Příliš se utápíme v praxi, tvrdí historik umění Rostislav Švácha

Rostislav Švácha
Profesor Rostislav Švácha s knihou Naprej!, za kterou získal Cenu Mezinárodního olympijského výboru, foto: MOV

Snad ve všech rozhovorech s vámi, které jsem měl možnost číst, trváte na tom, že jste historik umění a nikoliv teoretik. Proč je pro vás tohle rozlišení důležité?

Zuřím, když mě někdo označí za teoretika architektury, protože jím nejsem. Teorie architektury je velmi náročná disciplína, která má blízko k filozofii, a navíc disciplína, kterou v českých zemích téměř nikdo nepěstuje. Snad s výjimkou docenta Oldřicha Ševčíka z Fakulty architektury ČVUT. Jiné je to na Slovensku, kde mají Mariana Zervana a Moniku Mitášovou, kteří dělají skutečnou teorii architektury. Ta se pěstuje prakticky jen na univerzitách v Americe jako elitní disciplína. Monika a Marian sledují americkou produkci a opravdu jsou schopni k ní taky přispět. To se o české scéně říct nedá. Jsem prostě historik architektury, a když se při tom dostanu k nějakému teoretickému problému, snažím se ho vyřešit. Skutečnou teorii architektury však nevytvářím.

Často však vystupujete v roli autora či editora publikací, které na vás teoretické nároky kladou, takže se teorii úplně nevyhnete.

Pokud jde o moje uměleckohistorické práce, tak bych spíš hovořil o metodologii, ale nikoliv o teorii.

Paneláci 1 a 2 Badatelský tým Paneláci pod vedením Lucie Skřivánkové a Rostislava Šváchy získal cenu Magnesia Litera 2018 v kategorii naučná literatura.

Před jednou takovou metodologickou výzvou jste museli stát s badatelským týmem Paneláků. V relativně rozsáhlém pětiletém projektu jste studovali panelová sídliště v České republice. Jak jste si to téma – neobvyklé z hlediska dějin umění – zdůvodnili?

V tom sehrály roli i důvody praktické. Původně jsme měli tým z hlediska zastoupených oborů poměrně pestrý. Byli v něm například antropologové a sociologové, jenže postupně odpadali a tak se tvrdé jádro nakonec omezilo na historiky architektury a na vynikající demografku Petru Špačkovou. Je ovšem pravda, že jsme si v našem kroužku říkali, že by se dějiny paneláků opravdu měly zpracovat z uměleckohistorického hlediska. Tomu se samozřejmě vždycky bude do cesty stavět fakt, že podoba paneláků je do velké míry produktem stavebních technologií a nikoliv architektonických záměrů. Paneláky by tak měli důkladně zkoumat spíš historici stavebních technologií. Nicméně někdy se panelové domy přece jenom architekturou stávají, a na to jsme se zkoušeli zaměřovat. Odpovídá tomu i naše periodizace dějin panelákových sídlišť od dřevních přes socialistickorealistická až po postmodernistická – ta periodizace má uměleckohistorický charakter.

Pro potřeby projektu jste přeložil slavnou esej amerického historika umění George Kublera z roku 1962 The Shape of Time / Tvar času. Proč jste si vybrali zrovna Kublera?

Není to první příklad kolektivní práce, pro kterou jsem zkusil najít nějakou zajímavou a vhodnou metodologii. V minulosti jsem s týmem kolegyň pracoval na Slavných vilách Středočeského kraje a už tehdy jsem si říkal, že by si zasloužilo dát našemu uměleckohistorickému zkoumání středočeských vil metafyzičtější rozměr, nějakou vznešenější metodologii. Proto jsem sáhl po knize vynikajícího amerického historika architektury Jamese S. Ackermana The Villa: Form and Ideology of Country Houses, která sleduje proměny vil z hlediska takzvané vilové ideologie. Zabývá se tím, jaké představy a touhy stavebníci a architekti v průběhu dějin do stavebního typu vily vkládali. Přeložil jsem úvod Ackermanovy knihy a týmu jsem jej rozdal, abych kolegyně inspiroval, a už tehdy to začalo fungovat. U paneláků jsem to vlastně zopakoval.

U Kublera mě zaujalo, že si snaží představit dějiny umění jako dějiny věcí. Kladu přitom důraz na slovo věc. Věc je vlastně esteticky neutrální a jenom za určitých okolností se z ní stává umělecké dílo, což mi připadalo velmi podobné právě dějinám nebo povaze paneláků. Jde o produkty technologie, technické věci, přesto se z nich někdy – za obrovského úsilí architektů – stává téměř architektura. Navíc Kublerovy teze nikdy neztratily aktuálnost. Když si vezmete velké postavy dnešních amerických dějin umění, z nichž hodně vyčnívá David Summers  a jeho kniha Real Spaces, tak ta se ke Kublerovi přímo hlásí a jeho teze rozvádí.

