Komunitní sídliště? Zpráva o domech, v nichž žije čtvrtina Čechů

Představa o životě na panelových sídlištích zůstává v české společnosti pod vlivem různých klišé. Rozšířený je především dystopický obraz sídliště coby nepřehledného uskupení anonymních a zcela stejných paneláků v nehostinném prostoru bez paměti, jehož obyvatelé se navzájem neznají a jejich jediný kontakt se odehrává nedobrovolně – v přeplněném autobuse mířícím do centra města. Představa, že v tomhle prostředí spolu sousedé grilují, uprostřed superbloku stojí pojízdná kavárna a dospívající mládež hraje amatérské divadlo, je jako ze špatného filmu. Není. Žádnou idylu však také nečekejte.

Stalo se z toho téma

Jednostranný pohled na panelové soubory již v osmdesátých letech vyvrátil sociolog Jiří Musil v knize Lidé a sídliště. Prostřednictvím dotazníkových šetření zjistil, že sousedské vazby na sídlišti nejsou o nic horší, než v jiných typech zástavby. S obecnou představou o sídlištích to nepohnulo. Jejich obraz ještě potemněl v devadesátých letech, kdy byla sídliště označována jako „králikárny“ a mnozí sociologové strašili tím, že se z nich stanou sociálně vyloučená ghetta. Objevily se i názory, že sídliště budou postupně zbourána a nahrazena kvalitnější zástavbou.

Vzhledem k tomu, že v nich žije zhruba čtvrtina obyvatel České republiky, se však dosud žádné bourání nekonalo a společnost si postupně uvědomila, že se s naším panelovým dědictvím musíme naučit žít. To znamená ho především důkladně prozkoumat, oprášit jeho přehlížené kvality a zároveň se snažit kompenzovat jeho nedostatky a slabé stránky. Z paneláků se stalo téma. Začali s tím umělci, pokračují historici umění a architekti a s lehkým zpožděním i sociologové a sociální antropologové. A co je nejdůležitější: o „svá“ sídliště se začali zajímat i samotní obyvatelé. Postupně se vyjevuje docela jiný obrázek: nikoli jedno anonymní sídliště, nýbrž stovky konkrétních obytných celků se svými obyvateli, životem, historií, s problémy i příležitostmi.

Tento nepřehlédnutelný nárůst zájmu o sídliště souvisí do jisté míry i s tím, že na vrcholu sil je generace tzv. husákových dětí, narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech. Značná část z nich strávila dětství na panelových sídlištích, která v té době vyrostla na periferiích snad všech větších měst.

Jiskření Jižního Města

Typickým představitelem těchto sídlišť je pražské Jižní Město, jehož nehostinnou tvář v době nastěhování prvních obyvatel zachytila režisérka Věra Chytilová ve filmu Panelstory (1979). Začněme tedy naši sondu do komunitního dění mezi paneláky právě zde, na nejsídlištnějším ze sídlišť, kde se realita hromadné bytové výstavby od původních urbanistických plánů vzdálila ještě víc než jinde.

Street for Art na Jižním Městě, foto: David Kašpar

Zdejší trochu ospalou atmosféru se pokusili rozproudit kulturní manažeři s divadelní zkušeností Jiří Sulženko a David Kašpar. V letech 2007 až 2012 vedli společnost Kulturní Jižní Město, pod kterou spadal zdejší kulturní dům Zahrada a galerie Chodovská tvrz. Téměř jako zjevení působil mezi paneláky jejich „pouliční“ festival Street for Art, který byl kombinací sousedských setkání a přehlídky současného umění. Místní se sice celkem zapojili, většina návštěvníků festivalu však přijela z centrálních částí Prahy. Také galerie Chodovská tvrz pod vedením kurátorky Heleny Blaškové začala namísto líbivých obrázků vystavovat současné české umění. „Je tu cítit určitá vykořeněnost, říká kurátorka v rozhovoru pro server Artalk, „kterou podporuje i domnělý fakt, že důležité věci se odehrávají v centru. Ony se v podstatě odehrávají, ale nemusely by.“ A skutečně – Chodovská tvrz se na krátký čas stala místem, kam se vyplatilo zajet na dobrou výstavu.

Vytvořit skutečnou strategii rozvoje kultury a komunitního života Jižního Města se týmu Jiřího Sulženka ovšem nepodařilo. Hlavním důvodem bylo nepochopení ze strany městské části, která jejich projektům stále snižovala finanční podporu. Ani místní obyvatelé jejich aktivity tak úplně nepřijali za vlastní. Vstup současného umění do rigidního prostředí sídliště byl zřejmě příliš ostrý.

