K čemu je architekt, co zmůže beton a jiné stavební jemnosti pro vaše chytré děti

Ukázka z knihy
Dvojstránka z knihy K čemu jsou architekti, kresba: Ondřej Dušek, repro: ArtZóna

Jednoho autora se kdosi ptal, komu je jeho nová kniha určená. Odpověděl, že na něco takového nehraje a píše knížky, které by si sám rád přečetl. Vy na cílové publikum hrajete?

Jirkalová: My dva úplně ne. Nakladatelka samozřejmě musí knihu uchopit, prezentovat a prodat. Takže na naší knížce je nálepka deset plus, děti v tomhle věku často zajímá, jak věci fungují ‒ do tématu je můžou vtáhnout třeba obrázky „vnitřností“ domu. Podle dosavadních ohlasů se ovšem zdá, že je to titul hlavně pro středoškoláky. Třeba pro ty, kteří váhají, jestli by nechtěli studovat architekturu. Nové věci se tam ale určitě dozví i většina dospělých. Má to zkrátka více vrstev.

Dušek: Dali jsme si záležet, aby kniha nevypadala moc infantilně, protože starší děti nesnáší, když se s nimi jedná jako s malými. Takové to stylizované – děti, teď si povíme… Zároveň jsme chtěli, aby kniha byla co nejsrozumitelnější, abychom nepoužívali odborné pojmy.

Jirkalová: A když už jsme se nějakému důležitému pojmu nemohli vyhnout, zařadili jsme ho do průběžného slovníčku, který čtenáře může vtáhnout skrze jednotlivosti. Tvoří takovou další vrstvu knihy, kde se hovoří třeba o materiálech, konstrukcích nebo urbanistických pojmech. Například všudypřítomný beton, o němž se sice pořád mluví, ale myslím, že devadesát procent lidí ani neví, jak betonové stavby vznikají, a že je třeba rozdíl mezi prefabrikovaným a monolitickým betonem.

Autoři knihy Karolina Jirkalová a Ondřej Dušek s nakladatelkou Janou Kosteleckou a grafickou designérkou knihy Janou Vahalíkovou Autoři knihy Karolina Jirkalová a Ondřej Dušek s nakladatelkou Janou Kosteleckou a grafickou designérkou knihy Janou Vahalíkovou, foto: Jan Malý

Jak jste se dostali k tomu, že uděláte knížku o architektuře pro děti?

Jirkalová: Původně jsme s Janou Kosteleckou (nakladatelka knihy, pozn. redakce) chtěly připravit seriál pro televizi. Takové kratší profily staveb současné české architektury: přiblížení toho, co dnes vzniká a jak vypadá kvalitní současná produkce. Z toho sešlo, ale strávily jsme nad tím spoustu času, a tak jsme si řekly, že uděláme knížku. Jenže dělat kreslený katalog zajímavých realizací nedávalo moc smysl. Děti si ty stavby můžou prohlížet na fotkách v knížkách pro dospělé, kterých je hodně. Zároveň jsme si uvědomily, že nepotřebujeme jako výtvarníka někoho, kdo sice umí skvěle kreslit a malovat, ale nerozumí architektuře, protože pak bude násobně těžší mu vysvětlovat, co má na obrázcích být. Proto jsem přizvala Ondřeje, který je architekt a zároveň skvěle kreslí, a společně jsme vymysleli úplně novou koncepci.

V čem spočívala?