George Kubler – Tvar času Obálky Kublerova The Shape of Time. První vydání (1962), reedice (2008) a český překlad překlad (2018), repro: ArtZóna

Nakolik se vám podařilo „propsat“ Kublerovo uvažování do výsledné kolektivní monografie? Není to nakonec ornament, bez nějž to v akademickém světě sice nejde, ale ve skutečnosti byste se bez něj obešli?

S tím nesouhlasím. Když si vezmete do ruky dva díly Paneláků, tak v obou jsou vynikající stati Martiny Koukalové, která podle mého názoru Kublerovu metodologii na předmět paneláků velmi dobře aplikovala. Pak je tu ještě druhá věc. Samozřejmě jsme toužili po tom, aby naše knihy o panelácích četli i lidé, kteří se zajímají o dějiny umění, ale paneláky už je tolik nezajímají. V tom nám Kubler opět posloužil velmi dobře. Díky jeho metodologii se kniha stala přitažlivější i pro tyto lidi.

Váš překlad Kublerova Tvaru času – respektive překlad váš a Terezy Pálkové, abychom byli přesní – nedávno vyšel v nakladatelství PositiF, s předmluvou Mileny Bartlové. Myslíte, že může inspirovat další české badatele a studenty?

Již zmíněný Summers svého předchůdce Kublera zaktualizoval, takže dnes se z Kublera znovu stává hvězda dějin umění dvacátého století. Není to však výhradně Summersova zásluha; Kublerovým žákem je i největší znalec dějin středoevropského umění Thomas DaCosta Kaufmann, který se také snaží Kublerův odkaz připomínat. Takže si myslím, že ta kniha je potřebná i pro české dějiny umění, a že se z ní i čeští historici umění můžou hodně naučit nebo se jí inspirovat. Dokladem toho je nakonec i fakt, že se již skoro vyprodala.

Proč překládáte odbornou literaturu, když si ji badatelé stejně najdou a přečtou v originále?

Překlady se tříbí česká uměleckohistorická terminologie. Je tu ale ještě jeden závažný důvod, proč překládat. Myslím si, že dějiny umění jsou potřebné pro život a kulturu dnešní společnosti a že právě těmi překlady dáváme najevo, že i my vlastní potřebnosti věříme. To si dobře uvědomují třeba zdejší filozofové, kteří v překladech vydávají mraky zahraniční filozofické literatury, anebo psychologové a obecní historici, za nimiž rovněž stojí obrovská překladová produkce. Historici umění v tom zaostávají.

Proč?

To je prostě taková neschopnost… Dějiny umění u nás jsou hodně prakticistní. Teoretické otázky si moc neklademe, ale ono se to doufám změní. Na půdě našeho ústavu (Ústavu dějin umění AV ČR – pozn. aut.) vznikla teoreticko-metodologická sekce. Ta chce překládání významných prací od zahraničních historiků umění znovu oživit tak, jak se to dařilo v osmdesátých letech, kdy zásluhou Josefa Krásy vyšel v Odeonu Panofsky nebo Gombrich. Nyní se pracuje na překladu Wölfflinových Kunstgeschichtliche Grundbegriffe. Chceme vydávat dva okruhy knih: jednak klasiku oboru a zároveň nejaktuálnější práce.

Rostislav Švácha o knize Euroamerické architektonické myšlení 1936–2011
Rostislav Švácha hovoří o knize Euroamerické architektonické myšlení 1936–2011, Česká televize, Události v kultuře z 8. 2. 2019

Začátkem letošního roku vyšla antologie Euroamerické architektonické myšlení 1936–2011, kterou jste editoval spolu s Milenou Sršňovou a Janou Tichou. Neobvyklá je například v tom, že jste do ní zařadili pouze texty významných praktikujících architektů. Co vás k vydání knihy vedlo?

Antologie sice začíná rokem 1936, ale v jádru jde o poválečné architektonické myšlení, a to hlavně proto, že texty velkých zahraničních architektů u nás vycházely po roce 1948 velmi málo. Čeští architekti se sice snažili pozorně sledovat západní architekturu, protože tušili, že má před námi předstih; věděli, jak vypadá, ale už menší znalosti měli o myšlenkách, které k formě západní architektury vedly. A to podle mě vždy hrozí kopírováním. Když neznáte myšlenky, které stojí za těmi formami, tak kopírujete. Týká se to nejen celé poválečné architektury, ale i té po roce 1989. Architektů, kteří jsou schopni vytvořit něco opravdu osobitého, je u nás vážně málo, pokud vůbec někoho takového najdete. Zajímavé formy je schopno vytvořit pouze zajímavé myšlení. Tvořit formu o sobě, bez myšlenkového základu, to nejde – a od té antologie si slibuji, že i čeští architekti začnou víc myslet a víc psát.

