Drony, černé díry a paralelní životy
Luděk Rathouský a Julius Reichel jsou dva malíři, kteří si nevystačí s jedním uměleckým životem. Každý z nich však se svým paralelním životem nakládá jinak.
V životě běžně vstupujeme do rolí, ve kterých nejsme tak úplně sami za sebe. Členstvím v politických stranách, sportovních týmech nebo třeba v symfonických orchestrech dobrovolně přijímáme s tím a proto, že nejsme výhradně Janou Novákovou či Františkem Procházkou, nýbrž také „zeleným“, „modrou“, „rudým“, slávistou nebo druhými houslemi. Rovněž v převážně individualistickém prostředí výtvarného umění se stále častěji prosazují kolektivy a aliance překračující identitu jednotlivce. Pouze málokomu však jeho kolektivní já stačí. Výtvarníci raději žijí (alespoň) dva paralelní životy.
Coby členovi či člence uměleckého tělesa se samozřejmě může stát, že vás lidé znají, i když jim vaše vlastní jméno nic neříká. Takový je zčásti osud malíře Luďka Rathouského (*1975). Před sedmnácti lety spoluzaložil skupinu Rafani, ortodoxní právě vyznáváním společného „my“. Stala se známou, třebaže mainstreamová média z její tvorby vyzobávají zejména veřejné akce, a to ještě pouze tehdy, mají-li potenciál vzrušivé společenské provokace. Její členové se ovšem nikdy nevzdali sólové dráhy. Současná Rathouského výstava King Dron v pražské Galerii Václava Špály dokládá, že to i v jeho případě bylo dobře. Jelikož se vždy snažil v malbě uplatnit společenské téma, stalo se mu, že před časem zabředl do tezovitých aktualizací české gotické malby. King Dron ukazuje možné východisko z krize v omezení literárnosti i obrazových citací. V Rathouského ornamentálních abstrakcích s nesrozumitelných šiframi z písmen je totiž mnohem lépe zřetelné, že současnost je bahnitá, mělká a hluboká zároveň, bez zřetelné topografie, a nesnadná k „rozřešení“. Je potěšující, že tímto vývojem autor prochází ve středním věku, kdy jeho vrstevníci pomalu upadají do sebeopakování.
Luděk Rathouský, foto archiv Luďka Rathouského
Rovněž Julius Reichel (*1981) se kromě vlastní malířské práce realizuje ve skupině – ta si říká Black Hole Generation. Předloni sice zveřejnila svalnatý manifest, její aktivita je prozatím spíše v submisivním vztahu k osobním kariérám jejích členů. Malíř Reichel se přitom postupně stává – když ne nejviditelnějším – tak patrně nejzajímavějším z nich. Recykluje materiály i estetiky, je razantní, intuitivní, ale zároveň rafinovaný. Naplno se oddává mnohoznačnosti a babylonské zmatenosti doby. Aktuálně jsou jeho obrazy k vidění v Galerii výtvarných umění v Chebu.
Zatímco od Rafanů můžeme očekávat víceméně vyvážené rozložení sil mezi individuální a skupinovou činností, u „generace černé díry“ si zatím nemůžeme být jistí, zda se rozhodnou pro pouhá občasná spojenectví, anebo svoji kolektivní značku časem vyšlou na „horizont událostí“, ze kterého už není návratu. Každopádně Rathouský učinil důležitý krok, aby vystoupil ze stínu skupiny, zatímco u Reichela nevíme, za jakých okolností bude ochoten se do něj vracet.
Julius Reichel, foto: Radek Wohlmuth
Luděk Rathouský: King Dron. Galerie Václava Špály, Praha. Výstava potrvá do 28. ledna.
Julius Reichel: Fedex / Cash / Crypto / Sex. Galerie výtvarných umění v Chebu. Výstava potrvá do 4. března.