Jirkalová: Položili jsme si základní otázku: Co dneska dělají architekti, a proč to dělají zrovna takhle? Snažili jsme se ukázat, jaké aspekty jim do práce vstupují. Od zadavatelů a jejich požadavků přes úředníky a předpisy, až po realizátory stavby a všechny profese, které s nimi na stavbě spolupracují. Dále to, že stavby vznikají již v nějakém vybudovaném prostředí, na které musí reagovat. Snažili jsme se taky trošku ukázat, jak funguje samotné projektování, že architekt vezme všechna vstupní data a snaží se najít řešení, které bude nejblíž ideálu. Na vybraných stavbách demonstrujeme postupy, jimiž architekti dojdou k výsledné formě. Ukazujeme, že to není náhoda nebo libovůle, protože se jim zrovna líbí, že je něco kulaté, vysoké nebo hranaté, ale že to má opodstatnění a logiku. A že výsledná forma má obrovský dopad na to, jak se stavba používá, jak je vnímaná a jak funguje v kontextu města nebo okolí.

To je ne zcela samozřejmý přístup. Tuším, že i většina dospělých vnímá architekturu spíš esteticky. Jako svého druhu umělecké dílo, při jehož vnímání je nejdůležitější povrchní vizualita. Z čeho to pramení?

Jirkalová: Architektura je tímhle způsobem prezentovaná – skrze fotky. Navíc: pokud v ní lidé nebydlí nebo ji nevyužívají, primárně ji vnímají zrakem, takže je jasné, že první, co hodnotí, je to, jak se jim takzvaně líbí. Teprve potom se lze dostat dál, ale tenhle další krok udělá hrozně málo lidí a my bychom jim v tom rádi trošku pomohli. Doufáme, že se naši čtenáři nespokojí s tím, jak dům vypadá, ale že budou přemýšlet o tom, proč vypadá právě takhle, jaké to má důsledky a jak k tomu architekt došel. Je dobrodružstvím o tom takhle uvažovat.

Dušek: Chtěli jsme poukázat na věci, které nejsou vidět na první pohled a dají se třeba jenom zažít. Původně jsme uvažovali, že by tam byla i mapička, aby lidé mohli cestovat, protože ty stavby jsou většinou přístupné. Líbilo by se nám, kdyby děti přesvědčily rodiče a jeli se společně na nějakou z nich podívat.

Ondřej Dušek a Karolina Jirkalová – K čemu jsou architekti
Ondřej Dušek a Karolina Jirkalová – K čemu jsou architekti, PechaKucha Prague, zdroj: youtube.com

Myslel bych si, že to, že se architektura prezentuje skrze fotografie, vychází z vůle architektů.

Jirkalová: Myslím, že úplně ne. Je to nastavením dnešních médií na vizualitu, text je převálcovaný obrazem. Samozřejmě, že k většině realizací existuje spousta kreseb a jiných dokumentací, ale běžná média vždycky sáhnou radši po fotce.

Dušek: V Čechách je pozornost přespříliš koncentrovaná na individuální bydlení. Časopisy publikují rodinné domy, interiéry atd., neboť jsou ‒ alespoň hypoteticky ‒ pro každého dosažitelné. Pro začínající architekty a studia je často metou mít efektní realizaci, z níž se dají pořídit působivé fotky a s kterou se dá prorazit. O takových stavbách ale v naší knize moc nemluvíme.

Jirkalová: Navíc nenápadná architektura, která je pro kvalitu prostředí mnohem důležitější, není zdaleka tolik reflektovaná. Povědomí o tom, co architekt dělá, je tím strašně posunuté. Mnozí lidé ho vnímají jako designéra, který je trochu nadbytečný, protože aby dům fungoval a stál, přece zajistí stavební inženýři. A architekt? To je drahé nic, celé to jen komplikuje! Jeho role bývá redukována na estetiku. I proto jsme se estetice tak trošku vyhýbali. Chtěli jsme ji vrátit do mezí, v nichž má být. Tedy: jde pouze o jednu z mnoha složek, které architekt zajišťuje.

Ukázka z knihyUkázka z knihy, repro: nakladatelství Jakost

Co tedy architekt dělá?

