Michaela Hečková: Na maloměstech vzniká kvalitní architektura

Dlouhodobě se věnujete intervencím do veřejného prostoru. Jak jste se k tomu dostala a proč to děláte?

Jako produkční a dramaturg jsem se věnovala projektům na pražských sídlištích Černý Most a Jižní Město, kde jsme pořádali festivaly, akce a výstavy ve veřejném prostoru. To byl vlastně prvopočátek takových mých aktivit. Když děláte kulturní akce na periferii, kde nejsou lidé zrovna zvyklí chodit do galerií, respektive chodí do nich, ale ne v místě svého bydliště, tak vám veřejný prostor jde vlastně na ruku, protože lidem prostě postavíte umění do cesty – a tváří v tvář před ním nelze utéct. Takže to tehdy byla i trochu z nouze ctnost. Později jsem spolupracovala s Ondřejem Kobzou na jeho kulturních a neziskových aktivitách, a ty se zase pohybovaly na hranici veřejného a řekněme velmi atypického soukromého prostoru.

A proč to dělám? Když to budu trochu banalizovat, jsem ráda venku a jsem dost introvertní. Raději si půjdu s knihou číst do parku, než bych musela na kulturní akci. Zajímá mě, zda jsou v parku lavičky dobře navržené, vhodně rozmístěné, jestli jsou hezké a pohodlné, jak vypadá městský mobiliář, jak se utvořila nová náves, jestli mě přístup k řece spíše navádí k posezení, nebo odrazuje. Ta fyzická podoba veřejného prostoru je pro mě velký a důležitý zážitek vlastně sám o sobě. Místo tvaruje budoucí děje, trochu vás ponouká k tomu, jak s ním zacházet.

Michaela Hečková, foto: Jiří Dužár

Proměňuje se v Česku vztah k veřejnému prostoru?

V horizontu posledních deseti let určitě ano. Vzniklo množství veřejných akcí a spousta lidí se začala starat o veřejný prostor v tom „nejmenším“ slova smyslu: předzahrádky, společné akce ve vnitrobloku, zahrádky. Dřív se to dělo taky – například komunitní zahradničení není nový fenomén –, ale nebylo o něm tolik slyšet a nezapojovalo se do něj tolik lidí. Co se týče reálné proměny veřejného prostoru, taky se leccos změnilo. Velká pozornost se nyní věnuje soutěžím, například na náves, náměstí a podobně, což se dřív dělalo ve velkých městech, nikoliv v malých a zapadlých obcích. Možná ale právě tam to má obrovský význam, protože i náves se třemi lavičkami a fontánkou nakonec využívá dost lidí.

Čím si tu změnu v uvažování vysvětlujete? Může to být generační záležitost?

Myslím, že zpočátku to trochu byl generační trend lidí mezi dvaceti až pětatřiceti lety. Nyní už funguje cosi jako pozitivní nápodoba. Když člověk vidí, co jeho kamarád dělá například ve vnitrobloku, a že to jde, taky se o to pokusí. I ve veřejné správě je vidět určitá generační obměna. Například hodně architektů se stěhuje zpátky do svých rodných měst, kde pak iniciačně působí třeba na pozici městského architekta, který dřív spíš jen hlídal barvu sousedovy fasády.

Má proměna veřejného prostoru nějaká negativa? Mám na mysli například fenomén gentrifikace.

Ve velkém městě se ta negativa nepochybně objevují. Otázka je, co jsou v České republice skutečně velká města. Množství kulturních akcí, kaváren a barbershopů může negativně ekonomicky ovlivnit původní obyvatele oživených čtvrtí, ale v regionech, kterým se věnuji, je situace úplně jiná. Zatím jsem se nějak výrazně, a to slovo je asi nutné podtrhnout, nesetkala s tím, že v nějaké čtvrti, kupříkladu v Lounech, vzniknou čtyři kavárny, galerie současného umění a ceny astronomicky vystřelí. Měřítko je tam prostě menší a všichni se tam pohybují všude, takže trendy líp vrostou do organismu města. Měřítko je obecně hodně důležité, nikdo nepotřebuje dvacet kaváren na metr čtvereční. Nechci tvrdit, že v Česku gentrifikace neexistuje, ale myslím, že i Praha je v tomhle ohledu naštěstí ještě docela malé město. Existují samozřejmě výjimky, například pražský Karlín, navíc cena nemovitostí a bytů ke koupi jsou obecně naprostý úlet, ale to nesouvisí s aktivitami ve veřejném prostoru.

