Tanec Praha přivezl „obsedantně kompulzivní“ choreografii z Izraele

Sharon Eyal a Gai Behar často pro svá díla využívají elektronickou hudbu, jejíž Mekkou je v současné době Izrael a zejména Tel-Aviv, kde company sídlí. Jejich skupina má navíc „dvorního“ DJ Oriho Lichtika, který tvoří kompozice přímo pro jejich choreografie a živě je produkuje během představení. Proto nepřekvapilo, že při zhasnutí v sále se z reproduktorů začal linout rytmický beat. Neurotické „tikání“ samo o sobě předznamenalo neklid spojený s tématem této taneční básně – jaké je to milovat s obsedantně kompulzivní poruchou?

Když se na scéně objevila první tanečnice, bylo jasné, že přijde nevšední estetický zážitek. Jediná postava v pološeru a dýmu napínala a protahovala své tělo do maximální expanze ve velmi pomalém tempu, její kostým sestávající pouze z černého trikotu a ponožek do půli lýtek odhaloval každičký sval. Dokonalé fyzično – a kostým – bylo společným rysem všech šesti tanečníků, kteří nakonec zaplnili scénu. Detail černých ponožek v kombinaci se zcela prázdnou černou scénou, sporým prosvícením ze stran i shora a s dýmem linoucím se po jevišti vyvolal dojem, že se tanečníci noří po kotníky v jakémsi bahně. Krásná vizuální metafora.

Tvůrci si pro znázornění obsedantně kompulzivní poruchy zvolili fyzicky velmi expresivní projev. Kombinovali prvky neoklasického tance, připomínající místy starší díla Williama Forsytha, pozice a chůze vogue, cupitání evokující salsové kroky, gaga a dokonce i prvky streetového „poppin“… To vše reprezentovalo dokonalost formy, krásu a posouvání hranic fyzických možností. Zatímco fyzické dispozice a taneční výkony interpretů publikum přibíjely do sedaček, repetitivnost figur a občasné nervní pohyby narušovaly, v souladu s tématem inscenace, dojem čisté krásy. Postavy tří mužů a tří žen působily strojově, většinou bez náznaků emocí ve výrazu tváří; jejich vzájemná interakce se zdála být komplikovaná. Občas docházelo ke sjednocení jejich tance v unisonu či letmých dotecích (i dloubání), ovšem větší fyzické propojení či párový tanec se nekonal. Zkrátka, tato důmyslná choreografie přenesla fascinujícím způsobem na jeviště vnitřní puzení a bloky lidí s psychickou poruchou.

Hudební podklad se proměňoval pozvolna, nenápadně, stejně jako konstelace tanečníků. Neurotické pulzování střídaly klidné tóny smyčců, nechyběla ani eklektická a stále hlučnější směs tónů a rytmů. Díky pomalému rozvíjení choreografického tématu a rozličnosti tanečníků, z nichž každý byl zajímavou osobností, si dílo dokázalo udržet pozornost po většinu své šedesátiminutové stopáže. Pravda, ke konci už divákova pozornost přeci jen začala polevovat, jelikož tato báseň neměla – celkem logicky – finální rozuzlení. Opona spadla uprostřed dění, za plného dunění hudebního doprovodu.

Jak hlásá letošní motto Tance Praha: Zvědavost je šance na zážitek. Koho zvědavost na izraelskou taneční company přivedla do Hudebního divadla Karlín, jistě nelitoval. Podobná pohybová kvalita a choreografický styl se u nás jen tak nevidí!

Autorka je redaktorkou portálu Taneční aktuality.cz.

Tanec Praha 2019 – L-E-V Dance Company: OCD Love

Tvůrci: Sharon Eyal, Gai Behar, zvuk a živá hudba: Ori Lichtik, světelný design: Thierry Dreyfus, kostýmy: Odelia Arnold ve spolupráci s Rebecca Hytting, Gon Biran, Sharon Eyal, Gai Beha. Tančí: Gon Biran, Devaney Darren, Lurie-Pardes Keren, Emmanuel Harcher Clyde, Kakizaki Mariko, Hitting Rebecca.

Psáno z představení 17. června 2019 v Hudebním divadle Karlín, v rámci festivalu Tanec Praha.