V čem je Ústí architektonicky zajímavé

Jak se aktivní architekt dostane k historii architektury? Proč jste se rozhodl, že si uděláte doktorát z dějin umění?

O architekturu se zajímám odmalička. Nejspíš za to můžou rodiče, vozili nás na hrady a zámky a já jsem byl z těch dětí, které to bavilo. Pak jsem se dostal k tvůrčí architektonické práci, k navrhování novostaveb a rekonstrukcí, ale zájem o vizuální, teoretické a historické souvislosti architektury mě neopustil. Architektonické vzdělání jsem získal na pražském ČVUT a dva roky jsem studoval taky ve Frankfurtu nad Mohanem, ale obě školy byly spíš technicky zaměřené, takže jsem měl potřebu se ještě dovzdělat a podívat se právě na ty další souvislosti, které se na technice příliš neřešily.

Jak si vás téma meziválečného bydlení v Ústí nad Labem našlo?

Vždycky mě zajímal fenomén Sudet v širokém slova smyslu. Vyrostl jsem na Náchodsku, respektive v Polici nad Metují, na hranici Sudet. Police nad Metují byla vždycky česká, ale já jsem se díval do té broumovské kotliny.

Když jsem si před lety vybíral téma dizertace, přemýšleli jsme s profesorem Rostislavem Šváchou o mnohabytových domech, dnes bychom řekli o bytovkách, které – na rozdíl třeba od vil – stály mimo hlavní zájem historiků architektury. A bydlení sudetských Němců? To v podstatě zůstávalo opomenuto úplně, protože se ty stavby považovaly za architekturu trochu podřadnou. Protežoval se spíš internacionální funkcionalismus, přijímaný avantgardními československými architekty, kteří jej tehdy ztotožnili s novou republikou. Naši Němci měli tendenci dělat si vše trochu po svém. Takže téma je to takové odložené, zapomenuté. Zájem historiků a architektů se dnes upíná spíš k šedesátým, sedmdesátým létům, a tohle zůstalo neprobádáno.

Podtitul vaší knihy zní: Německá sociálně-demokratická architektura komunálního bydlení v Ústí nad Labem v letech 1918–1938. V čem je ta architektura německá či dokonce sociálně-demokratická?

Název je takto napsaný záměrně, protože překvapí. Architekty i historiky architektury překvapí tím, že je možné nějakou architekturu nazvat politickou. Právě tohle spojení architektury a programů jednotlivých politických stran je naprosto klíčové, protože umožňuje úplně nový vhled. Formální stránka téhle architektury totiž není tak podstatná jako její sociální a politické aspekty. Co se „německosti“ týče, tak je třeba si uvědomit, že naši Němci nesdíleli funkcionalismus, který samozřejmě vznikal i na území Výmarské republiky. Myslím, že je nezajímal právě proto, že měli potřebu se vůči Čechům a Slovákům v rámci Československa vymezit. Na počátku dvacátých let prožívali obrovské trauma – pro naši představu srovnatelné například s rokem 1968, kdy do Československa přijeli Rusové. Zhroutil se jim svět, protože se nedokázali ztotožnit s tím, že se ocitli v cizí zemi.

Tvrdíte, že Československo v architektuře reprezentoval funkcionalismus. Tuším, že čeští architekti hledali národní sloh jinde, například v rondokubismu.

V době vzniku Československa bylo těch přístupů samozřejmě víc. Čeští architekti se snažili vytvořit směr, který by novou republiku reprezentoval nejlépe, a přišli třeba s rondokubismem, nicméně se z něj stala pouhá epizoda, která neměla pokračování. Byla to velmi zajímavá, ale slepá cesta – výkřik do prázdna. Mladší generace českých architektů se pak připojila k avantgardě a inspiraci hledala úplně jinde. V soutěžích na veřejné stavby se nakonec prosadil funkcionalismus. Moderní stát, který se hlásil k humanitě a k ideálům demokratickým, jej přejal jako svou formální prezentaci.

A jaká architektura konvenovala německým architektům v Československu?

Oslovoval je spíš expresionismus – směr, který se naopak v Čechách skoro neprojevoval. Do architektury se snažili dostat emoci – negativní emoci – způsobenou prohrou v první světové válce a společenským marasmem, který v Německu nastal poté. Zajímali se také o kuriózní záležitosti jako o mystiku, hypnózu… Z našeho kulturního prostředí mě napadá například Wenzel Hablik, jehož krystalické vize architektury se inspirovaly kupříkladu ve středověku. Zajímali ho permoníci ukrytí v Krušných horách, nerosty, diamanty atd.

Wenzel Hablik, Cesta génia, 1918, Wenzel Hablik Museum, repro: Wikimedia

Ústecká komunální výstavba reagovala na poválečnou bytovou krizi. Co krizi zapříčinilo?

Ta situace hospodářské krize, všeobecného nedostatku a stoupajících cen byla celoevropská. Velká průmyslová města byla přelidněná a za války se nové byty nestavěly. Problémy působily také takzvané válečné sňatky. Mladé páry se sezdávaly těsně před odchodem muže na frontu a žena potom obvykle zůstávala bydlet u rodičů. Když válka skončila, tak se v těch bytech ocitlo hned několik generací najednou. Hospodářská krize a snaha o sociální smír – vždyť kvůli revolučním náladám se střílelo ve Vídni, v Budapešti, v Berlíně – si navíc vynutily přijetí řady legislativních kroků, třeba ve věci ochrany nájemníků, které zatížily soukromý sektor tak, že se nevyplatilo stavět a investovat do bytových projektů, protože pak nešlo vybírat tržní nájemné.

