Lidí přibývá, místa ubývá a kolektivní bydlení zůstává tématem. Rozhovor s Hubertem Guzikem

Pocházíte z Polska a dějiny umění jste vystudoval ve Varšavě. Ale v České republice žijete už přes patnáct let. Co vás přivedlo do Prahy?

Shoda náhod. Tuším, že v roce 1996 jsem v Českém centru ve Varšavě spatřil knížku Rostislava Šváchy Od moderny k funkcionalismu, zabývající se avantgardou – tématem, které tehdy v Polsku stálo na okraji historických i architektonických debat. Panovalo sice povědomí o hodnotách meziválečné a poválečné architektury, ale tehdejší mainstream obytné architektury v Polsku, to byla spíš venkovská sídla inspirovaná drobnými šlechtickými stavbami z devatenáctého století; takový návrat k šlechtické tradici Polska. Ze Šváchovy knížky jsem si odnesl představu, že tady je to úplně jiný svět, urbanizovaný, rovnostářský, nikoliv feudálně šlechtický jako v Polsku, spíš takový západoevropský – se silnou tradicí německé architektury. Česky jsem tehdy sice mluvil páté přes deváté, ale knížku jsem přečetl, protože doma jsem už měl sbírku českých knížek o pěstování květin, které vycházely v osmdesátých letech. Kolem roku 1998 jsem do Prahy přijel na stáž. A pár let nato – vzhledem k dost tristní ekonomické situaci, šílené nezaměstnanosti a celkovému nedostatku jakýchkoliv perspektiv pro mladé historiky umění v Polsku – jsem se rozhodl, že do Prahy pojedu na doktorské studium.

A nespálil jste se? O co mohla být tehdy perspektiva mladých historiků umění v Praze lepší?

Když jsem přijel, měl jsem pocit, že tahle země je oproti Polsku hodně napřed – jak co se týče komfortu života, tak co se týče jakési otevřenosti vůči cizincům. Možná v tom hrála roli devadesátá léta a invaze Američanů do Prahy, okamžik nadšení, že jsme zase v centru, a že se o nás zajímají. Takže tu panovala jakási otevřenost a akceptace, i když nechci říct, že by to v Polsku bylo úplně jiné. Nevím, nezkusil jsem to na druhou stranu… Mám však pocit, že v Polsku jsou možnosti pokračovat v doktorském studiu a vědecké kariéře nadále dost omezené. A také že umění a jeho instituce jsou tam mnohem elitnější, než jsou tady. Takže z tohoto úhlu pohledu jsem se nespálil. Jiná věc je, jak se to potom vyvíjelo a jak se ty civilizační rozdíly začaly stírat a měnit.

Dá se srovnat současné bádaní v dějinách umění na univerzitách v Polsku a Česku?

V obou zemích jsou různé negativní jevy typu tlaku na scientometrii – na vykazování vědeckých výsledků atd., které často brání skutečnému bádání. To je naprosto stejné. Co se možná trochu liší, je to, že zatímco v Česku se přece jen více orientujeme na lokálnější středoevropské prostředí, Polsko vždy bylo zaměřeno na západ, kdežto na jih se moc nedívalo. Snad s výjimkou Krakova není v Polsku o středoevropský kontext příliš velký zájem – z Varšavy je vždycky blíž do Paříže než do Prahy. Ovšem dneska se to natolik stírá, že chce-li se člověk zabývat nějakým tématem, může ho klidně dělat i z hloubky Bělověžského pralesa. Těžko se to posuzuje.

Obálka knihy Bydlet spolu, Arbor vitae, repro: ArtZóna

Dokladem toho je i vaše kniha Bydlet spolu, do níž přispěli historici architektury – s trochou nadsázky řečeno – z celého světa. Jak jste se k tématu kolektivního bydlení dostal?

