Gentrifikace je sice nespravedlivá, ale městotvorná. A nevydělávají na ní jen bohatí

Gentrifikaci lze nahlížet z více hledisek: ze sociologického či sociálního, z hlediska mobility, urbanismu či veřejného prostoru. Jednoznačně nepříznivými vlivy gentrifikace je „vysídlování“ nižších příjmových vrstev. V souvislosti s ním se často zmiňuje, že gentrifikace ničí městskou diverzitu, tedy rozmanitost skladby obyvatel. Řešením by prý mohly být městské byty, které zajistí, že i v gentrifikovaných čtvrtích budou žít „obyčejní“ lidé.

Pokud se zaměříme na hlavní město ČR, to v současnosti žádnou bytovou politiku nemá. Je také otázka, jak by systém na přidělování obecních bytů fungoval. (Na všechny by se nedostalo: nebylo by to také nespravedlivé?) Praha se navíc potýká s bytovou krizí jako takovou: kvůli ní se ceny bydlení v okrajových částech města příliš neliší od cen v centru. Situace je zde navíc specifická v tom, že Praha v devadesátých letech rozprodala majetek zahraničním investorům a jsou to opět majetní cizinci, kteří v rámci gentrifikace „vytlačují“ původní obyvatele. Roli také hraje to, zda lidé v gentrifikovaných čtvrtích byt vlastní, nebo si ho pronajímají. Protože Česko je v počtu vlastníků nemovitostí na špici, gentrifikace zde probíhá poněkud něžněji. Jinak řečeno: Praha zatím žádné skutečné ghetto nemá.

K pochopení příznivých vlivů gentrifikace stačí pohled na veřejný prostor v gentrifikovaných čtvrtích. Ne vždy platí, že gentrifikaci způsobí kulturní aktivisté, kteří oživením nějakého prostoru přilákají další investice. Ale právě oni dost často čtvrť významně pozvednou – tím, že je v ní co dělat, kam zajít. Tak se to stalo v pražském Karlíně, který se proměnil po devastujících povodních v roce 2002. Původní obyvatelé této historicky dělnické čtvrti, kteří neměli peníze na opravu vyplavených domů, odešli a namísto nich se nastěhovali lidé ze střední vrstvy. S přílivem kapitálu vzrostlo množství podniků – a také atraktivita čtvrti.

Veřejnoprostorově je Karlín místem, kam se lidé sjíždějí ze všech koutů Prahy. I ti, kteří nemají sedmdesát korun na flat white nebo tři stovky na lehký oběd, mohou v létě kdykoli a zdarma posedět v Přístavu 18600, v malém ráji u řeky. Místní bar otevírá v poledne, ale už před otvíračkou do areálu chodí s obědy v krabičkách lidé z přilehlých kanceláří. Matky vypouští ratolesti na pískoviště a čtou si knížky nebo klábosí. Projíždějící cyklisté se zastaví na pivo, chodí sem pejskaři, expati, studenti… Karlínský Přístav 18600 je učebnicovým příkladem fungujícího veřejného prostoru pro všechny.

A podobně je tomu v Kasárnách Karlín. Z rozlehlého objektu původně vojenského určení se za uplynulé dva roky stalo místo pro setkávání lidí všech vrstev. Kdo chce, dá si něco k pití nebo zajde večer na koncert; kdo nechce nebo nemůže, přijde lelkovat, vyleze si na Suškovu rozhlednu či večer posedí u ohně. Definice gentrifikované čtvrti jako „exkluzivní čtvrti pro určitou skupinu obyvatel“ tudíž neplatí zcela.

A není to – alespoň tedy v Praze – výhradně Karlín. I ve Vršovicích nebo v Holešovicích vznikají kromě trendy podniků komunitní zahrady, kde si můžete opéct (vlastní) buřty, nebo oslavit narozeniny. A nepotřebujete na to žádné peníze. Díky tomu, že město netvoří jen radnice a investoři, ale také občanské spolky a kulturní neziskovky, dá se gentrifikace vnímat i jako „zušlechťování“ prostoru, nikoli pouze coby „vyšlechtění“ pro vyšší vrstvy obyvatel.

Autorka se narodila v roce 1981 v Praze. Studovala lingvistiku a humanitní studia. Ráda cestuje do malých měst, kde objevuje drobná architektonická díla a lokální galerie. Má ráda hudbu, výtvarné umění, literaturu a film. Píše o městech a lidech.

GENTRIFIKACE JAKO FENOMÉN

V českotelevizních archivech jsme se podívali po pořadech a diskusích, v nichž jsme na téma gentrifikace nahlíželi už z mnoha úhlů. A tady se podívejte na naši televizní sestru, pořad ArtZóna na ČT Art. Kolegové si do studia pozvali hned dva hosty.