Takže městská výstavba byla jediným způsobem, jak se v Ústí zajišťovalo bydlení?

Nebyla. Stavěli i velcí zaměstnavatelé, kteří se lépe či hůře snažili pečovat o své zaměstnance a hlavně lákat pracovní sílu a stavěla také družstva. Komunální bytová výstavba však převyšovala ostatní svou kvalitou – urbanistickým, typologickým i stylovým řešením.

Jakou roli v tom hrál ústecký sociálně-demokratický starosta Leopold Pölzl? Byla to jeho práce, nebo měl jen štěstí na městského architekta Franze Josefa Arnolda?

Myslím, že to byl výsledek dlouhodobého uvažování a týmové práce. Otcem takového přístupu byl nepochybně starosta Leopold Pölzl – odborář, který přišel do Ústí nad Labem ve svých zhruba čtyřiceti letech z Vídně. To byla tehdy líheň sociálních demokratů, v níž se experimentovalo s různými novými formami bydlení v dosud nevídaném měřítku. Pölzl se údajně ze sociální demokracie osobně znal s tvůrci „rudé“ Vídně a vše nasvědčuje tomu, že se jimi nechal inspirovat. Samozřejmě sám nic nenavrhoval, takže druhou důležitou osobností byl městský architekt Franz Josef Arnold, který měl možnost se problematice efektivního řešení levného, účelného a zdravého bydlení soustavně věnovat po celé meziválečné období.

Jak se během těch dvaceti let Arnoldova ústecká architektura vyvíjela?

Překotně. Jeho první obecní domy z roku 1919 byly tuctové, ale za pár let změnil uvažování a inspiroval se příklady z center evropské bytové výstavby. Pro Ústečáky samozřejmě nebylo úplně podstatné, co se dělo třeba v Anglii, ve Spojených státech nebo v Sovětském svazu, kde se v tomto směru rovněž mnohé uskutečnilo, ale sledovali Vídeň a hlavně Výmarskou republiku – Berlín, Frankfurt i další města.

První ústecké projekty vznikaly ještě v tradiční blokové struktuře, ale když se v roce 1927 objevily v Ústí první bytové domy v řádkové zástavbě, tak je ještě neznali ani v Praze, ani v Brně, ani ve Zlíně. V té době to bylo úplné zjevení, protože řádkový systém se používal spíš pro instituce, třeba pro pavilónové uspořádání nemocnic. Kromě toho měly ty domy plochou střechu. Něco takového se v severních Čechách do té doby také nedalo vidět. Z řádků se pak staly polouzavřené bloky, kde domy dostaly zpátky šikmé střechy, protože se ukázalo, že se půdy hodí pro sušení a bělení prádla.

Ovšem to úplně nejzajímavější vznikalo v Ústí v době nejtvrdší hospodářské krize. V roce 1931 se tam totiž stavěly S domy, které se vlní a u nichž se uplatňuje tehdy experimentální systém nekonečného opakování jedné buňky. Vytváří tak dosud nepoznaný urbanistický účinek – expresi nikoliv z kompozice fasád, ale z objemu. Když se tam ocitáte, tak skutečně prožíváte emoci z architektury, což je něco nevšedního.

Tyhle domy zároveň sloužily jako taková hladová zeď Ústí nad Labem, protože vznikaly se státní podporou. Osvícená městská správa nedala zakázku jedné, totiž nejlevnější stavební firmě, jak je to zde obvyklé dnes, nýbrž výstavbu rozdělila všem významným ústeckým firmám. Všichni tak měli práci a zároveň firmy dostaly nařízeno, že musí na stavbu přijímat nezaměstnané.

Co s těmi domy bylo po vyhnání Němců?

Ty byty byly tehdy v podstatě zánovní, takže velmi atraktivní. Po odsunu se do nich nastěhovali noví obyvatelé Ústí nad Labem a můžeme říci, že se zachovaly v autentickém stavu, protože v nich pořád někdo bydlel a udržoval je. Dodnes jsou velmi oblíbené.

Viděl jsem fotografie z Matiční ulice, která byla tuším také součástí té meziválečné ústecké výstavby, a tamní domy tedy příliš zachovale nevypadaly…

Ano, v devadesátém osmém to byla možná nejslavnější ulice v Evropě. V Matiční ulici vznikla čtveřice opravdu velkých domů pro chudé podle projektu z roku 1936. Jeden byl již zbořen kvůli rozšiřování železniční tratě a další tři tam dnes stojí jen jako kostra bez oken, bez dveří, v úplně dezolátním stavu. Stále působí monumentálně, ale jejich další osud je téměř zpečetěn. Kdyby byly finanční prostředky na jejich zboření, tak už tam dávno nestojí.

Neuvažuje se o památkové ochraně pro tohle ústecké sociální bydlení?

Skromnou ambicí mé knihy je, aby poskytla argumenty pro zapsání alespoň některých z těch objektů na seznam kulturních památek. Myslím si, že je v zájmu samotných Ústečáků, aby se ty domy snažili zachovat. Mají často původní omítky, okna, dlažby, zábradlí a dosud neprošly tou živelnou vlnou zateplování. Ale bude hůř. Nemáme moc času.

Pavel Prouza

Narodil se roku 1977 v Náchodě. Po studiích architektury na vysokých školách ve Frankfurtu nad Mohanem a v Praze získal také doktorát z dějin umění na Univerzitě Karlově. S manželkou Janou založili ateliér RIOFRIO Architects. V roce 2007 zakoupili opuštěný pivovar v Lobči u Mšena, který se jim podařilo zachránit a oživit, a od jara 2015 se tak v Lobči opět vaří pivo.