Pocházím z klasického činžáku, kde bylo sedm bytů, takže žádné „bydlet spolu“ se tam neodehrávalo. Vždycky jsem záviděl spolužákům, kteří bydleli na nedalekém sídlišti, že mají spoustu kamarádů a tráví volný čas venku v partě. V té klasické zástavbě byly sousedské vazby malé: lidé se sice znali jménem a pozdravili se, ale doma se nenavštěvovali. To je taková osobní stránka věci. Jinak jsem se už v dizertaci zabýval silným propojením avantgardní architektury s různými politickými a občanskými projekty. Zjistil jsem, že to byly feministky, které si už na počátku dvacátého století přály vytvoření kolektivních domů, kde by měly zajištěn komfortnější život tím, že by řada činností, které se běžně odehrávají v domácnostech, byla přenesena do společných provozů. A tam by najaté pracovní síly zajišťovaly vaření, praní a úklid jednotlivých bytů, ale třeba i výchovu dětí.

Pozoruhodné. Když se totiž v Česku vysloví termín kolektivní bydlení, většině se vybaví padesátá léta, v lepším případě Teigeho teorie z počátku let třicátých.

Prehistorie té ideje je ještě mnohem starší! V premoderní době samozřejmě existují kláštery, kasárna a tomu podobné způsoby bydlení, kde jsou určité funkce bydlení sdílené. Ale nový impulz v moderní době podle mě přineslo právě feministické přemýšlení, jak ulehčit hospodyni a osvobodit ji od domácí dřiny.

Tu ideu by zřejmě šlo najít ve Francii u prvotních socialistů jako například Fourier nebo Saint-Simon.

Jednoznačně. Koncept pochází od utopických socialistů, ale do českých krajů nedoputoval. Nebo alespoň nevím o tom, že by se tady někdo vážně pokoušel něco podobného šířit. Ty ideje tehdy silně rezonovaly například v USA, v tamních socialistických a náboženských komunitách. K nám je přináší až T. G. Masaryk, který se Spojenými státy udržoval čilé kontakty.

Lze o Masarykovi hovořit jako o socialistovi, nebo mu v případě kolektivního bydlení šlo o pragmatickou stránku věci?

Obojí je pravda. Devatenáctým stoletím prostupuje kolektivizování mnoha oblastí života. Chleba se už nepeče individuálně, nýbrž se kupuje v pekárně, každý si nelije svíčky, ale začínají se prodávat žárovky a spotřebovávat elektřina, kterou někdo hromadně vyrobil. S tím vyvstávají otázky, proč by měl každý vařit oběd a nevyužívat hromadného stravování nebo proč vychovávat děti individuálně. Jde o ryze kapitalistický způsob uvažování, jak toho ve společnosti co nejvíc zekonomizovat a jak kolektivizací určitých procesů vytvořit úspory. Druhá stránka věci je socialistická: kolektivizace některých procesů měla podle Masaryka emancipační dopad. Konkrétně uvažoval o tom, že žena zbavená domácích prací se bude moci angažovat na chodu společnosti a stane se jejím plnohodnotným členem. Bude vydělávat a bude mít stejná práva a stejné povinnosti jako muž, takže kapitalismus v Masarykově myšlení svým způsobem rodí socialismus. Či přesněji řečeno rodí to, co je v americkém liberalismu nejlepší: zodpovědnost za to, aby všichni mohli využívat svých občanských a ekonomických práv.

Rudolf Hrabě, tzv. Červené domy, 1919–1923, Praha-Holešovice, pohled od jihozápadu, foto: neznámý autor. repro: Stavitelské listy XXI, 1925

Nicméně Masaryk a tuzemské feministky jako Františka Plamínková či Olga Stránská Absolonová s realizací prvního českého kolektivního domu příliš neuspěli.

Pokusů bylo v dobové Evropě několik a málokterý měl životaschopnost delší než pár let. V Praze se těsně po první světové válce začaly stavět Červené domy v Holešovicích. To byl blok kolektivizovaných domů se společnou jídelnou, jeslemi, školkou a tělocvičnou, ale jeho životaschopnost byla jen několik týdnů.