Z Jižního Města je i druhý, trochu jiný příběh o místním společenství, který popsal sociální geograf Martin Veselý. Týká se litochlebského pietního háje – vzrostlé lipové aleje s památníkem padlým obyvatelům (dnes již neexistujících) historických obcí Litochleby a Chodov v obou světových válkách. Městská část se v roce 2010 rozhodla tyto pozemky prodat developerům – měl zde vzniknout administrativní komplex a památník měl být o několik metrů přesunut. Zvedla se zcela nečekaná vlna protestů místních občanských sdružení i jednotlivých obyvatel. Lidé nehájili jen místo, kam rádi chodí a které se vymyká z panelákového stereotypu – hájili především jedno z mála míst lokální paměti, přerušené kořeny s asanovanou předsídlištní zástavbou. Pocity určité neukotvenosti a slabé identifikace s místem totiž na sídlišti nepramení jen z uniformity fyzického prostředí, ale také z absence vědomí historických vazeb.

Ve chvíli, kdy obyvatelé Litochleb pochopili, že jejich jediná spojnice s historií je v ohrožení, začali se bránit. Uvědomili si svou identitu občanů Litochleb a vymezili se jako lokální společenství proti těm „cizím“, kteří jim chtěli „jejich“ pietní háj sebrat. A jen díky této nebývalé vlně občanské angažovanosti se nakonec podařilo Litochlebský háj uhájit.

Různost a podobnost

Už to zde bylo naznačeno: asi nejdůležitějším a nejvíc opomíjenou skutečností je fakt, že tuzemská sídliště vůbec nejsou stejná. Liší se dobou svého vzniku, polohou, měřítkem, kvalitou architektury a urbanismu i složením obyvatelstva.

Sídliště se tu stavěla od konce druhé světové války až do začátku devadesátých let. Nejprve cihlová podle typizovaných projektů a s některými prefabrikovanými částmi, od konce padesátých let pak k cihlovým domům přibyly stavby z betonových prefabrikovaných panelových dílců, které v šedesátých letech pak již zcela převážily. Stavebnice těchto dílů, tzv. typové soustavy, se postupně vyvíjely, měnil se rozpon použitých panelů, množství dílů i variabilita jejich použití.

Hřiště na sídlišti Litochleby, 1984, foto: Petr Matička, ČTK

Vývojem rovněž prošel urbanismus sídlišť. V prvních poválečných letech se architekti inspirovali skandinávskými bytovými soubory, poté převážila racionální, až kasárenská skladba. Utužení režimu v průběhu padesátých let znamenalo příklon k sovětské metodě socialistického realismu s klasicizujícími soubory tzv. ansámblů. Uvolnění šedesátých let naopak přineslo velkoryse komponovaný urbanismus, zájem o kvalitu veřejných prostor i samotných domů, často však v ohromném měřítku. Nároky na počty bytů ještě vzrostly po porážce pražského jara v roce 1968, kdy byli občané politickou mocí zahnáni do soukromých ulit a režim zavedl řadu podpor pro rodiny s dětmi, což přineslo populační boom. Architekti se zároveň ocitli zcela ve vleku ekonomických a technických požadavků.

Sídliště se liší i svou velikostí: od souborů několika málo domů po celá města pro desítky tisíc obyvatel. Rozdíly jsou také ve vazbách k domovskému městu. Velmi nevyrovnaná je kvalita architektury a urbanismu. Na některých sídlištích najdeme důmyslně navržené domy, různorodost a srozumitelnost urbanistické struktury, příjemný a obytný veřejný prostor i umělecká díla. Jinde jen uniformitu, parkoviště a zdupané trávníky. A stejní samozřejmě nejsou ani obyvatelé sídlišť – jejich věková, sociální i vzdělanostní skladba se liší dle doby vzniku, polohy i architektonických kvalit toho kterého celku.

Prostor jako výzva

Přeci jen však existuje jakási sdílená představa o „typickém sídlišti“ – jde o rozsáhlý obytný soubor velkých panelových domů a občanské vybavenosti z období šedesátých až osmdesátých let. I takováto sídliště jsou samozřejmě dost různorodá, především co se týče architektonických a urbanistických kvalit a vazby na centrum města, ale najdeme zde jasné společné znaky.

Tím nejnápadnějším je východisko v modernistickém urbanismu, který skvěle vypadá z ptačího pohledu, ale když se vrátíme na zem, tak si často nevíme rady s přemírou prostoru. Většinou jde o velkorysý a univerzální „prostor“, nikoliv o jedinečná „místa“. Přesto nelze říct, že kompozice volně stojících velkokapacitních domů v zeleni je historickým omylem a že jedinou cestou k živému městu je tradiční bloková zástavba. Zvlášť mnohá sídliště z konce šedesátých let, kdy měli ještě otěže v rukou architekti, svědčí o tom, že i na modernistickém rozvrhu může vzniknout příjemná čtvrť. Zcela podlehnout postmoderní kritice tohoto způsobu utváření měst navíc nikam nevede – prostředí, ve kterém žije značná část obyvatel České republiky, se tím nijak nezlepší.

