Ve městě probíhá tvrdá bitva o prostor

Co je to gentrifikace?

Vnímám ji jako proces socioekonomické proměny městského prostoru, jako důsledek celkových proměn společnosti a funkcí města. Gentrifikace je tržní odpovědí na změny ve fungování měst. Bohužel dost často nebo téměř vždycky probíhá bez ohledu na to, že v těch lokalitách nadále, tedy po nějakou dobu žijí nějací lidé a že může jejich životy negativně ovlivnit. Nemusí to být nutně jen dělníci, kteří jsou vytlačováni ze starých dělnických čtvrtí, ale i třeba etnické minority, které například v Americe v minulosti žily ve středu měst, zatímco střední třídy žily spíše na předměstích. Dnes je trendem navracet byznys do centra a nahrazovat továrny kancelářemi nebo novými bytovkami. Lidé z předměstí se vrací do měst a etnické menšiny jsou vytlačovány ven. V Česku se s tím setkáváme trošku ve vztahu k Romům, protože u nás za komunismu byla centra měst zanedbaná. Nebyly peníze na obnovu historického fondu a investovalo se spíš do periferních lokalit. Proto centra nebyla tak atraktivní a v hůře vybavených bytech tam často žili třeba právě Romové.

Kdy se gentrifikace objevila v českých zemích? Lze o ní mluvit třeba již v souvislosti s pražskou asanací na konci 19. století?

Taky to byla nějaká forma gentrifikace, ale tehdy se to tak ještě nenazývalo. K nám gentrifikace přichází až v devadesátých letech minulého století v souvislosti s restrukturalizací ekonomiky.

Sociální geografka Michaela Pixová, foto: archiv Michaely Pixové, DVTV

Na západě se pojem gentrifikace objevuje, tuším, asi v polovině šedesátých let a prosazuje se v letech sedmdesátých. Nakolik souvisí s ekonomickými změnami, demontáží sociálního státu či strukturální neoliberalizací?

Zásadním způsobem, protože v souvislosti s globalizací, s nástupem postfordismu a s demontáží sociálního státu nastupuje globální směnná práce a produkce, kdy se průmysl začal postupně přesouvat do rozvojových států a spousta odvětví na Západě začala upadat. Industrializace kdysi začínala na různých místech světa v různých časech – víceméně tam byly rozdíly o desetiletí, až třeba o celé půlstoletí. Obdobně tomu bylo s gentrifikací. Objevila se poprvé v USA či v Británii: postižena byla kupříkladu bývalá těžařská nebo ocelářská města, založená na jednom odvětví průmyslu, který přestal generovat zisk. Najednou se nevědělo, co s nevyužívanými továrními halami, a hledala se pro ně nová využití. U nás tohle nastalo s odstupem desítek let.

To je asi i důvod proč gentrifikaci mnozí vnímají jako pozitivní jev. Jako obnovu a nové využití nějaké nefunkční městské čtvrti.

Jenže je nutné rozlišovat mezi obnovou – revitalizací či regenerací a právě gentrifikací! Tyto procesy totiž probíhají vedle sebe. S rozvojem mezinárodního turismu navíc tyto procesy mohou být ještě spjaty s turistifikací, která může v centrech některých měst vést až ke vzniku turistických ghett, což je přesně to, co se stalo z centra Prahy. Takže – když to poněkud pojmově zjednodušíme – centrum Prahy bylo v podstatě úplně prvním gentrifikovaným místem v České republice, protože ihned po revoluci sem začali masově jezdit turisté. Centrum se začalo mohutně opravovat, ale také z něj byla vytlačena většina původních obyvatel. Dnes tam trvale žije strašně málo lidí.

Budu teď hovořit ze své osobní zkušenosti, tedy nemám to potvrzené daty, je to moje hypotéza podpořená zkušeností „ze života“. Mám zkrátka za to, že gentrifikace se u nás líbí i z toho důvodu, že je tady neobvykle vysoké procento vlastnického bydlení. A každý, kdo vlastní nemovitost, začne vydělávat na tom, když se její okolí zlepšuje. Takže vlastníci logicky chtějí, aby se zlepšovalo okolí jejich domů. Podívejte, žiju v pražské Libni, která se nyní silně gentrifikuje, a z určitého hlediska to taky vnímám pozitivně.