Proč?

Můžeme se jen domnívat. Zřejmě za to mohla různorodá skladba obyvatel. Původně to byl městem financovaný projekt, jenže ceny stavebních prací a materiálu po válce rychle rostly: už roku 1922 byly asi šestnáctkrát vyšší, než před válkou – a magistrátu došly peníze. Do projektu se proto angažovalo ministerstvo sociální péče, které si vymohlo, že domy, zamýšlené původně pro dělníky, mají být z části pro úředníky. Najednou se ukázalo, že úředníci, kteří tam obydleli asi pětinu bytů, měli jiné potřeby a jiný rytmus života a dne než dělníci. Tím pádem tam kolektivní provoz přestal fungovat.

To byl u nás jediný příklad kolektivního domu ve dvacátých letech?

Chápeme-li kolektivní dům jako dům, v němž žijí rodiny a využívají kolektivizované služby, tak ano. Nicméně – možná mám tendenci to trochu idealizovat – aktivitu těch feministek považuji za mimořádnou. Málokterý občanský spolek si dnes dokáže něco podobného vydupat ze země. Nejenže feministky lobbovaly za to, aby vznikl takový typ domu, ale samy vyhledávaly konkrétní vzory pro to, jak ten dům má fungovat. Plamínková si například z Dánska objednala plány kolektivního domu, který se tam postavil v roce 1905 a přežil, tuším, dokonce první světovou válku. Samozřejmě, roli hrál fakt, že Plamínková a Stránská Absolonová byly blízkými spolupracovnicemi Masaryka. Plamínková navíc byla členkou městské rady a pražského zastupitelstva, takže i z politické stránky mohla do věci zasáhnout. Čelila za to posměchu, když o ní psali, že „slečna Ohníčková“ má šílené nápady, jejichž životaschopnost nebude delší než týden…

Takže se o tom psalo?

Třeba na první stránce jednoho nedělního vydání Lidových novin byla dolní třetina stránky věnovaná popisu kolektivního domu z Kodaně. To by vůbec bylo na samostatné téma, jak za první republiky pravidelně a kvalitně noviny informovaly o stavu architektury. I když občas jsou ty informace podávané trochu senzačním tónem. O kolektivních domech se psalo jako o domech budoucnosti a často se o nich referovalo v rubrice technických kuriozit. Nicméně se o takových tématech psalo –  jak v českém, tak v německém tisku, a v tom německém zřejmě dříve, protože cesty těchto myšlenek do českých zemí existovaly dvě. Hlavní vedla přes Masaryka a jeho dceru Alici Masarykovou. Masaryk přednášel o amerických kolektivních nebo apartmánových domech se službami už v roce 1905. Druhá cesta byla právě německá: v Berlíně se na konci první dekády dvacátého století postavily čtyři takové kolektivizované domy a široce o nich referovaly německé a pak i české noviny.

Josef Hlaváček – Vlastimil Lada, Ženské domovy, stará budova, 1931–1932, Praha-Smíchov, dobová pohlednice, foto: neznámý autor, soukromá sbírka Mariany Kubištové

Na přelomu dvacátých a třicátých let u nás téma kolektivního bydlení do veřejné architektonické debaty prosazuje teoretik avantgardy Karel Teige. Jak na jeho vklad nahlížíte?

Teige, to je již ryze architektonická a ryze ideologická debata. U Masaryka a feministek máme co dočinění v podstatě s občanskou iniciativou, která má politické konotace, ale architektonická podoba těch domů jim byla lhostejná. Bylo jim – na rozdíl od Teigeho –  jedno, zda ty domy budou historizující, anebo avantgardní. Proto se tyhle dva póly nikde v českých dějinách nesetkaly a vzájemně se přehlížely. Masarykovy feministky také nechtěly odstranit rodinu jako základní společenskou jednotku. Avantgarda, Teige a marxisté, ji naproti tomu chtěli zrušit.

