Obnovená krása funkcionalistického pavilonu
V Lounech se rozhodli revitalizovat park na břehu řeky Ohře, v němž stojí mimo jiné funkcionalistický pavilon městského výstaviště. Autorem přestavby je pražský architekt Ondřej Tuček. Díky citlivé rekonstrukci se mu podařilo vynést na světlo zapomenutou stavbu nevšední krásy.
Původní budova pavilonu vznikla podle návrhu Otakara Poláka v roce 1931, jen o tři roky později než pavilon A na brněnském výstavišti. Obě stavby mají společné rysy: lehkou železobetonovou konstrukci s výrazným žebrovím, velkorysý prostor s půlkruhovým zakončením a vysoké stropy evokující atmosféru chrámu.
Pavilon lounského výstaviště měl sloužit jako výkladní skříň prvorepublikového podnikání. Zahrádkářské veletrhy a výstavy domácího zvířectva se zde konají dodnes, ale jen zhruba čtyřikrát do roka; pavilon donedávna sloužil pouze jako sklad veletrhů. Ačkoli byla funkcionalistická stavba v roce 1996 vyhlášena kulturní památkou, postupně chátrala. „Od začátku nám bylo jasné, že je to významný a pěkný dům, zajímavý svědek doby, ovšem v zuboženém stavu. Naštěstí nešlo o nezvratné změny. Naším cílem bylo otevřít lidem oči, aby si všimli, že pavilon je hezký a dobře vymyšlený a měl by víc žít,“ říká Ondřej Tuček, který na rekonstrukci spolupracoval s architektkou Janou Kusbachovou.
Prezident Československa T. G. Masaryk v doprovodu Alice Masarykové na lounském výstavišti 23. června 1931. Snímek z kalendáře pro rok 2017, který vyšel s dobovými fotografiemi lounského výstaviště, repro: Ondřej Tuček Základem stavby pavilonu je elegantní, subtilní železobetonový skelet. Prostor před hlavním vchodem je krytý arkádou s deseti sloupy v pravidelném rozestupu. Vstupní vestibul a komunikační jádro pavilonu jsou s venkovním prostorem propojeny trojicí dveří. Další troje dveře vedou do rozlehlého sálu, který dosahuje výšky skoro devíti metrů. Prostor lemuje patrový ochoz s půlkruhovým zakončením, které připomíná stavby sakrální povahy. Do sálu se vejde až 300 lidí a díky rozlehlosti a reprezentativnosti může sloužit různým účelům.
Architekti stavbu doslova i přeneseně očistili, aby vynikla její jednoduchá krása. Odstranili přilehlou trafostanici, na jejímž místě je dnes zadní vchod. (V den slavnostního otevření tímto vchodem proudily do sálu modelky v šatech ze třicátých let.) Dále obnovili zazděné panoramatické okno, čímž umožnili přístup na terasu; v předešlých letech byla terasa střechou, na niž se lezlo okny kanceláří. Všechny dřevěné prvky stavby, jako parkety a okna, se musely vyměnit. Blízkost řeky a fakt, že do budovy zatékalo, se na jejich stavu podepsaly.
Oprášený pavilon vyniká čistotou a otevřeností: ať v přízemí sálu, nebo v kavárně s terasou a ochozem v patře. Dominantou interiéru jsou světla, která přidávají prostoru až nebeskou kvalitu. Původní lustr nahradila obyčejná bílá kulatá svítidla v několika řadách, která se vznášejí nad hlavami návštěvníků jako planety. Důvod nebyl ani tak estetický jako praktický: osvětlení musí odpovídat současným normám. Podobně je tomu u dalšího efektního detailu: akustických palubek na stropě a zadní stěně sálu, které jednak splňují současné požadavky na ozvučení, jednak vizuálně dotvářejí podobu sálu. Pohled z „paluby“ ochozu do přilehlého parku se vzrostlými stromy i na parket sálu s levitujícími světly je působivý.
„Líbí se mi, jak se dům při rekonstrukci postupně formuje a získává kontury. A začnou se zjevovat představy, které měl člověk na začátku. Je příjemné, když věci fungují, nebo dokonce předčí očekávání,“ říká architekt Tuček. „Atmosféra domu, světla, povrchy se rozsvítí, zašedlé stěny jsou bělostné, ošlapaná podlaha je nová… Přijdou stovky lidí a ten dům to zvládne a je vidět, že dostal novou energii,“ dodává.
Architekti usilovali o to, vrátit pavilonu život. To jim vyšlo. Provozu kavárny se ujala ředitelka místní Městské knihovny, která do budoucna plánuje v pavilonu pořádat jednorázové kulturní akce. Kromě toho si kdokoli může prostor pronajmout za účelem oslav, rautů, koncertů či výstav. Ale něco se nepodařilo: přesvědčit město, aby vnímalo park jako celek, se vším všudy. Kromě opraveného pavilonu se v něm nacházejí další stavby, například amfiteátr či řopík. V oblasti se nesmí stavět nové budovy, protože park leží v záplavové zóně; oprava těch stávajících se tím pádem nabízí. Navíc výběžek parku do řeky tvoří poloostrov, který s parkem propojuje lávka jen na jedné straně. Další lávka by mohla propojit park s městem a vytvořit tak plynulou trasu podél vody. „Revitalizace parku a rekonstrukce pavilonu byla pro město už tak velkou investicí, že na další si budeme muset nějaký čas počkat,“ dodává architekt Ondřej Tuček.
Autorka se narodila v roce 1981 v Praze. Studovala lingvistiku a humanitní studia. Ráda cestuje do malých měst, kde objevuje drobná architektonická díla a lokální galerie. Má ráda hudbu, výtvarné umění, literaturu a film. Píše o městech a lidech. Neumí moc fotit, ale baví ji to.