Gentrifikace v praxi, ilustrace: Grayson Perry

Díky čemu?

Protože v Libni to je na mnoha místech pořád ještě dost tragické, na spoustě míst máme příšerné chodníky, příšerné silnice, hromady odpadků, zanedbaná veřejná prostranství. Pohybují se tam ve zvýšené míře osoby, které znečišťují okolí. Samozřejmě bych byla raději, kdyby se to nedělo, ale nelíbí se mi ani fakt, že existuje tak vysoké množství lidí, jimž nikdo nepomůže, kteří se cítí být bezradní, jsou závislí na drogách nebo nemají kde bydlet. Zároveň ale v Libni nejsou již skoro žádné nájemní byty tak jako v minulosti. Já žiju v družstevním domě. Družstvo vzniklo tím, že budovu odkoupilo od magistrátu. Určité procento lidí si to však nemohlo dovolit, takže si družstvo příslušné byty koupilo jakoby místo nich a z těch bytů se staly byty nájemní. A v nich pak nastal „tržní“ pohyb. Družstvo si totiž velice hlídá, jaké jsou ceny na cenové mapě, a v nájemních bytech se neustále mění nájemníci, zatímco družstevníci jsou pořád stejní. Družstvo v nájemních bytech zvyšuje ceny nájmů, protože kdyby je družstevníci nezvyšovali, získají dojem, že okrádají sami sebe. Na druhou stranu z těch zisků teď třeba možná budeme kupovat solární panely a nějakou zeleň do vnitrobloku.

Zpět – právě i na základě právě řečeného příkladu z Libně – k pojmu gentrifikace. Ten má tedy vyjadřovat co?

Socioekonomickou proměnu prostoru. Například že se v gentrifikované čtvrti objevují obchody pro určitou socioekonomickou skupinu, že tam jsou třeba hipsterské podniky, trendy kavárny a podobně. Těžko říct, lze-li za gentrifikaci označit situaci, kdy majitel opraví svoje ošklivé a zastaralé pekařství, které bude pořád cílit na stejnou klientelu, jen bude vypadat jinak. Důležitá je právě proměna této klientely, a s tím zase souvisí změna fungování prostoru. Když majitel své pekařství vybaví stolečky s připojením k wi-fi, tak tam spíš uvidí nějaké mladé prekarizované kreativce než staré babičky u rakvičky. Ty nechápou, proč má v pekařství někdo s sebou laptop, potřebuje se připojit k wi-fi a jíst u toho croissant. Je otázkou, jak se budeme za čtyřicet let tvářit my, naše generace, až budou všude podniky, kde se například lidé kolem nás budou milovat přes virtuální brýle. Pokud se vzhledem ke klimatické krizi vůbec nějakého stáří dožijeme, nejspíš nám něco takového nebude dávat žádný smysl.

Zastánce neviditelné ruky trhu by vám zřejmě namítl, že to je „přirozené“. Každý, kdo podniká, se stará především o zisk a orientuje se na takovou skupinu lidí, která jeho podnik uživí. Ať už prodává větrníky a rakvičky či croissanty nebo virtuální brýle.

Takhle trh asi funguje. Já jsem ovšem silně proregulativní člověk. Radši bych viděla společnost, v níž se nevyřeší všechno jenom dravým trhem, ale která je zodpovědná vůči všem sociálním skupinám a dokáže se postarat i o ty slabší. Z mého hlediska by bylo ideální mít – pokud bych byla městským politikem – zmapované potřeby místních obyvatel. Zjistit, po čem je poptávka a po čem ne. Kdyby třeba byla poptávka po staré socialistické cukrárně ze strany tří babiček, tak asi kvůli tomu tu cukrárnu nebudu nutně zachovávat, ale kdybych viděla, že ta skupina je větší, tak ji zachovám. Teď je to těžko představitelné, já však vycházím z představy, že by město nebo obec vlastnily určitý počet svých provozoven, které by pronajímaly a potřeby obyvatel pak zohledňovaly v nějakém výběrovém řízení. Třeba v centru Lisabonu jsou tímto způsobem regulovány původní historické podniky, které by jinak nepřežily. Dělají to kvůli tomu, aby se centrum nevylidnilo a nezůstalo jenom pro turisty či pro ekonomicky silné obyvatele.