Proto Teige bojoval proti manželské dvojposteli?

Manželská dvojpostel tenkrát představovala velmi drahý kus nábytku a tím pádem si ho dělnické rodiny nemohly dovolit. Postupně se však tahle postel jako novinka dostala i do dělnických domácností, ovšem Teige proti ní bojoval. Šlo mu o symbol: manželská dvojpostel pro něj ztělesňovala rodinu jakožto přežitou instituci; rodinu, která v teple domácího krbu rozpouští myšlenku revoluce. Kolektivní domy měly v jeho pojetí ubytovávat svobodné jednotlivce, emancipované a politicky uvědomělé, kteří budou předvojovou buňkou bolševické revoluce. Teige byl samozřejmě mimořádně barvitá osobnost a o „strinbergovských dramatech“ manželské dvojpostele dokázal psát krásným jazykem, nicméně je to elegantní jazyková omáčka kolem teze, že rodina coby přežilá buržoazní společenská jednotka není schopná připravit půdu pro revoluční změnu.

Obálka Teigovy knihy Nejmenší byt z roku 1932, repro: misfitsarchitecture.com

Jak měl fungovat dům pro lidi, kteří budou emancipovanými předvojovými buňkami bolševické revoluce?

To se v avantgardistických textech příliš nedočteme. Jistě tam měla být vyhrazena řada prostor pro politické přednášky, agitační činnost, knihovny atd. Všude si tam dokážeme představit rudé koutky, kde by si dělník utužoval třídní vědomí, ovšem Teige to explicitně nepíše. Nepopisuje vizi, pouze obecně konstatuje, že taková je funkce kolektivního domu.

Postavil se u nás nějaký takový dům?

Nikoliv, ale máme co dočinění s několika příklady domů, které jsou na hranici mezi kolektivním domem a nějakým penzionem pro dlouhodobé ubytování. Jejich autoři z řad avantgardy se k Teigemu vyloženě hlásili a tak je můžeme vnímat jako jakési zástupné příklady. Klasickou ukázkou je v naší knížce Bydlet spolu Martinou Hrabovou pěkně popsaný pražský penzion Arosa od Karla Hannauera, určený pro dlouhodobé ubytování. Ten byl však ryze kapitalistickým podnikem samotného architekta, který byl zároveň developerem. Majitel měl představu, že to bude podnik, pokud ne rovnou výdělečný, tak aspoň neprodělečný, zacílený na střední třídu. Penzion pro takové mobilní manažery, abychom to přiblížili dnešní mluvou, kteří v Praze pobudou několik měsíců či několik málo let a nepotřebují mít svůj vlastní komfortní byt. Nicméně i tenhle penzion poměrně brzy zkrachoval.

Chyběla poptávka?

Asi kombinace nízké poptávky a značných nákladů v době velké hospodářské krize. Navíc šlo spíš o roubování ideologického konceptu, který formuloval Teige, na klasický anglický boarding house z devatenáctého století, jak ho známe například z románů o Sherlockovi Holmesovi, který s doktorem Watsonem bydlí u někoho, kdo jim vaří snídani. Nicméně je to prvotřídní architektura, podobně jako pokusy Ladislava Žáka či řada dalších návrhů od Karla Honzíka, Josefa Havlíčka a Jana Gillara. Ty pak koncem dvacátého století dělaly dobré jméno české avantgardě na různých zahraničních výstavách.