Dušek: Přemýšlí o způsobu užívání. Za příklad může posloužit Gahurův prospekt ve Zlíně: obrubníky tam můžete používat jako lavice. To nejsou záležitosti vzhledu té stavby, ale příjemného nebo kvalitního užívání. To je doména architekta a nikoliv stavebního inženýra, jehož roli nechci jinak znevažovat. Přemýšlení o tom, jak se člověk pohybuje, jak obývá prostory, je součástí práce architekta.

Jirkalová: Důležité je, jak dům funguje a působí jako celek. V knížce máme příklad komunitního centra v Českých Budějovicích, které má záměrně rozostřený přechod mezi uvnitř a venku, protože se nechce oddělovat od okolí. Naopak mateřská školka v Líbeznici je jakýmsi soukromým vesmírem soustředěným do sebe. Architekt tedy svým způsobem spoluurčuje naše vztahování se ke světu. To, jakým způsobem ve světě žijeme a jak ho vnímáme, co v něm děláme, jak se u toho cítíme a jak se vztahujeme k ostatním lidem.

Další věcí, kterou zdůrazňujeme, je kontextualita – dům dneska vždy vstupuje do hotového prostředí. Současná architektura je v podstatě dostavba – dostavba ulice, města, čtvrti, nějakého souboru. A člověk, aby tu dostavbu vytvořil s ohledem na celek, musí mít znalosti právě architekta, nikoliv stavebního inženýra. K tomu, abychom žili v prostředí, jež jako celek dává smysl, je potřeba mnohem víc než to, aby dům stál a měl dostatečné osvětlení.

Mění se v poslední době širší společenské povědomí o architektuře?

Jirkalová: Posun je docela výrazný. Zhruba dvanáct let se věnuji kritice architektury a myslím si, že jde i o posun generační. V menších i větších městech vzniká množství aktivistických skupin, většinou iniciovaných mladými lidmi, které se snaží o hodnoty architektury a vystavěného prostředí pečovat. Na tomhle stojí například Den architektury, který se letos bude konat již po deváté. Spojuje aktivisty z téměř stovky měst z celé republiky, kteří se snaží vysvětlovat lidem, jakou mají konkrétní domy nebo soubory hodnotu, proč, a jakých souvislostech vznikaly a jak s nimi a jejich okolím zacházet, abychom o jejich kvality nepřišli.

O architektuře se i víc píše, ale pořád relativně málo a vesměs povrchně. Ve srovnání s Německem nebo s Velkou Británií tady v běžných denících nevycházejí větší recenze staveb nebo plánovaných projektů, netisknou se polemiky, jako třeba v The Guardian nebo v Süddeutsche Zeitung. U nás je to spíš nějaká kratičká poznámka, informace vytržená z kontextu či prezentace určitého domu. Chybí kritická reflexe. A už vůbec se nepíše o urbanismu, protože to je disciplína ještě náročnější a komplexnější než jednotlivá architektura.

Ve své knize se urbanismu docela věnujete.  Součástí publikace je katalog čtrnácti vybraných staveb, které v České republice vznikly v poslední době. Co jimi chcete ilustrovat?

Jirkalová: Vždy nějaký architektonický postup anebo téma stavby. Opět: chtěli jsme ukázat, že architekt není pouze ten, kdo navrhne dům, ale i ten, který třeba upraví dopravní značení, změní výškovou hierarchii obce nebo určí, kde už se dál stavět nebude. Takové aspekty jsme chtěli přiblížit ‒ právě aby to nebyl jen tradiční katalog. Námi vybrané stavby na sebe navazují: buď tak, že následující pokračuje v tématu či přístupu, které načala předchozí, nebo naopak že ukazuje, jak to jde udělat jinak, třeba i opačně.

Dušek: Na prvních několika stavbách ukazujeme, nakolik se zásah architekta prosazuje v kontextu původní zástavby. Někdy je to skoro neviditelná práce, která třeba naprosto respektuje okolí, a jindy tlaky okolí nejsou výrazné a dům vzniká spíše zevnitř, na základě touhy vytvořit určité prostředí – tento postup prezentujeme stavbou Základní školy v Líbeznicích.