Často se hovoří o tom, že gentrifikace má různé fáze. Kdo jsou to ti takzvaní gentrifikační pionýři?

Nedá se to úplně paušalizovat, ale nejčastěji se vypráví o tom, jak si nějací studenti nebo umělci, kteří sice nemají moc peněz, zato mají kreativní a kulturní kapitál, najdou bydlení v chudé dělnické čtvrti, kam se střední třída obává chodit a už vůbec tam nechce bydlet. Noví nájemníci nemusí tolik řešit peníze za bydlení a mohou se tak ve svém okolí nějak kreativně vyžít. Takže tu lokalitu postupně vizuálně zlepší nebo ji jinak učiní zajímavou. Provozují tam například street festivaly a podobné věci, které přitahují pozornost dalších lidí. Ti si často řeknou „tady je to cool, tady bychom si taky mohli najít levný nájem“, a podobně smýšlejících začne přibývat, až čtvrť postupně ztratí svoje původní stigma a začne mít odér jakési kulturní avantgardy, kam se lidé dávno nebojí chodit. Někdy ten proces může být hrozně rychlý, jindy naopak trvá desítky let.

To zní vcelku sympaticky…

Bohužel i zde jde o tržní mechanismus postavený na principu, že silnější vyhrává. Proto má vždy odpadlíky, většinou starší lidi a etnické minority. Majitelé domů v takových čtvrtích si totiž v jednu chvíli řeknou: „Tahle čtvrť začala mít lepší jméno, tak já teď zvýším nájmy,“ a mnozí lidé kvůli tomu musejí odejít a přijdou o možnost žít v místě, které mají rádi a na něž jsou – často i desítky let – zvyklí.

To se v současnosti v Praze děje i mladým lidem. Ceny nájmů jsou tak vysoké, že se stěhují třeba do chatových osad nebo menších měst v okolí Prahy.

Těch tlaků je určitě víc, město začíná být nedostupné, ale gentrifikace je pouze jedním aspektem toho všeho. Je to dáno financializací vybudovaného prostředí. Z obytných čtvrtí se stalo něco, co neslouží primárně k bydlení nebo k drobnému podnikání, nýbrž velcí investoři jak domy, tak i větší celky vnímají především jako investiční příležitost. Jsme v neudržitelné a pro městské prostředí devastující situaci, kdy všechno kolem sebe posuzujeme výhradně s ohledem na směnnou hodnotu, a z obytných domů se stávají nástroje na ukládání peněz.

Navíc je tu tendence městský prostor čím dál tím víc privatizovat. Developer koupí od města parčík nebo nějakou lokalitu, kam třeba chodí místní. Pak tam postaví něco, co už není veřejné, nýbrž soukromé, a to může mít jakoukoliv podobu: může to být bytovka, kondominium nebo gated community, která je celá oplocená (pozn. red.: gated community lze přeložit jako uzavřený, oplocený rezidenční objekt). Ve světě to má obvykle hlavně bezpečnostní funkci, protože se bohatší vrstvy snaží ochránit před chudými lidmi a před kriminalitou, která v socioekonomicky polarizovaných společnostech se slabou rolí sociálního státu bývá velmi vysoká. To je případ třeba USA nebo většiny zemí v Latinské Americe, v Indii apod. U nás to tuhle funkci nemá, protože to zatím není potřeba, ale developeři se toho chytli jako něčeho, co tu ještě nebylo. Působí to možná trochu jako statusový symbol a marketingová strategie. Zároveň bylo mnohokrát popsáno, že gated communities nejsou ve městech pozitivním prvkem, protože zabírají velké plochy, dělají město méně prostupným a vedou k exkluzi. Když se třeba podíváte pod pražskou Žižkovskou věž, tak tam byl dřív normální park, dnes ho celý zabrala restaurace Miminoo a minigolf. Takže teď už si tam člověk nemůže sednout jen tak. Ve městě probíhá tvrdá bitva o prostor.

