Dystopická přítomnost aneb de-amerikanizace USA v seriálu Příběh služebnice

Historie sice nezná „kdyby“, ale potřeba i touha zvažovat možné proudy dějin je daleko silnější, takže žánr alternativní historie čile bují v literatuře (kontra)faktu i v populární kultuře. Na opačné straně spektra stojí budoucnost, která „kdyby“ rozhodně zná. „Pravidelně pouštíme uzdu představivosti při vykreslování světů zítřka s jejich vznášedly a meziplanetární dopravou. Ovšem: co přítomnost? Je rovněž obeznámena s „kdyby“? Jak by vypadal odlišný svět, který není alternativním výsledkem historické křižovatky ani se neodehrává dejme tomu v roce 3000? Svět, který je rozpoznatelnou verzí přítomnosti, a přesto zcela jiný? O to se pokouší seriál Příběh služebnice.

Americký (špatný) sen

Seriál Příběh služebnice vychází ze stejnojmenné knihy Kanaďanky Margaret Atwoodové z poloviny 80. let (česky kniha poprvé vyšla roku 2008). Popisuje klerofašistický režim, který v tehdejších USA zavedla – za pomoci puče – skupina Synové Jákoba. Reagovala tím na epidemii neplodnosti. Nový stát, nazvaný Gilead, je naprosto patriarchální; pod hrozbou extrémních tělesných trestů neumožňuje ženám číst ani psát a určuje jim jejich úděl pomocí kast rozlišených barvou šatů. Příběh vypráví postava June, která patří ke Služebnicím – posledním plodným ženám přidělovaným k domácnostem Velitelů, jimiž jsou ceremoniálně znásilňovány za účelem početí.

Dnešní kinematografie netrpí nedostatkem příběhů vykreslujících alternativní totalitní režimy. Zatímco v orwellovsky laděné Británii ve filmu V jako Vendeta (2005) nebo v nacisty ovládané Americe v seriálu Muž z Vysokého zámku (2015–2019) uhnul vlak událostí na dystopickou kolej kdesi na historické výhybce, Příběh služebnice prezentuje naši přítomnost, která se teprve proměňuje. Společnost Gileadu působí ještě neustáleně, její obyvatelé jsou teprve první generací nového režimu. Kvůli tomuto napojení na současnost je příběh Atwoodové v každé adaptaci aktualizován. Film Volkera Schlöndorffa z roku 1990 uplatnil ramenatou estetiku končících osmdesátek a seriál z produkce televizní sítě Hulu přirozeně styl USA v roce 2017, kdy začal být natáčen (zatím má za sebou tři série s celkem třiatřiceti epizodami, v ČR jej uvádí jak ČT, tak HBO).

Eco-friendly zpátečnictví

Specifikum Gileadu tkví v tom, že se ve svých zpátečnických rituálech, technofobii i odívání záměrně navrací k neurčité minulosti volně inspirované puritánskou Amerikou. Úkolem americké filmové architektky Julie Berghoffové (*1970) tak nebylo vytvořit svět budoucnosti, nýbrž spíše historické prostředí s prvky současnosti.

Základnu produkce seriálu tvořilo Toronto – kanadský „Hollywood“, který již nejednou prokázal své chameleonské kvality a pro účel Příběhu služebnice se proměnil v Boston. Výzvou pro Berghoffovou bylo najít takové lokace, které by působily moderně a zároveň neobsahovaly reklamu a jiné prvky nepřípustné pro společnost Gileadu.

Producent seriálu Příběh služebnice zveřejnil 360° video, kde si je možno prohlédnout pokoj June, zdroj: YouTube/Hulu

Nejdůležitější exteriér v seriálu představuje nábřeží, podél něhož June chodí na své pravidelné cestě do obchodu. Ve světě Gileadu, kde je pohyb všech vrstev společnosti kontrolován a Služebnice se nesmí vychýlit z kurzu, je procházka jednou z mála příležitostí, jak může June (a diváci) získat informace o okolním dění. Jako lokace byl zvolen park u řeky ve městě Cambridge nedaleko Toronta, který kombinuje pozůstatky starého mlýna s betonovým zpevněním. Vhodně odpovídá požadované vizuální kombinaci „starých zlatých časů“ a současnosti. V seriálu doplňuje perverzní obraz zdánlivě idylického maloměsta, kde se ženy v archaickém šatstvu prochází kolem oběšených nepřátel režimu.

