Svět objevuje velké kouzlo malých domů

Kjóšó džútaku je typicky městský fenomén. Vznikl z kombinace stoupající poptávky po vlastním rodinném domě, zvyšujících se cen nemovitostí a minimalistického trendu. Rozvinul se díky změnám územního plánování, které ve 21. století nakládá s městským prostorem o poznání šetrněji, než bývalo obvyklé. (Se zahušťováním města od centra k okrajům počítá i návrh nového metropolitního plánu pro Prahu. To umožní využití například starých průmyslových areálů nebo zanedbaných proluk.) Mikrodomy často využívají „zbytkové“ parcely, na nichž by v našich podmínkách nikoho ani nenapadlo stavět. Při čtení o trendu kjóšó džútaku mnohokrát narazíte na zmínky o ploše parkovacího stání – právě zhruba tolik zabírá mikrodům.

Kjóšó džútaku klade značné nároky na architekty. Na rozdíl od montovaných typových domků, které se prostě postaví do krajiny, kjóšó džútaku se přizpůsobují místu, na němž vzniknou. Pro jejich navrhování platí pravidla, jejichž dodržení umožňuje pohodlné bydlení i ve velmi malých prostorách. Obvodové zdi svírají s podlahami úhel větší než 90 stupňů, což prostor „otevírá“ a opticky rozšiřuje. Podobně střechy nebývají ploché, protože šikmý sklon prostor dále zvětšuje. Protože mikrodomy stojí na minimální ploše, potřebného prostoru se dosahuje vyššími patry. Velkým tématem jsou proto schodiště: strmá a točitá, často tvoří centrální část domu a přejímají další funkce (dá se na nich relaxovat, slouží jako úložný prostor apod.). Nábytek je vestavěný, minimální, multifunkční. Každý roh je nějak využitý. Palčivá je otázka světla a pocitu stísněnosti. Světlo se do mikrodomů přivádí buď velkými okny do ulice (která navíc opticky zvětšují prostor), nebo shora.

Mistry domů bez klasických oken jsou japonští architekti. Jedním z nejproslulejších je Tadao Ando. Za dům Azuma obdržel v roce 1976 cenu Japanese Association of Architecture. Ačkoli jeho filosofií nebyl život na malém prostoru, ale architektura jako místo setkání člověka s přírodou, Ando při jeho definici bezděky zmínil mantru současného minimalistického bydlení: „Je velmi důležité objevit, co je pro lidský život podstatné, a uvážit, co hojnost a nadbytek opravdu znamenají. Architektonický prostor, zbavený všeho přebytečného a jednoduše složený z naprostých nezbytností, je pravdivý a přesvědčivý, protože je adekvátní a uspokojující. Zjednodušování, dosažené zbavením povrchu všech dekorací, používání minimálních, symetrických kompozicí a omezeného rejstříku materiálů představuje výzvu soudobé civilizaci,“ napsal Ando v roce 1984 .

Dům Azuma nemá okna: světlo je do prostoru přivedeno skrze vnitřní atrium. Nekrytý dvorek je ústřední částí domu a jeho obyvatelé přes něj musí přejít pokaždé, když přecházejí z jedné místnosti do jiné. Tento radikální koncept bezprostředního kontaktu s přírodou vynesl Andovi architektonickou cenu, nicméně bydlení v něm není pro každého.

Jedinečné odpovědi na složitá zadání

Pro inspiraci malými domy nemusíme jezdit až do Japonska. Dvojice mladých architektů Gwendolyn Huisman a Marijn Boterman si postavila dům „skinnySCAR“ v Rotterdamu. Jeho rozloha se z japonských 30 m² vyhoupla na 140 m², přesto stále hovoříme o parcele, kterou by za stavební považoval jen málokdo: šířka domu je pouze 3,4 metru. Architekti čarovali nejen s dvacetimetrovou hloubkou, ale také s okny a dekorativní cihlovou fasádou. Užitím cihel zohlednili kontext okolních domů starého města, jejich rozložením zase umožnili přístup světla do domu. Za fasádou z cihel jsou schované tři otvory, ve dne neviditelné, v noci efektně osvětlující ulici. Dominantou budovy jsou velká okna s širokými parapety na sezení. Kromě toho se architekti odvázali a do volného prostoru nad obývacím pokojem umístili houpací síť. Centrálním bodem třípatrového domu je schodiště, okolo něhož vznikají velkorysé obytné prostory směrem do ulice i zahrady.

Návrh domu skinnySCAR v Rotterdamu, repro: Skinnyscar.wordpress.com

Kromě samotného domu je důležitá myšlenka, s níž ho autoři prezentují: „Dům skinnySCAR ukazuje, jak se dá naložit se zapomenutými prostory ve městě. V každém městě jsou místa, která se dají využít tak, aby navázala na okolní městskou zástavbu a stala se příležitostí pro nové formy městského života.“

Krásným příkladem bydlení v malém domě, jehož tvarosloví je dáno podobou proluky, je Sliver House v Londýně. Tvar proluky nebyl pravidelný vertikálně ani horizontálně. Architektům ze studia Boyarsky Murphy se přesto podařilo vytvořit dům výrazných estetických kvalit. Směrem do ulice se tváří jako nenápadná skleněná kancelářská budova, pohled z vnitrobloku odhaluje stavebnicovou konstrukci: aby vyhověli tvaru proluky, museli architekti vymyslet každé patro zvlášť. Čtyři patra rodinného domu tak na sobě sedí jako kostičky. Kromě podoby samotného domu bylo výzvou také soukromí jeho obyvatel: většina oken má výplně z mléčného skla, které jednak chrání před pohledy zvenčí, jednak dodávají domu další světelnou kvalitu. Dostatek světla do domu přivádí nejen množství vhodně umístěných oken, ale také dodatečné světlíky.

Opatrná realita českých měst

Trend využití nezastavěných parcel se pomalu, velmi pomalu hlásí o slovo i u nás. Výtečný nápad s důmyslným využitím proluky na náměstí v Lomnici nad Popelkou však bohužel zůstal pouze ve stádiu ideového projektu. Jeho autory jsou architekti ze studia MYNYMY architects. Lakonicky pojmenovaný Dům v proluce měl být široký pouhých 2,5 metru. Za zmínku stojí vizuální čistota provedení, respektive tedy návrhu – a odvaha vydat se v úvahách cestou využití „neužitečného“ prostoru.

Kromě nedostatku odvahy či představivosti může být brzdou k podobným projektům stavební zákon, který určuje, jak daleko za hranicí pozemku může stát dům. V případě parcel o rozloze 30 m² je taková stavba nemyslitelná. Stavení zákon říká, že vzdálenost mezi rodinnými domy nesmí být menší než sedm metrů a jejich vzdálenost od společných hranic pozemků nesmí být menší než dva metry. Paradoxně tak u nás dochází k plýtvání prostorem, nikoli k jeho šetření. Jedinou nadějí tak za stávajících podmínek zůstávají zmiňované proluky a řadové domy.