Kanadská performerka nechtěně dává pocítit krizi umění 21. století

poster
Dana Michel v inscenaci Cutlass Glass, foto: Jocelyn Michel

Michel po celé představení působí jako psychicky labilní osoba. Nikdy netušíte, z které strany se u vás objeví, kde si vás najde. Přitom divák není středem jejího zájmu, vždy se o něho jen tak mimochodem otře svou pozorností, aby se opět vrátila do svého podivínského světa. A přesto toto „otření “ je krajně nepříjemné. Její pohled je fluidní, zvláštně „tekutý“: často je zastřený, ale občas jej náhle zafixuje, aby upřela pozornost na určitý předmět. Podobně se to má s jejím pohybem – napohled nekoordinovaný, zdánlivě se děje bez cíle, nicméně vždy se k objektu svého zájmu nějakým způsobem performerka dostane.

MichelZ uvedení inscenace Cutlass Spring na festivalu Nultý bod v pražském Divadle v Celetné, foto: Kateřina Barvířová (Nultý bod)

Zpočátku je vše úhledně srovnané: šest zahradních židlí ve dvou řadách po třech uprostřed jeviště a ze stropu visící provázek. Diváci sedí kolem na vyvýšených voyeurských místech. Během produkce ovšem postupně přibudou posuvný vozík, židle, hračky ve tvaru plastových židliček, velká vidlička, mikrofon, černá brašna, hnědé kožené oblečení, starý tlačítkový telefon, dálkové ovladače, plotýnkový vařič a mnoho dalšího. Michel uvádí přítomné do svého bizarního světa a zdá se, že jediným jejím cílem je jeho destrukce – vše musí dojít zkázy. Protagonistka při tom neustále „beatuje“ do mikrofonu či vydává jiné zvuky umně dokreslující podivínskou atmosféru na jevišti. Obsedantnost u Dany Michel nezná hranic, znovu a znovu se vrací k jednotlivým rekvizitám a poškozuje je, „ubližuje“ jim. Také se například utápí v kostkách ledu či doprostřed jeviště postaví malý hrnec s pokličkou. Do něho předtím uložila reproduktor, aby v pravidelných intervalech svým tlakem pokličku nadzvedával – podle mého soudu jeden z mála funkčních nápadů performance Cutlass Spring.

Michel Dana Michel v inscenaci Cutlass Glass, foto: Jocelyn Michel

Jenže: kde je avizovaná sexualita? Pominu-li, že zpočátku performerce sem tam vypadne z napolo rozepnutého kabátku jedno či druhé ňadro, a později si Michel tento svršek i svlékne, hledám marně. Jistě, s notnou dávkou fantazie a domýšlení lze mít za to, že Kanaďančiny pohyby jsou nabity sexuální energií. Jenže stejně tak by tytéž pohyby mohly znamenat i něco jiného. Takovou svobodu nám poskytuje divadlo 21. století – diváci sledují experiment, jenže nehledající, nýbrž pouze stvrzující – a takový tu přece už byl mnohokrát! Projev Dany Michel se neustále cyklí, nenachází cestu ven, jednotlivé nápady se neplodně opakují.

Nakonec mě na Cutlass Spring  nejvíce zaujala svého druhu divácká  bezmoc. Pozorujete umělecký projev současnosti a přemýšlíte, zda toho vlastně chcete být součástí.

Autor je šéfredaktorem serveru Taneční aktuality

michel radio Dana Michel hovoří letos v květnu v Radiu-Canada, foto: Martin Ouellet (Radio-Canada)

Nultý bod – Dana Michel: Cutlass Glass

Tvorba, interpretace: Dana Michel, tvůrčí spolupracovníci: Ellen Furey, Peter James, Heidi Louis, Mathieu Léger, Roscoe Michel, Karlyn Percil, Yoan Sorin, Alanna Stuart, hudební konzultace: David Drury, světelný design: Karine Gauthier, technická podpora: Caroline Nadeau + Karine Gauthier.

Psáno z představení provedeném 15. července v pražském Divadle v Celetné.

Související