Na delší vzdálenosti jsou služebnice převáženy autem se zataženými okny, což jistě ušetřilo Berghoffové práci s přetvářením torontských ulic, a mohla se více soustředit na jednotlivé interiéry. Jedním z nejsugestivnějších je obchod Bochníky a Ryby, kam Služebnice pravidelně chodí pro nákup. Přestože má biblický název, jedná se o klasický interiér supermarketu s řadami regálů a zářivek. Bizarní propojení moderního konzumu a klerofašistické společnosti je zde tlumočeno nápadnou prořídlostí produktů (Gilead je ve válce) a absencí jakýchkoli nápisů. Protože ženy Gileadu nesmí číst, tým Berghoffové vytvořil stovky vizuálních značek a piktogramů, které vysvětlují druh a typ daného zboží. Příznačná je i nenápadná absence plastových sáčků. Služebnice kladou ovoce do síťovek. Snížení karbonové stopy je sice jen vedlejším efektem zpátečnické dystopie, ale je to také jeden z mála pozitivních argumentů, kterým se gileadská garnitura obhajuje v rámci mezinárodní diplomacie.

Můj dům, můj hrad

Bezesporu nejdůležitějším setem seriálu je domácnost velitele Waterforda, kde je June umístěná/uvězněná. Tento dům je dějištěm většiny zásadních scén a zároveň zmenšeným modelem společnosti Gileadu se všemi jejími kastami a restrikcemi. Každá místnost i každý obyvatel má svou určenou funkci, jejíž překročení vede k trestům.

Kniha Atwoodové popisuje architektonický styl Waterfordovy rezidence jednoduše jako viktoriánský a tvůrci seriálu si zvolili dům z konce 19. století v kanadském Hamiltonu, jehož cihelné zdivo dokázalo prodat iluzi Bostonu. Pozemek doplnili plotem, garáží s bytem řidiče, skleníkem a bylinkovou zahradou.

Část interiérů se natáčela přímo v domě, většina se však odehrála ve studiových kulisách. Zde architektka Berghoffová vytvořila přesně kalkulovaný mikrokosmos vyladěný s barevností kostýmů z dílny Ane Crabtreeové. Kasta kuchařek a uklízeček nazývaná Marty nosí šaty zeleného odstínu, čemuž Berghoffová přizpůsobila výmalbu kuchyně. Gileadský návrat k „tradičním hodnotám“ navodila detaily, jako jsou mosazné pánve, proutěné koše a množství bylinek, které odkazují na gileadskou posedlost plodností a zároveň zaplňují prostor zbylý po zakázaných kuchařkách. Obývací pokoj Sereny Joy, manželky Velitele Waterforda, je zase laděn do zelenomodré typické pro ošacení její třídy.

Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše

Specifická je podkrovní místnost, která je pro June ložnicí. Oproti krvavě rudé barvě šatů Služebnic je tento pokoj šedý. Červená v interiéru Waterfordova domu i v celkové architektuře Gileadu záměrně chybí a je vyhrazena pro ikonický kostým Služebnic. Vybavení místnosti je spartánské a spíše upomíná na aktivity, které nejsou ženám dovoleny. Pro June, někdejší editorku, která teď nesmí ani pohlédnout na text, je psací stůl výsměchem. Namísto nábytku se zde proto Berghoffová soustředila na povrchy a s pomocí textury stěny či tkaného povlečení vštípila tomuto pokoji taktilní dojem, který vyhovuje detailnímu záběrování kamery typickému pro tento seriál.

Doslova jiným světem je Velitelova pracovna – pokladnice takřka všeho, co je ženám Gileadu zakázáno. Do pracovny nesmí vstupovat žádná žena z domu, ale June ji pravidelně navštěvuje kvůli partiím scrabble, na které ji Waterford zve. Je to gentlemanský klub zkombinovaný s knihovnou. Svazky zaplňují stěny podél celé místnosti i část podlahy a jejich nadbytek představuje výrazný kontrast k jinak analfabetickému prostředí Gileadu. I přes záměrně tmavou šedomodrou barevnost ostění a absenci denního světla (scény se zde odehrávají v noci) působí pracovna svou organickou neuspořádaností jako jediný prostor domu, kde se skutečně žije. V podtextu místnosti zdůraznila Berghoffová skutečnost, že se Gilead nachází ve válečném stavu, a zaplnila ji kartografickým dekorem. Vedle glóbů jsou to především mapy (jedna přímo na stropě) a také motiv kompasu patrný v oknech a na mramorové mozaice před dveřmi.