Vizualizace proměny vnitrobloku Vybíralka, zdroj: David Kašpar

Mnohem smysluplnější je vnímat sídliště jako svébytné městské prostředí a jejich olbřímí prostory jako výzvu i příležitost. Právě tento kritizovaný modernistický prostor je totiž paradoxně základní kvalitou, kterou na sídlištním životě vyzdvihují sami obyvatelé. Díky volné zástavbě je zde dostatek zeleně, díky monofunkčnímu obytnému charakteru je zde klid, velké části území bez automobilové dopravy pak umožňují dětem i dospělým trávit volný čas venku. Velká sídliště na okrajích měst také často nabízí bezprostřední vazby na přírodní okolí. Samozřejmě, existují i nepřehlédnutelné nevýhody, především neurčitost a nepojmenovatelnost veřejných ploch, které nejsou ani parkem, ani náměstím, ani dvorem, ani loukou či hřištěm. Tyto bezbřehé plochy vyžadují finančně náročnou údržbu, která je často zanedbávána a omezena na pravidelné sekání trávy. S čistě obytnou funkcí pak souvisí vylidňování během pracovní doby a také nedostatečná síť míst k setkávání či kulturnímu vyžití.

Nevytvářet, ale podpořit

Z tohoto prostorového specifika sídlištního prostředí vyšel David Kašpar, když se z Jižního města přesunul na sídliště Černý Most a stal se ředitelem příspěvkové organizace Praha 14 kulturní.

„Jednou z hlavních programových změn, kterou jsme přinesli, bylo, že jsme začali vnímat veřejný prostor sídliště jako místo, které je rovněž kulturní infrastrukturou.“

David Kašpar v rozhovoru pro časopis Smart Cities

Se starostou městské části Radkem Vondrou se shodli na tom, že nechtějí jen kvalitnější program v místním „kulturáku“, ale že jim jde o dlouhodobější změnu atmosféry sídliště jako celku, o obnovu společenství a podporu jeho aktivit. Proto ve spolupráci se sociálními antropology nejprve podrobně zmapovali místní více či méně formální komunity, aktivní obyvatele i instituce. Na pracovních setkáních s nimi pak společně formulovali témata, možnosti a příležitosti rozvoje. „Jako organizace nefungujeme pouze tak, že bychom vytvářeli kulturu, ale spíše vytváříme podmínky a prostředí, aby se mohli realizovat ostatní,“ říká Kašpar v citovaném rozhovoru. „Jedná se tedy o podpůrnou logiku.“

BLAF Food Fest na Plechárně, foto: David Kašpar

Tato cesta může v místních lidech odbourat pocit, o němž mluvila Helena Blašková, totiž že to důležité se odehrává jinde. Profesionální podpora lokálních aktivit může dodat místním spolkům a komunitám potřebné sebevědomí k dalšímu rozvoji. Stejně tak funguje propojení jednotlivých akčních skupin a organizací do jakési lokální komunitní sítě, která může do jisté míry nahradit neexistující síť kamenných kulturních a společenských institucí.

Urbánní antropolog Michal Lehečka, který s Prahou 14 kulturní úzce spolupracuje, zdůrazňuje důležitost lokálních příběhů, narativů, které vytvářejí lokální paměť. Tu lze na některých místech hledat ve stopách předsídlištní zástavby, jak jsme to viděli na příkladu litochlebského pietního háje. Lze ji ale také postupně upevňovat prostřednictvím mikropříběhů lidí, kteří na sídlišti žijí od jeho dokončení. Proto koordinátoři na Praze 14 podpořili vznik komunitního dokumentárního divadla, které čerpá ze skutečných příběhů a zážitků místních obyvatel.

Vypadá to, že tým Davida Kašpara je na správné stopě. Starou kotelnu na Černém Mostě, která fungovala jako skatepark, přeměnili na kulturní centrum Plechárna a využili při tom již existující energii místa. Prostor pro skejťáky zde zůstal, ale kdykoli ho lze proměnit ve víceúčelový sál, funguje tu kavárna, půjčovna sportovního vybavení, venku je místo pro sousedské grilování i komunitní zahrada. V létě 2015 přímo uprostřed jednoho z velkých sídlištních bloků parkovala pojízdná kavárna. Právě ta stála na počátku pilotního projektu Vybíralka, který na ploše jednoho superbloku hledá způsoby, jak pracovat s veřejným prostorem sídlišť. Vzniká ve spolupráci aktivních obyvatel sídliště, organizace Praha 14 kulturní a magistrátního Institutu plánování a rozvoje města.

Den seniorů 2017, Plechárna, foto: David Kašpar

Ostatně již zmíněný Jiří Musil v osmdesátých letech psal, že ideální cestou k podpoře sídlištních společenství je spojení profesionálů a místních iniciativ. Ty nelze obejít už jen proto, že na velkých sídlištích stále žije většina původních obyvatel. Do nových bytů se v sedmdesátých a osmdesátých letech stěhovaly převážně rodiny s malými dětmi, dnes tehdejší rodiče pomalu vstupují do důchodového věku. Jsou tedy v životní etapě, kdy již lidé jen neochotně přijímají nové věci – zvlášť pokud se týkají místa, kde již přes třicet let žijí.

Každé sídliště musí najít vlastní komunitní klíč, cíl je ovšem stejný – bohatší kulturní a společenský život, posílení lokální identity a prostřednictvím těchto změn v mentalitě také zkvalitnění hmotného prostředí.