Proč čeští architekti o architektuře tolik nepíší?

Má to víc – a ne zrovna jednoduchých – příčin. Čeští architekti od konce 19. století psali poměrně dost. Teorie tvůrčích a praktikujících architektů byla bohatá a měla vysokou úroveň. Dokladem toho jsou teorie kubismu či funkcionalistické architektury. Po roce 1948 se však československým architektům začala vnucovat teorie socialistického realismu a tím se u nás teorie diskvalifikovala. Bylo to vymývání mozků. Architekti si povinně museli navenek myslet něco jiného, než co opravdu uvnitř sebe samých cítili. Od padesátých let se tudíž u nás teorii už moc nevěří. Zároveň si architekti vštípili mínění, že vše, co řeknete, může být použito proti vám.

Pak je tu ještě jedna silná tradice, která vznikla později, až dlouho po válce. Je plodem čirého prakticismu a zakládá se na mínění, že teorie do architektury nepatří, že to je něco druhotného, přilepeného. Podle tohoto postoje architektura znamená jen reálně postavené stavby a všechno ostatní, včetně kreseb a projektů, už není ta pravá architektura.

A ještě další věc typická pro naše domácí prostředí: kdo píše, tak na něj se druzí architekti dívají úkosem, jako kdyby se vytahoval.

Tohle platí i dnes?

Nedůvěra k teorii přetrvává. Nedá se říct, že by čeští architekti nepsali vůbec. Existují zajímavé texty jak ze šedesátých let, tak i z doby po listopadu. Nesmí se to paušalizovat, nicméně jako celek je ta produkce slabá. Můžete to ostatně nyní sledovat i na Západě, tam architekti taky přestávají psát, a pokud se nějak vyjadřují, jsou to obvykle rozhovory. Jen pár lidí píše pořád, například Rem Koolhaas nebo Rafael Moneo.

Psaní stojí dost času a nejsou za to žádné velké peníze…

No právě! Architekti musí vydělat peníze na tvrdý provoz. Dnešní neoliberalistický systém nepřeje tomu, aby architekti teoretizovali.

Do knihy jste vybírali pouze texty významných architektů. Tedy „praktiků“. Z toho samosebou vyplývá, že charakter takových textů nemůže být jiný než různorodý.

Vyšli jsme z mých přednášek o poválečné architektuře na Akademii výtvarných umění. Přímo jsem je stavěl na tom, že jsem se snažil studentům vysvětlit, co dotyční architekti o své práci říkají. U každého takového tvůrce jsem se snažil vyhledat jeho texty nebo rozhovory. A to je vlastně základ současné knihy. Příspěvky do antologie jsme nevybírali podle významu textu, nýbrž podle významu architekta, který je napsal nebo pronesl. Proto také o těch textech nemluvím jako o teorii, tou se stávají jen výjimečně, protože k tomu je třeba obzvláštního nadání. Já tomu říkám psaní.

Kteří architekti měli ono nadání?

Peter Eisenman nebo Rem Koolhaas. Moc se mi líbí Denisa Scott Brownová, manželka průkopníka postmodernismu Roberta Venturiho. Její text je nejdelší v celé naší antologii, jde o její paměti od čtyřicátých let až do současnosti, protože je naštěstí pořád naživu. A ta ledacos vysvětlí, třeba vznik postmodernismu nebo pokles významu architektury pro společnost v neoliberalistické éře. Když neznáte její vzpomínky, tak o tom víte málo.

Krátký film Evy Lammelové ke vzniku knihy Dějiny umění v českých zemích 800–2000
Krátký film Evy Lammelové ke vzniku knihy Dějiny umění v českých zemích 800–2000, zdroj: www.youtube.com

Vloni vyšly – a nikoliv bez ohlasu – mohutné jednosvazkové Dějiny umění v českých zemích 800–2000, které jste připravil s koeditorkou Taťánou Petrasovou. Původně jste je chtěli vydat pouze anglicky. Proč?

Zahraniční publikum dosud nemá k dispozici souhrnnou knihu o českých dějinách umění. Po roce 1989 se přeložilo hodně knih do cizích jazyků, nejčastěji do angličtiny, ale převažují mezi nimi práce o umění 20. století. Takže je to nevyvážené. Chtěli jsme světu nabídnout knihu souhrnnou, ale nemělo jít o pouhý přehled. A snažili jsme se sestavit svazek, který je sice určený badatelům, ale zároveň, troufám si tvrdit, jsou v něm texty napsané tak, že jim dobře porozumí i uměnímilovný laik. Nechtěli jsme sestavit formalistické dějiny umění. Z knihy vycítíte snahu zasazovat všechno do kontextu. Nakonec z toho vyplývá i systém takzvaných rodinek, kdy jedno dílo dokáže vysvětlit další a společně dokážou nějaký kontext vytvořit. Ty rodinky jsou tvořené velmi pestře a je to jeden z půvabných a pozitivních rysů té knihy.