Ukázka z knihyUkázka z knihy, repro: nakladatelství Jakost

Pak tu vidím třeba modlitebnu v Litomyšli a pražské Centrum současného umění DOX…

Jirkalová: Litomyšlská modlitebna je pro nás příkladem architektury, které v zásadě jednoduchým konceptem tří šikmých stropních desek vytvořila celou škálu různých prostorů a světel i jejich nečekaných setkání. Dům lze číst také jako symbolickou cestu, která vede od země vzhůru a končí křížem.

Dušek: Naproti tomu pražský DOX nemá a ani nechce mít jeden ústřední motiv. Stavíme ho do kontrastu ke stavbám, jež se dají vyjádřit jednoduchou zkratkou. Je poslepovaný z mnoha dílčích motivů a vytvarovaný citem Ivana Kroupy a následně doplněný vstupy dalších architektů. Chtěl jsem tam právě takovou stavbu mít.

Na příkladech rekonstrukce fasád v Líbeznicích a zklidnění dopravy v pražském Karlíně pak dostáváte do hry zmíněný urbanismus.

Dušek: Na příkladu Karlína vůbec nejde o přetváření stávajícího prostředí fyzickými prvky, nýbrž o změnu způsobu užívání toho prostoru pouze pomocí změny značení a předpisů.

Jirkalová: Ano, Karlín je ukázkou toho, že se nemusí nic postavit, a přesto je přínos architekta obrovský. Tím, že všude zavedete třicítku a cyklisty pustíte do všech jednosměrek, ovlivníte život čtvrti, aniž byste přidali cihlu. Samozřejmě by zrovna tohle nemusel dělat architekt, mohl to klidně udělat úředník nebo politik, ale v tomto případě skutečně jde o práci architekta Tomáše Cacha.

Když jsem se připravoval na rozhovor, překvapilo mě, že jsem na webu nenašel podobnou zahraniční knihu o architektuře pro starší děti. Neuvažovali jste o tom, že byste knihu přeložili do angličtiny?

Jirkalová: Taky žádnou podobnou neznáme. Neměli jsme vzor. Jinak samozřejmě Ondřej má moc rád ilustrace Michala Brixe, takže v kresbě a výtvarném řešení nějaká inspirace je, ale v obsahu nebylo kde čerpat. Nakladatelka Jana Kostelecká o překladu uvažuje, a teď v Bologni na veletrhu dětské knihy snad i s někým jednala. Ale těžko předvídat. Z hlediska zahraničního trhu může být limitem skutečnost, že jsme jako příklady využili české stavby. Kdybychom to třeba postavili na slavných stavbách z dějin architektury, bylo by to v zahraničí mnohem prodejnější, ale to by šlo o úplně jinou knihu…

Karolina Jirkalová s Ondřejem Duškem na křtu knihy v pražském CAMPu Karolina Jirkalová s Ondřejem Duškem na křtu knihy v pražském CAMPu, foto: Jan Malý

Karolina Jirkalová (*1976)

Novinářka, kritička a editorka se zaměřením na architekturu. Vystudovala bohemistiku na FF UK v Praze a nyní je doktorandkou teorie a dějin umění na pražské UMPRUM. Pracovala v Českém rozhlase 3 Vltava a od roku 2007 je redaktorkou časopisu Art+Antiques. Podílela se na publikacích Architekti SIAL (2008), Město mezi domy (2009) a byla také spolueditorkou výzkumného projektu Panelová sídliště v ČR jako součást městského životního prostředí.

Ondřej Dušek (*1979)

Studoval na Fakultě architektury ČVUT a v ateliéru Emila Přikryla na pražské AVU. Pracoval v ateliéru Hnilička Císler architekti. Od roku 2010 působí na volné noze a spolupracuje také na projektech pro mateřské školy. Podílel se na výstavě Baugruppe ist super!

Související