gemmelových ilustrací a jejich design je jednou z hlavních předností filmu. Øvredal, který má za sebou výborný komorní horor Tajemství smrti slečny Neznámé, zde potvrdil schopnost vytvořit vizuálně působivou hororovou atmosféru. Zvlášť když má za spolupracovníka Del Tora, který si v gotické atmosféře klasických hororů libuje.
Noční můry z temnot jsou navíc zasazeny do období konce šedesátých let a celkem dobře do díla proniká nálada vietnamské paranoie, xenofobie i třeba autokin. V případě Del Tora se navíc nejedná o žádnou novinku – na spojení nadpřirozené hrůzy a tenzí pronikající určitou historickou érou byly postavené už jeho starší filmy Devil nebo Faunův labyrint.