Na serveru artalk.cz vyšla na Dějiny umění v českých zemích 800-2000 poměrně ostrá recenze od Evy Skopalové nazvaná Kniha slepých uliček. Píše v ní třeba, cituji: „… absence jasně formulovaných východisek má pak dopad i na formální nefunkčnost celé knihy. Bez jednoznačně vymezeného základu je tak ambiciózní záměr, aby autorský kolektiv čítající 33 osob pracoval jako tým s jasnou vizí a shodnými názory, snad až příliš idealistický.“ Myslíte, že je její kritika v něčem přesná?

Řekl bych, že se v jednom základním netrefila: srovnává nesrovnatelné. Protože srovnat naši publikaci, zpracovávající dvanáct století, s knihou Umění po roce 1900 (česky vyšla dvakrát, nověji v roce 2015 – pozn. red.) amerických historiků moderního umění, kteří zpracovávají jedno století, je nesprávné a divné. Navíc jsme se museli držet našeho teritoria, zatímco Američané se mohli volně pohybovat prostorem, jak se jim zlíbilo. To opět ukazuje na to, že jde o srovnávání nesrovnatelného. Kdyby nás recenzentka opravdu chtěla usvědčit z toho, že jsme to udělali špatně, tak si měla vybrat nějakou jinou knihu, s níž lze tu naši srovnávat. Například asi deset let staré maďarské dějiny umění, které jsou zpracované takovou hodně tradiční přehledovou metodou.

Máte na knihu již nějaké ohlasy ze zahraničí?

Zatím jeden, protože to není příliš dlouho, co vyšla. Recenzoval ji profesor Matthew Rampley, velký znalec střední Evropy. Narazili jsme teď na problém s distribucí na Západě, protože nám distributor napsal, že je kniha moc těžká… Absolutně nás nenapadlo, že budeme muset řešit i takový problém.

Jak to všechno zvládáte?

Špatně. V Ústavu dějin umění začínáme projekt o dějinách výstav v 19. a 20. století, do kterého se mi nejdřív moc nechtělo, ale když jsem se do toho zahloubal, tak jsem zjistil, že je to velmi zajímavé téma. A v olomouckém působišti mám na starosti jednu z knih, která vyjde letos, u příležitosti výstavy o olomouckém biskupovi Karlu II. z Lichtensteinu-Castelcorna, což byl největší moravský stavebník 17. století. Vyjdou dvě publikace. První rediguje Ondřej Jakubec a bude o osobnostech, které se pohybovaly kolem tohoto olomouckého biskupa. Já mám na starosti knihu o objektech. O tom, co biskup Karel dal postavit, a také tam budou jeho sbírky, včetně jeho nejslavnějšího obrazu, Apollo a Marsyas od Tiziana.

Poznámka redakce: Rostislavem Šváchou zmíněná Martina Koukalová, koeditorka a autorka statí do dvoudílné publikace Paneláci, je manželkou autora tohoto interview. Při rozhovoru bylo dbáno na to, aby tento fakt neměl vliv na charakter otázek a podobu odpovědí.

Rostislav Švácha na exkurzi se studenty dějin umění Rostislav Švácha na exkurzi se studenty dějin umění, foto: Lukáš Bártl

Prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc.

Rostislav Švácha se narodil roku 1952 v Praze. Po studiu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci nastoupil roku 1977 jako odborný redaktor do nakladatelství Odeon. Od roku 1985 až dosud působí jako vědecký pracovník Ústavu dějin umění Akademie věd. Pravidelně přednáší z dějin umění a architektury na Katedře teorie a dějin umění Akademie výtvarných umění v Praze a na Katedře dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci, kterou také v letech 2014–2017 vedl. Svůj profesní život věnuje studiu architektury 17. až 21. století. Mezi publikace, na nichž se v posledních letech významně podílel, patří například Dějiny umění v českých zemích 800-2000 (2018), Paneláci 2: Historie sídlišť v českých zemích 1945-1989 (2017), StArt: Sport jako symbol ve výtvarném umění (2016), Naprej!: Česká sportovní architektura 1567-2012 (2012), Sial (2010), Lomené, hranaté a obloukové tvary: Česká kubistická architektura 1911-1913 (2010). Rostislav Švácha je také představitelem spolku Za krásnou Olomouc a aktivním členem Klubu Za starou Prahu, v nichž svou odbornou autoritu využívá k prosazování ochrany významných staveb dvacátého století.

Související