Co by měla Praha a další města dělat pro to, aby dokázala zamezit negativním jevům, které gentrifikace přináší?

Měla by mít vlastní obecní fond nemovitostí, který bude vytvářet určitou protiváhu trhu, protože ne každý dokáže v tržním prostředí uspět. Těžko můžeme chtít po babičkách, matkách samoživitelkách nebo lidech, kteří pracují třeba ve veřejném sektoru, aby byli schopní platit komerční nájmy a komerční ceny bydlení. A totéž se týká i dalších provozoven. Ten, kdo vyhraje nějaký prostor na provoz restaurace, nemá být vždy nutně ten, kdo nabídne nejvyšší sumu peněz. Obecně prosazuji větší redistribuci světového bohatství, přijde mi nepřijatelné, aby se někdo koupal v bambilionech a jiný neměl na polévku. Developeři, banky, velcí investoři, ale třeba i jednotlivci, kteří si kupují několik bytů na důchod, by měli z nemovitostí platit vyšší daně, protože je přece i v jejich zájmu, aby společnost nějak fungovala a byla udržitelná. Oni taky potřebují, aby tady byl sociální smír, aby nemuseli chodit nebo jezdit po ulicích v obrněných transportérech a s ochrankou. Potřebují vzdělané zaměstnance, které jim dodává stát z veřejných peněz.

Vraťme se ještě k těm gentrifikačním pionýrům. Zajímalo by mě, jestli prostory, které postupně například v Praze proměňují, mají nějakou specifickou estetiku. Jestli se do nich nějak otiskuje habitus nových uživatelů.

Řekla bych, že v těch prostorech se často odráží jistá záliba v retru smíšená se snahou uměle konstruovat autenticitu. Tedy spojit uhlazenou sterilitu s jakoby divokostí, třeba tím, že vezmu staré rezavé kolo a natřu ho narůžovo nebo staré industriální prvky přetvořím na poličky. Vznikne z toho uhlazená a umělá autenticita.

Lze pak ještě vůbec mluvit o autenticitě?

Spíš o mnoha globálních-lokálních pokusech o autenticitu, které všechny vychází tak nějak nastejno.

Existuje v Praze nějaký prostor, který byste označila za autentický? Prostor, který se liší od těch ostatních pokusů?

Klinika. Na nic si nehraje a má nějakého ducha, který nespočívá jen ve vizuálnu. Jde o to, co se tam odehrává, jaký je obsah těch aktivit a že se vůbec Klinika snaží prefigurovat jiný typ společnosti a společenských vztahů než jsou ty, které považujeme za běžné a dané. Pěstují se tam hodnoty a postoje, které bych kolem sebe ráda viděla v mnohem větším měřítku. Je to rovnostářský prostor, který funguje na netržních principech a nese s sebou ducha volajícího po sociální a environmentální spravedlnosti. Takže pro mě je to spíš o myšlenkách, které ten prostor reprezentuje, než že by se mi strašně líbilo to áčko nasprejované na zdi. Člověk se tam může cítit úplně jinak než kdekoliv jinde v Praze.

Michaela Pixová, PhD.

Působí jako sociální geografka na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Zkoumá městská prostředí a jejich vztah k alternativním kulturám a k aktivní občanské společnosti. Napsala také několik publikací o české punkové subkultuře. Jako aktivistka stála u zrodu o. s. PragueWatch. V minulosti byla členkou umělecké skupiny Guma Guar a pod pseudonymem MC Mikatchou vystupovala také jako hlasový doprovod elektronické taneční hudby. Nyní má dva malé syny a společně se sousedy vytváří komunitní zahradu ve vnitrobloku za svým domem. Spolupracuje s online deníkem A2larm a píše blog pro Aktualne.cz. Věnuje se také LGBT aktivismu v kampani Jsme fér.