Jiří Kroha, Humanistický fragment bydlení, Sociálně rodinný dům, datováno 1936, 1938–1940, koláž na lepence, foto: Muzeum města Brna, © Jiří Kroha, OOA-S, 2017

Za protektorátu se toho, předpokládám, asi moc nepostavilo…

To, že se za protektorátu nestavělo, neznamená, že se nic nedělo. Teď to možná zazní kacířsky, ale válka byla specifickým obdobím jistého klidu, zejména existovala-li stavební uzávěra. Pro architekty to byla doba ohlédnutí v mnoha významech toho slova. Různé společenské procesy navíc byly vidět jako na dlani a touha po sociální soudržnosti byla větší. Vyvstala potřeba vytvořit architektonické útvary, které by tu sociální soudržnost ohroženou válkou podržely nebo zachránily. Někteří architekti tvořili do šuplíku, to je příklad Ladislava Žáka nebo Karla Honzíka, ale existovaly i funkční projekční kanceláře. Například u firmy Baťa, jejíž architektonická kancelář spřádala plány pro budoucnost.

Lze tedy dohledat souvislost mezi tím, co vznikalo v Baťově projekční kanceláři za války, a co po ní?

Domnívám se, že ano. Už kolem roku 1942 se uvažovalo o tom, že se ve Zlíně místo domku, dvojdomku a čtyřdomku, které byly z urbanistického, dopravního a ekonomického hlediska čím dál neúnosnější, vsadí na hromadnou bytovou výstavbu a začnou se stavět kolektivní domy. Explicitně to stojí v textech, vznikajících tehdy ve firmě Baťa. Důvody k tomu byly jednak ty zmíněné, ale především: firma si uvědomovala, že chce-li být výkonným podnikem s vizí, musí položit důraz na společenskou zodpovědnost jak vůči zákazníkům, tak vůči svým zaměstnancům. Uvědomovala si, že se musí snažit o to, aby zaměstnanci nebyli jenom, jak říkal Baťa, spolupracovníky, nýbrž aby také byli spolu, neboť během války se ukazovalo, že solidarita mezi zaměstnanci je vratká a křehká. A stejně vratká a křehká byla i hned po válce, v době chaosu, nejistoty a jakéhosi zvlčení.

Slyšel jsem vaši přednášku o výzkumech toho, jak chtěli lidé v minulosti bydlet. Tuším, že jste hovořil o výzkumu, který proběhl roku 1947 mezi zaměstnanci firmy Škoda v Plzni. Většina zaměstnanců tehdy toužila po domku se zahrádkou na předměstí. Proběhlo něco takového u Bati, kde se nakonec rozhodli pro kolektivní domy?

U Bati žádný takový průzkum nejspíš neproběhl. Ani později v Litvínově, kde do bydlení investovala tamní chemička, tehdy Stalinovy závody, se nikdo zaměstnanců přímo nezeptal, zda si kolektivní dům přejí. Jinak ovšem takových průzkumů proběhlo těsně po druhé světové válce poměrně hodně. Řada velkých firem si zadávala průzkumy veřejného mínění, aby zjistila, jaké typy obytné výstavby si zaměstnanci přejí. Z těch průzkumů konstantně vyplývalo, že kolem osmdesáti procent lidí si přeje rodinný domek, což ostatně víceméně platí dodnes. Některé firmy to překvapivě realizovaly.

Například firma Moravia, producent elektro zařízení v Hlubočkách, postavila sídliště rodinných domků, které vypadají trochu jako na venkově. Mezi domečky s přístavky, kde mohli zaměstnanci chovat slepice, původně nebyly ploty a byla tam parková úprava, takže slepice mohly pobíhat po celém zaměstnaneckém sídlišti. Firma chtěla jednak vyslyšet přání zaměstnanců, jednak se pokoušela vytvořit stabilní zaměstnaneckou základnu, neboť v poválečném chaosu docházelo ke značným migracím obyvatelstva. Pak existovaly podniky, které nabízely zaměstnancům plné spektrum bydlení. Bylo by chybou se domnívat, že ve Zlíně vznikl pouze kolektivní dům a zaměstnancům byl vnucen. Vznikaly tam i třípatrové obytné domy. Podobně v Litvínově: postavil se sice mimořádně pěkný a kvalitní kolektivní dům, ovšem zároveň se dostavěla takzvaná Osada – sídliště řadových rodinných domů. Takže škála obytných typů byla po válce u velkých firem pestrá.