Podobně jako v reprezentačních prostorách domu, zdobí i stěny pracovny několik exkluzivních obrazů. Tým architektky Berghoffové pracoval s myšlenkou, že Velitelé vybrakovali bostonskou galerii, takže v obývacím pokoji Sereny Joy najdeme třeba Moneta. Waterfordova pracovna obsahuje i expresionistické malby, které dokládají, že Gilead neposuzuje zvrhlost umění na základě stylu. Českého diváka jistě potěší, že největší prostor nad krbem zabírá obraz Libuše od Karla Vítězslava Maška z roku 1893, jehož možný význam se stal předmětem diskuzí fanoušků. Věští snad Gilead, jehož sláva hvězd se bude dotýkat? Nebo upomíná na vizionářskou úlohu Sereny Joy při plánování nového režimu? A je to z pohledu filmové architektury vůbec důležité?

Očividně skrytý symbolismus

Je to právě celkový výtvarný jazyk, díky němuž prostředí Gileadu působí uvěřitelně a zároveň jedinečně. Sídla Velitelů zde mají odlišný styl, a přesto jsou v něčem jednotná. Ať už je to středostavovský viktoriánský dům Waterforda, nebo aristokratický klasicistní palác Velitele Putnama, společné jim je určité staromilectví, odtažitost a pedantská uklizenost. Tato sídla, která si zabrali až po puči, neukazují na vkus svých obyvatel, nýbrž určují jejich postavení v hierarchii Gileadu. Zde lidé skutečně nežijí, jenom život předstírají pomocí naučených rituálů.

Plodné ženy pospolu a pod dohledem. Obrazové řešení celků v Příběhu služebnice, foto: Hulu

Výjimkou jsou prostory určené mužům, jako je Waterfordova pracovna, které v této puritánské poušti fungují coby poslední oázy normálního způsobu života a vytvářejí nepřehlédnutelný kontrast. Samotná dostupnost knih a jiných zakázaných předmětů je v rámci seriálu mnohem významotvornější než jejich domněle utajená symbolika. Například obrazy Georgie O’Keeffové a Jean-Michela Basquiata visící v domě Velitele Lawrence jsou stěží skrytými easter eggs. Jejich pozice u vchodových dveří a výrazný záběr kamery z nich činí jasný signál toho, že Lawrence ve svém sídle vede odlišný režim. To je dále rozvedeno kupami knih a dalších výtvarných děl, které zaplavují každou z jeho místností, nikoli pouze pracovnu. Pro rozpoznání Lawrencova subverzivního charakteru tak není důležitá role pláten O’Keeffové a Basquiata coby skrytých narážek. Diváci ani nemusí znát jejich autory. Zásadní je to, že Lawrencův dům svou uvolněností obecně překračuje normy gileadského puritánství, a dokonce i pravidla produkčního štábu – je to jediný interiér, který uplatňuje červenou.

Největším výkonem Julie Berghoffové a jejích následovníků nakonec není umísťování symbolických jednotlivostí kamsi do pozadí, ale to, jak dokázali celé prostředí Gileadu „de-amerikanizovat“. Zpátečnická budoucnost Gileadu totiž visí ve vizuálním limbu časově i geograficky. V Příběhu služebnice nenajdeme žádný diner s červenými sedačkami a šachovnicovou podlahou. Vše typické pro USA bylo novým režimem odstraněno. Interiéry a ulice Gileadu jsou proto mnohem více evropské než americké. Vždyť i jediná auta s rozpoznatelnou značkou jsou mercedesy. Namísto zkoumání detailů je radno nahlížet filmovou architekturu z větší dálky. Jak totiž Příběh služebnice ukazuje, pod očividně skrytým symbolismem se většinou nachází ještě další vrstva, která může být mnohem zlověstnější.

Autor je historik umění a badatel v oblasti vizuální kultury.