Roku 2017 jste vydala knihu O městech a lidech, v níž jste se zabývala veřejným prostorem a jeho proměnami. Nyní se váš zájem soustředil na současnou veřejnou architekturu českých a moravských maloměst. Vaše nová kniha se jmenuje 20 000: O místech a lidech… Co se skrývá pod tou číslovkou v názvu?

Původně to skutečně měl být druhý díl O městech a lidech a také o dlouhodobějších občanských aktivitách. Od počátku jsem chtěla udělat knihu o maloměstě, které má většinou kolem pěti tisíc obyvatel. Ale posléze jsem si řekla, že budu trošku štědřejší a nakonec jsem si zvolila hranici měst do dvaceti tisíc obyvatel – jako takovou literární metaforu odkazující na dílo Julese Vernea 20 000 mil pod mořem, neboť moderní architektura na malém městě může být pro někoho také taková sci-fi.

Takže jste z měst a obcí do dvaceti tisíc obyvatel vybrala dvacítku architektonických realizací z poslední doby. Ale ještě jste mi neřekla, proč jste sledovala architekturu zrovna na malých městech?

Fascinují mě příběhy neoblíbených věcí, které lidi podceňují nebo se na ně dívají, třeba i bezdůvodně, podezíravě a skrze prsty. Až budu psát pohádky, tak to budou příběhy o třínohém pejskovi s každým okem jiným, ale protože se zabývám dokumentem, tak se věnuji maloměstu. Když mi někdo popisuje příběh skvělé architektonické kanceláře z Kodaně, řeknu si: Super, ale to jsme nějak čekali. Když se pak dozvím o zapadlém městečku, kde se někdo snaží, ačkoliv to od něj nikdo nečeká, tak mi ten příběh přijde v něčem silnější. Architektura na malém městě má navíc obrovskou symbolickou rovinu. Samozřejmě, když se v Oslu postaví opera u vody, anebo filharmonie v Hamburku, tak to není jenom barák, nýbrž poselství toho města a historická kulturní událost. Jenže s trochou nadsázky má obecní hospoda v Máslovicích v měřítku té lokality obdobný symbolický význam. Navíc jsem za vznikem kvalitní architektury na malém městě předpokládala hodně zajímavých motivací, kroků a příběhů.

Hospoda se sálem v Máslovicích, Atelier bod architekti, foto: Matěj Chabera

Když hovoříte o symbolické rovině architektury: Je pro malé obce podstatné, že například jejich hospodu navrhlo a realizovalo renomované architektonické studio? Anebo stačí, že mají novou a funkční veřejnou stavbu?

Může to mít propagační – tedy turistický – význam. Starostové mi často říkali, že když se o stavbě píše v zahraničních médiích, tak je pochvala z vnějšího prostředí přece jen těší. Když se kostel v Sazovicích dostal mezi deset nejlepších staveb roku časopisu Azure, hrdost v obci byla obrovská a autentická. Ale jinak si myslím, že místní spíš vnímají charakter té budovy, zda je kvalitní a jak funguje. I když jde o takovou tu opravdu současnou architekturu v pojetí sklo, beton, pohledový beton, tropické dřeviny na terásku, což je třeba případ potravin v Trojanovicích, tak mě až překvapilo, že ji místní vnímají v pohodě a s nadšením. A víte proč? Když totiž člověk do toho obchodu vejde, zjistí, že je opravdu funkčně udělaný, dotažený do detailu i pro personál. Zároveň si tu stavbu klidně vyfotíte na pohlednici, protože je krásná.

Mají vybrané architektonické realizace něco společného vizuálně?

Jsou poměrně různorodé, ale zároveň všechny docela civilní. Dobré stavby často vlastně nevybočují, „jen“ jsou do detailu zpracované, aniž jim architektonické časopisy věnují prestižní prostor. Nakonec mi primárně šlo o realizace, které dobře fungují a mají vliv na to, jak se obec může změnit.

Každou z těch staveb jste pro knihu znovu nafotili, souvisí to s vaším zájmem o fungování těch staveb?

Hodně jsme o tom se spoluautorem knihy a fotografem Matějem Chaberou diskutovali. Dospěli jsme k závěru, že chceme mít všechny stavby nafocené jednotně a jedním fotografem, a to v době, kdy knihu píšeme. A záběry chceme mít neupravované, respektive ve skvělé kvalitě fotografií architektury, ale nijak dramaticky nekolorované a nestylizované. Vše je foceno tak, jak by to člověk na místě mohl skutečně vidět. Žádné letecké záběry a drony. Ta autenticita se nám zdá klíčová.