Ale je nutné dodat: výstavba kolektivních domů nevycházela z reálné poptávky. Mimochodem, ona nikdy nevycházela z poptávky. Ani Teige se neobtěžoval zkoumáním, zdali si dělníci přejí bydlet kolektivně a zdali je pro ně rodina buržoazní přežitek. Podobně ani okruh kolem Masaryka si nezadával průzkum. Nereflektovali, jestli měšťanská společnost, která silně trvá na soukromém vlastnictví a izolovaném bydlení, je připravená bydlet v kolektivizovaném domě. A pokud z dotazníku vyšlo, že si to lidé nepřejí, stavělo se těm dotazníkům navzdory. Ale je poněkud ahistorické tohle kritizovat.

Čím si ten vámi popsaný postup vysvětlujete?

Jakožto historik architektury bych asi neměl pomlouvat architekty, protože na to, co se mělo postavit, často neměli takový vliv. Nicméně těsně po válce se architekti o průzkumy veřejného mínění poměrně zajímali, ovšem vždy opakovali, že průzkumy ukazují pouze určitý obecný trend, který musí být následně odfiltrován expertním pohledem.

To je z dnešního pohledu značně paternalistické.

Jistě. V případě architektury šlo – a ostatně jde i dnes – o neřešitelný problém, jestli můžeme architekturu podrobit lidovému hlasování, či nikoli. Dost často se ukazuje, že architekti alespoň v náznacích naslouchali hlasu lidu. Jenže ty velké firmy byly často svázané investičními úkoly dohodnutými mezi Prahou a Moskvou, takže měly malý manévrovací prostor. Mísí se v tom jakási nemotornost poválečného ekonomického systému, přetrvávajícího paternalizmu a expertní nadřazenosti architektů. Existuje krásná citace z Teigeho, který říká, že v budoucnu si lidé vynutí, že o bytových otázkách budou rozhodovat v první řadě sociologové, nikoliv architekti. Sociologové měli s arzenálem svých metod vyhodnocovat, jaké potřeby jsou relevantní pro tu kterou společenskou skupinu. Teige tak chtěl nahradit jednu expertní skupinu jinou expertní skupinou.

Václav Hilský – Evžen Linhart, kolektivní dům v Litvínově, 1946–1958, spojovací a východní křídlo, foto: František Illek, 1958, soukromý archiv Ondřeje Hilského

Tuším, že podobný názor lze najít u většiny prvorepublikových elit.

Jistě, a je to názor velmi setrvačný. Velkým tématem historiků jsou teď například expertní diskuse od šedesátých do osmdesátých let dvacátého století v Československu.

O tom jsem hovořil s historičkou architektury Karolinou Jirkalovou, která se nyní věnuje architektonickému diskurzu osmdesátých let. Říkala mi, že mnohé tehdejší myšlenky jsou dodnes aktuální, a že z hlediska dobového uvažování o architektuře není mezi osmdesátými a devadesátými lety významný přeryv.

S Karolinou souhlasím, možná s drobnou výhradou, že když dva dělají totéž, není to totéž. Když se dělá stejná věc v jiných politických podmínkách nebo v jiném politickém rámci, tak to nemusí znamenat úplně totéž. Ovšem obecně je kontinuita mezi osmdesátými a devadesátými lety velmi, velmi silná. Navíc, myslím si, existuje společná rovina, na níž se experti dokážou dohodnout bez ohledu na to, jaký zrovna panuje režim.

Možná to souvisí se sdíleným expertním jazykem.

Možná. Jde zřejmě o nějakou tradici vzdělání a oni tím, že vyrůstají ze stejného kořene, jsou bez ohledu na svoji politickou angažovanost schopni najít společnou řeč.

Nakolik je politický rámec podstatný pro ty realizované poválečné kolektivní domy?

