Dovedete si to vůbec představit? – skoro každý mladý muž…

Bezmála třicet let měl fotograf, publicista, kritik a pedagog fotografie Josef Moucha (* 1956) doma složku s fotografiemi, které počátkem osmdesátých let exponoval během své základní vojenské služby. Teprve roku 2009 představil tyto snímky v ostravské Galerii Fiducia a posléze v pražské Galerii Pecka. S nečekaným ohlasem. Ihned se ten dokument o službě v Československé lidové armádě stal jeho – dá-li se to vůbec tak říci – nejpopulárnějším, téměř erbovním dílem. Před koncem loňského roku, tedy pětatřicet let po vzniku díla, vyšly Mouchovy vojenské fotky knižně. Pod názvem Válka za studena je vydalo pražské nakladatelství KANT s podporou Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a grantu této univerzity, kde ostatně Moucha vyučuje, je tam docentem.

Josef Moucha se narodil v Hradci Králové, v mládí se přestěhoval do Prahy, absolvoval gymnázium a Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Autorské tvorbě se věnuje od sedmdesátých let, podílel se na řadě fotografických výstav a publikací, napsal bezpočet článků o fotografii, ale také autobiografickou prózu Mimochodem (roku 2004 ji vydal brněnský Host). Základní vojenskou službu absolvoval v letech 1981–1982 převážně ve výcvikové rotě při letišti v Mošnově.

Přestože scenárista a režisér Pavel Juráček natočil v roce 1965 film z vojenského prostředí nazvaný Každý mladý muž, realita byla taková, že vojnu každý mladý muž neabsolvoval, mnozí se jí chtěli vyhnout – některým se to skutečně i podařilo. Moucha v tomhle nebyl úspěšný, odveden byl.

Když jste šel na vojnu, myslel jste si, že tam budete fotit?

Myslel jsem si, že tam fotit nebudu a že se tam ani fotit nedá, takže foťák jsem si nevzal.

Vše jste tedy nasnímal nějakým služebním fotoaparátem, který měli vojáci na útvaru?

Ne, já jsem si svůj fotoaparát dodatečně na vojnu přivezl, takže všechny ty fotky jsou až z roku 1982, protože v roce 1981, kdy jsem nastoupil v říjnu na vojnu, jsem ho s sebou neměl. Já měl to štěstí, že na vojně v Mošnově jsem se střídal se Zdeňkem Fišerem, tenkrát docela známým amatérským fotografem, vedoucím fotoskupiny Oči, který v Mošnově vedl fotokroužek. Byl tudíž na vojně zorientovaný a agendu, jakým způsobem se tam dá fotografovat, mi předal.

Jak se dalo fotografovat?

Fotokroužek si mohl vzít foťák a v rámci vycházek jet někam na výlet a fotit…

V kasárnách se oficiálně fotit smělo?

Omezeně. Nesměla se fotografovat technika a snad ani budovy, už si to přesně nepamatuju, ale existoval na to zákon. Musel jsem podepsat prohlášení, že věci vojenského charakteru fotit nebudu, ale protože mně o ně taky nešlo, tak mi to omezení nevadilo. Existovala rovněž klauzule, že fotoaparát se vždycky po focení musí odevzdat do skříně pod zámek, že vyzvednout se může jen na konkrétní schválenou akci. Ale já to nepraktikoval, bral jsem to tak, že je to můj foťák a měl jsem ho ve své osobní skříňce. A nikdo ho po mně nikdy nechtěl odevzdat.

Prostě byl v tom trochu bordel.

Dá se to tak říct, ale zároveň existovala objednávka ze strany vedení útvaru, útvarové kroniky a nástěnky se doplňovaly a obměňovaly, takže já jsem fotografoval a všichni o tom věděli.

Kontrolovali pak nafocený materiál?

Nikdy. Určité fotky jsem dával na nástěnky, a nikdo po mně ten zbytek nikdy vidět nechtěl.

To vážně neříkali: Ukažte nám negativy!?

Nikdo nikdy mě nekontroloval, žádný problém s tím nebyl. Pouze jeden moment se vymykal běžnému focení, nastal v květnu 1982. Slavilo se výročí konce druhé světové války a přijeli tam lidi z jiných, takzvaně spřátelených armád. A vedení útvaru si vymyslelo, že druhý den, až budou odlétat, si každý z hostů odveze domů album. Dostal jsem k dispozici člověka, který mi pomáhal, a celou noc jsme dělali fotky. Ráno jsme odevzdali asi šest hotových alb. A na tohle jsem dostal materiál z armády a tyhle fotky jsem odevzdal i s negativy, akorát jsem si nechal pár políček.

Kdy jste zjistil, že vzniká něco, co má značnou dokumentární hodnotu? Anebo od začátku jste to vše zachycoval s jasným záměrem?