Setkala jste se odmítavými reakcemi na stavby, které vás zaujaly? Vzpomínám si na televizní dokument o Fránkově modlitebně v Litomyšli, kde je scéna, v níž se místní podivují, že nový kostel nemá tradiční věž…

Kupodivu nesetkala. Například na kostel od Marka Štěpána v Sazovicích, který rovněž nemá věž a typické tvarosloví kostela, obec reagovala euforicky. S roztomilými reakcemi jsme se setkali na Prostřední Bečvě, kde je nově vydlážděná náves s kapličkou. Místní byli zvyklí prostranství využívat k parkování při nákupu v místní Jednotě a nyní je tam udělaná okrasná dlažba, což vychází z takového toho trochu městského uvažování, že náves je prostor, kde se sedí a tráví volný čas. Což je nepochybně jedna z funkcí veřejného prostoru, zároveň to však má být místo, kterým můžete pohodlně a rychle projít. Takže v tomhle případě šlo o takové pravdivé generační setkání.

Vraťme se k vaší dvacítce vybraných realizací. Znala jste je dopředu, protože jich zase tak mnoho není, nebo jste naopak musela hodně třídit?

Určitě jich od počátku bylo víc než dvacet, ale zase tolik jich taky není, protože jsem se omezila na veřejně přístupné stavby, aby kniha mohla sloužit jako průvodce. Jako druhé kritérium jsem si zvolila, že nechci stavby typologicky úplně opakovat, leda by stály v kontrastu. Nakonec v knize najdete velký kostel v Sazovicích, stromovou kapli v Nové Lhotě a Pelčákovu kapli sv. Vendelína – takže se sice opakuje princip sakrální stavby, ale pokaždé jinak pojatý. Zpočátku jsem taky chtěla najít alespoň jednu stavbu v každém kraji České republiky, ale nakonec jsem zcela paradoxně vynechala Liberec navzdory tamní slavné škole architektury a naopak představila víc realizací z Moravskoslezského a Zlínského kraje.

Kostel sv. Václava v Sazovicích, Atelier Štěpán, foto: Matěj Chabera

Čím to je, že zrovna na Valašsku, respektive v příhraničním pásu na východ od Moravské brány, jak se píše v úvodu vaší knihy, lze nalézt tolik kvalitních realizací?

Nedokážu to přesně říct. Naopak u Středočeského kraje a obcí okolo Prahy, jako jsou Dolní Břežany, Líbeznice, ale třeba i Odolena Voda, bych uměla odpovědět tím, že situace na trhu s bydlením odvála aktivní lidi z hlavního města a ti si přizpůsobili nové okolí k obrazu svému. Takže oproti evropskému trendu stěhování do měst se Pražané v poslední době často stěhovali z města.

Než jsem vaši knihu vůbec otevřel, obával jsem se, že v ní narazím na množství turistických rozhleden financovaných ze zdrojů Evropské unie, nicméně váš výběr je typologicky pestrý a rozhledny se nakonec nekonaly. Dá se zobecnit, jaké veřejné stavby jsou v současnosti na malých městech nejžádanější?

Spočítáno to nemám, ale často se v poslední době opravují obecní úřady a při té příležitosti se v nich vytvářejí prostory třeba pro knihovny a kulturní centra. Často se opravují návsi a náměstí, revitalizují se parky. Překvapily mě stavby kostelů. Církevní fond zřejmě potřebuje obnovu a nám to z Prahy možná tak nepřipadá, ale na menších městech pořád existuje silná církevní komunita. Navíc kostel na malém městě funguje jako komunitní centrum – není jen institucí pro věřící, ale zároveň pořadatelem kulturních akcí. Tatáž komunita, která si přeje kostel, si vlastně vždy zároveň přeje rozvoj obce.

Kdo je „hybatelem architektury“ na maloměstech?

Když je hotovo, tak se vždy hovoří o architektech, kteří samozřejmě odvedou kvantum práce, ale už méně prostoru se dostává lidem, kteří v projektech hrají další role – například zadavatelé zakázek. Ti jsou důležití, protože mnozí architekti se například do soutěží hlásí podle toho, jaká v nich zasedne komise.

Proč to zohledňují?

To je myslím jednoduché, obsazení komise odráží její schopnost kvalitně vybírat. Soutěž je pro soutěžící velkou časovou investicí. Jen první tři místa bývají honorována a navíc pak stejně nemáte jistotu, že se váš projekt zrealizuje. Do soutěží jsou tak často nuceny jít mladé a začínající ateliéry, které nemají jméno a zároveň chtějí dělat veřejné stavby. Zavedený architekt v současné konjunktuře práci většinou snadno sežene: není problém dělat rekonstrukce bytů, interiéry… Kdežto o veřejné stavby musíte soutěžit a soutěžit a soutěžit.