Oba ty domy – tedy zlínský a litvínovský – se začaly stavět těsně po válce. V tom divném období třetí republiky, která nebyla ani demokratická, ani totalitní, nebyla ani západní, ani sovětská – byla taková mezi. V tomhle období přerodu existovalo poměrně velké pole pro individuální aktéry, kteří o několik let později už budou úplně sešněrováni pokyny shora. Takže v obou případech jde o ryze podnikovou iniciativu, která reaguje na poválečný chaos a vychází z úvahy, jak udržet zaměstnance a poskytnout jim stabilní standard bydlení. Tedy: Jak docílíme toho, abychom se potkávali, zdravili a důvěřovali si nejen na pracovišti, ale také doma?

Postavíme kolektivní dům?

Ano, postavíme kolektivní dům, kde se všichni budeme znát, budeme společně trávit čas, společně se stravovat, společně hrát tenis na přilehlém tenisovém kurtu a naše děti budou ve stejných jeslích a ve stejné školce. Tím pádem budeme mít společné problémy a budeme víceméně ve stejné věkové hladině, budeme mít stejný režim dne, no a bude z nás jedna velká rodina čítající 1400 lidí.

Fungovaly ty domy tak, jak měly? Jak se v nich lidem žilo?

To je sporné. V textech ze šedesátých let od Jiřího Musila a Libuše Mackové, odborníků z Výzkumného ústavu výstavby a architektury, se objevují poukazy na to, že kolektivní domy nefungují tak a v takovém rozsahu, jak bylo zamýšleno. Například, že kapacity kolektivních provozů nejsou naplněné a že některé stojí úplně ladem. Na druhou stranu se kolegyně Lenka Kužvartová dotazovala pamětníků; samozřejmě dotazování pamětníků je vždy zatížené idealizovaným pohledem na minulost… Ale skutečností je, že pamětníci si život v kolektivních domech pochvalovali, zejména v počátcích jejich fungování, kdy tam bydlela víceméně homogenní sociální a věková skupina.

Co se jim tam líbilo?

Šlo ve své době o mimořádně komfortní domy s mezonetovými byty se sice malou kuchyní, ale hygienicky to bylo někde úplně jinde, než na co byli zvyklí příchozí zejména z venkova. Nabídka služeb byla srovnatelná s malým městem, počínaje jeslemi a konče holiči a potravinami. Pamětníci navíc samozřejmě s tím svým možná zidealizovaným pohledem vzpomínají na dobu, kdy byli mladí, jakožto na čas větší kolektivity, větší důvěry vůči sousedům a podobně. Z jejich výpovědí se tak vynořuje trochu jiný obraz než z textů odborníků. Jestli to ve výsledku byla dobrá zkušenost, anebo ne, je tudíž těžké určit. Kolegyně antropoložka Hana Daňková o tom v knížce píše velmi zajímavě. Když se na ten experiment podíváte pohledem dnešního „mechanizovaného sousedského dohledu“, pohledem kamer, které neustále monitorují, co se ve vašem domě děje, tak doba předelektronická je možná lepší v tom, že dohled byl lidský. Soused se podíval, jestli někdo podezřelý nejde po chodbě a zalil vám kytky, když jste byli na dovolené.

A vy dohled obecně vnímáte jako pozitivní věc? Je to podle váš lepší, než dohled vůbec žádný?

Když se vám ztratí dítě, tak dohled je dobrý, máte sousedy, ti mohou pomoci… Má se to jako s každým nástrojem, s každým mechanismem: lze ho využít dobře, a lze ho využít špatně. Kolektivní sousedský dohled je na jednu stranu strašně svazující, protože když budete dělat něco mimo platnou normu, něco „podezřelého“, ihned přijdete do řečí. Na druhou stranu je to nejbezpečnější forma dohledu v tom, že je reciproční: pozorovaný je zároveň pozorovatelem. Dneska dohled svěřujeme elektronickým systémům, anonymním vrátným a kamerám, které nás pozorují, a co víte o tom, co se s těmi záznamy děje?