Už před vojnou jsem fotografoval cyklus Doličné okamžiky, což byly snímky ze zemí okupovaných Sovětským svazem, takže jsem jezdil od Baltu k Černému moři. A Doličné okamžiky jsem to nazval proto, že jsem si myslel, že je to můj osobní pomyslný soud s režimem. Na vojně jsem tudíž věděl, že jsem se dostal do situace, která je hodná zaznamenání. A věděl jsem rovněž, že moje snímky jsou vlastně popisné, ale s tím jsem si nedělal starosti, protože jsem tušil, že s odstupem času budou působit jinak. Tu zkušenost jsem totiž měl s fotografiemi z padesátých let, které jsem si během studia žurnalistiky prohlížel – ty snímky působily přízračně. Vědomě však tehdy neexistoval koncept patrný v knize Válka za studena – totiž chronologické řazení snímků od nástupu na vojnu, od takzvaného přijímače, až po opuštění vojny po skončení základní služby; to vyplynulo až při konečném výběru prací.

Ještě jedna věc je s mým fotografováním na vojně spojená, nachází se takříkajíc za kulisami. Armáda měla svoje oficiální periodika. A v Mošnově se nacházel jistý agilní nadporučík Středa, který chtěl, aby se útvar zviditelnil. A já jsem manévroval tak, aby žádná z mých fotek v žádném vojenském periodiku nebyla publikována, protože by určitě vyšla v sousedství článku nebo s popiskem, s nímž bych nechtěl mít nic společného. Je třeba mít na mysli, že ty moje fotky byly mnohdy použitelné, publikovatelné v době svého vzniku, nebylo v nich na první pohled nic podvratného, ukazovaly prostě život v kasárnách, jak to tam chodilo.

13. prosince 1981 byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav. Byly to výjimečné časy i pro Československou lidovou armádu. Nebylo jisté, zda její jednotky nebudou poslány do Polska. Promítala se tam do mošnovského útvaru ta napjatá atmosféra?

Prožíval jsem to velmi silně a pamatuji si to jako dneska. Šel jsem okolo nějaké světnice, kde běžela televize, ale bez zvuku, protože kluci si pouštěli magnetofon, což se mimochodem nesmělo. V televizi byl program pro děti, ale ten byl občas přerušen hlasatelem, který měl vedle sebe sklenici s vodou, což mi přišlo divné. Takže jsem řekl, že pustíme, co to ten pán hlásí. On hlásil, že v Polsku byl vyhlášen výjimečný stav. Okamžitě jsem dostal strach. Kasárna se dala do pohybu, byl vyhlášen poplach s výjezdem, ale zůstalo jen u toho; my jsme přece jen byli výcviková rota, ne bojový útvar.

Před vojnou jsem do Polska jezdil. Věděl jsem, že Poláci mají jinou náturu než my, že by se tudíž mohli i zachovat jinak než my v roce 1968, když přišli Rusové. Měl jsem strach, že dojde k velkému masakru; naštěstí k němu nedošlo. Když jsem pak Polákům po vojně říkal, že bylo svým způsobem dobře, že moc nad zemí převzal generál Jaruzelski, ti se na mě dívali jako na vraha, protože pro ně je tohle nepřijatelný myšlenkový manévr. Jaruzelski sice hrozným způsobem, ale zabránil nejhoršímu. Rusové si nechtěli „své“ země nechat vzít a souviselo to s doktrínou, kterou zastávali, a se šílenými expanzivními myšlenkami, s nimiž nás při politických školeních na vojně seznamovali.

Co máte na mysli?

Existoval projekt třetí světové války, která měla začínat tím, že my, Československá lidová armáda, překročíme Rýn. Vedení naší armády vědělo, že by to československá vojska, pokud by k Rýnu vůbec dospěla, zlikvidovalo. Mošnovské letiště mělo životnost na jedno vzlétnutí, počítalo se s tím, že tuzemská letiště budou okamžitě zlikvidovaná, tohle nám taky nalili do hlav při politickém školení. Měl jsem na výcvikové rotě velitele, jehož slova si dobře pamatuju: řekl mi, že ví, že od roku 1968 je beztak k ničemu, protože tenkrát důstojnický sbor nahnali na politicko-výchovnou světnici a zbavili jej velení, protože velení převzali Rusové. To řekl voják z povolání mně, obyčejnému záklaďákovi. Nejvyšší rozkazy prostě šly z Moskvy.

Nikdy jsem se o tyhle strategie Moskvy nepřestal zajímat, protože se to týká mé generace. Katastrofa opravdu byla na spadnutí. Proto se taky kniha jmenuje Válka za studena, protože k válce sice nedošlo, ale v plánu byla.