Hřbitov v Dolních Břežanech, Zdeněk Sendler, foto: Matěj Chabera

Takže hybatel = zadavatel architektury?

Velmi často tomu tak je, ale nemusí to platit vždy. Hybatelé jsou zkrátka všichni lidé, kteří se kolem architektury nachomítají a zároveň ji rozpohybovávají. Starostové, starostky, lidé z oboru investic, životního prostředí nebo třeba kulturní provozovatelé. Například v Plané mají skvělou starostku, ale iniciativa zrekonstruovat staré kino vzešla od místních v čele s kulturní organizátorkou, což se potom v synergii s městem opravdu podařilo. Takže kromě architekta se před konečnou realizací kolem projektu pohybuje spousta lidí a myslím, že i architekti mají rádi, když se pohybují mezi lidmi, kteří si uvědomují svou odpovědnost. Když mají silného partnera, který ví, co potřebuje a tuší, že ve městě bude žít i potom, co architekt odjede.

Kvalitní veřejná architektura má dlouhou tradici třeba Litomyšli. Tvoří se podobně koncepčně i jinde?

Z pohledu krajinářské architektury jsou to určitě Dolní Břežany, kde jsou nejen parky od Zdeňka Sendlera, ale teď tam mají i sportovní halu od ateliéru Sporadical a je vidět, že nastavená linie bude pokračovat. Totéž platí o Líbeznicích. To, co tyhle obce často odlišuje od ostatních, je schopnost starosty/starostky flexibilně reagovat na nové a nové dotační tituly. Třeba ve vesničce Úsilné, šest kilometrů od Českých Budějovic, kde je starosta Pavel Kašpárek, mají již dlouho architektonickou koncepci, ale nerealizují ji lineárně – jdou podle toho, jaké dotační tituly jsou zrovna vypsané. Projekty si dlouhodobě připravují, mají výhled na třicet let, ale vědí, že rozpočet obce stačí jen na kanalizaci a zametání cesty, takže se vždy snaží postavit to, na co je zrovna možné získat dotaci.

Sportovní klub Voselno v Úsilné, re: architekti, foto: Matěj Chabera

Takže recept na úspěch spočívá v dlouhodobé koncepci a v šikovném vedení obce?

Myslím, že jde o tuhle kombinaci. Potřebujete někoho, kdo má nejen drive, ale i koncepci, jak postupovat. Dlouhodobá architektonická koncepce zároveň může obec ochránit v době, kdy takový starosta není k dispozici nebo se starosta vymění. Tak je to i v té legendární Litomyšli. Od revoluce tam mají již x-tého starostu, ale všichni můžou navazovat a rozpracovávat to, co před nimi nastavil starosta Brýdl a jeho městská architektka.

Komu je vaše nová kniha určena? A co si od ní slibujete?

Chtěla bych, aby se na ty stavby přijeli podívat lidi, kteří třeba o architektuře tolik netuší, ale klidně by místo víkendu v Berlíně mohli zajet do Máslovic. Druhá skupina jsou ti, kteří by knihu mohli využít jako jistý pracovní sešit, protože třeba působí ve vedení města či vesnice. Skrze příběhy v knize zjistí, že to je sice náročné, ale i na malém městě lze stavět kvalitní veřejnou architekturu. To by se mi strašně líbilo – pro starosty/starostky to může být taková help yourself book. Není to návod, omalovánka, nýbrž spíše inspirace a motivace, že to jde.

Michaela Hečková, foto: Eva Vohnout

Michaela Hečková (*1986)

Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudovala bohemistiku a kulturní studia, na Masarykově univerzitě v Brně teorii interaktivních médií. Působila jako programová ředitelka festivalu Street for Art o umění ve veřejném prostoru a jako programová ředitelka organizace Praha 14 kulturní. S Ondřejem Kobzou spolupracovala na projektech Piána na ulici či Poesiomaty. V současnosti se podílí se na festivalu Signal. Roku 2017 vydala první autorskou knihu O městech a lidech, v níž mapovala příběhy lidí, kteří se nějak zapojili do přetváření městského veřejného prostoru. Letos s fotografem Matějem Chaberou připravila publikaci 20 000: O místech a lidech, v níž představili současnou architekturu malých českých měst a obcí.