Teodor Rotrekl – Václav Koval, obálka knihy 25 divů v našem domě, Praha 1961, repro: Arbor vitae

Proč se v poválečném Československu kolektivní domy nakonec výrazněji neprosadily, a v šedesátých letech začal boom sídlišť?

Na přelomu padesátých a šedesátých let se tu objevily úvahy, zda kolektivní domy jsou pro českou architekturu perspektivní, anebo zda otěže sociální a politické potřeby nově ubytovat stovky tisíc nebo miliony lidí mají převzít sídliště. Diskuse neprobíhala na principu buď/anebo, ty jevy byly vnímané jako komplementární. Sídliště bylo chápáno coby kolektivní dům roztažený do prostoru. To znamená, že je tam obytná složka, složka služeb, složka volnočasových aktivit, ale není to soustředěno pod jednou střechou, nýbrž rozptýleno v parkové úpravě sídlištního prostoru.

Faktem je, že od výstavby vyloženě rodinných kolektivních domů se upustilo. Existovaly architektonické důvody: například výstavba takových domů byla technologicky dost náročná, různé provozy si žádaly různé konstrukční systémy a podobně. Existovaly důvody ekonomické: vybudovat občanskou vybavenost v rámci daného domu není ekonomicky rentabilní; aby to rentabilní možná bylo, musel by ten dům být enormně velký, řekněme pro pět až sedm tisíc lidí. Takže se přikročilo k výstavbě sídlišť s obytnými okrsky, které právě čítaly pět až sedm tisíc obyvatel a k jejich bydlení byla připojena takzvaná občanská vybavenost, což ovšem býval problém.  Když se totiž stavěl kolektivní dům, tak sice rostl několik let, ale lidé se do něj stěhovali zpravidla až ve chvíli, kdy občanská vybavenost byla dohotovená. Kdežto na sídlištích se rychle stavěly obytné domy a občanská vybavenost se doháněla, takže dejme tomu na vznik místního zdravotního střediska sídlištní lidé čekali dlouhá léta.

Kolektivní domy byly motivované seshora. V současnosti vzniká množství komunitních či družstevních domů motivovaných zezdola. Kdo v nich bydlí?

Zejména ve Skandinávii nebo na západ od nás je dobrovolné komunitní bydlení docela životaschopné, i když okrajové. Překvapivě jde o bydlení, které může být ve svých různých podobách atraktivní pro různé sociální vrstvy. Ať už jde třeba o matky samoživitelky, které založí družstvo a dostanou od magistrátu nějaký dům, v němž mohou žít kolektivně, nebo o konzumem znuděnou švýcarskou vyšší střední třídu, která už si nechce individuálně kupovat další audi. Místo toho si koupí jedno sdílené auto a postaví si kolektivní dům s komfortními individuálními byty a společnými prostory. Motivace může být sociální či ekologická. Když spotřebováváme kolektivně, tak spotřebováváme pravděpodobně míň, než kdybychom spotřebovávali individuálně. Karel Teige by s dnešním komunitním bydlením spokojený asi nebyl, říkal by nejspíš, že to je rozmělňování a přenášení systémového politického problému na zodpovědnost individuálního spotřebitele.

Hubert Guzik na výstavě Bydlet spolu v Olomouci, foto: ČTK, Luděk Peřina

Hubert Guzik (*1975)

Přednáší dějiny umění a designu na Fakultě architektury ČVUT. Zabývá se sociálním rozměrem architektury, dějinami bydlení a designu ve 20. století. V současnosti zkoumá českou architekturu v obdobích transformace v letech 1945-1948 a 1989-1992. Roku 2014 vydal knihu Čtyři cesty ke koldomu: Kolektivní bydlení – utopie české architektury 1900-1989 a nedávno vyšla pod jeho vedením kolektivní monografie Bydlet spolu: Kolektivní domy v českých zemích a Evropě ve 20. století.