Organizovaný chaos. To se dneska v tanci nosí…
Třicátý Tanec Praha skončil. Nabídka, která se neomezovala pouze na metropoli, ale dostala se i do některých regionů, mimo jiné obsahovala čtyři české či světové premiéry projektů, které festival koprodukoval, a hned tři „události sezóny“. Jednou z nich byla choreografie Sunny Izraelce Emanuela Gata, jíž patřil úplný závěr festivalu.
Gat patří v současnosti k nejvyhledávanějším tvůrcům světové taneční scény. Stal se i „associated artist“ největšího evropského festivalu tance v Montpellier. Jeho skupina Emanuel Gat Dance tento rok jezdí po světě se sedmi různými inscenacemi. Jako choreografa si Gata už pozvaly ke spolupráci takové soubory jako pařížská Opera, lyonská Opera, LA Dance Project, Sydney Dance Company nebo Ballet du Grand Théâtre de Genève. Projekt Sunny vznikl ve spolupráci s francouzským hudebníkem a skladatelem Awirem Leonem, jenž má za sebou i taneční kariéru, a také za hojného přispění interpretů, kteří se kromě vytváření pohybového materiálu zapojili i do výběru kostýmů.
Můžete skoro cokoliv. Záběr z produkce Emanuela Gata & Awira Leona Sunny, ve videu záznam ze zkoušky, foto: Julia Gat, video: Youtube Hudba, kterou Awir Leon tvořil osobně přímo na scéně pomocí syntezátoru, kytary, počítače a zpěvu, byla z velké části vůdčí složkou díla. Vždyť i název inscenace je převzat z úvodní písně Marvina Gaye v Leonově osobité interpretaci. Té však – a to bez hudby, v tichu – předcházel slow-motion výstup tanečníka v pompézní bílé masce připomínající africké rituály, s rolničkami na kotnících a se zvonky u krku. Po chvíli se na scéně objevilo dalších devět performerů, oblečených jen ve spodním prádle: kompaktní skupina se záhy rozpadla do sól, dvojic či trojic, vlnících se v pomalých pohybech s občasným vykopnutím, protažením, podřepem, dupnutím, švihem rukou…
Tento pohybový slovník, připomínající spíš bezduché cvičení než tanec, zůstal v různém tempu a kombinacích podobný po celou dobu představení. Vztah mezi tanečníky, kteří se v jednotlivých sekvencích potkávali a zase rozcházeli, i celá struktura díla byly někdy organizovány světelným designem, jindy hudbou, a především sadou vnitřních pravidel, podle nichž se interpreti řídili. Občasné výkřiky čísel a slov naznačovaly řád, avšak nějak rozpoznatelný byl pouze výjimečně. Výsledkem byl zvláštně organizovaný chaos pohybu, příchodů a odchodů, hudby a ticha.
Zhruba v druhé části díla se interpreti dělili do různých skupin a předváděli úseky choreografie, navzájem se instruovali pokyny „stop“ a „go“, začínali je a přerušovali, zas a znovu, až do omrzení. V jedné scéně tanečníci vyměnili své minimalistické kostýmy za odvážné kreace: dlouhá zlatá kápě, červené šaty se střapci, obrovská béžová chlupatá koule na hlavě, modré flitrové sako… Když zmizeli z jeviště, hudebník se najednou ujal slova a uvedl další písničku, kterou vzápětí odehrál zcela bez účasti tanečníků, jako kdybychom byli na koncertě. A koncert svého druhu to vlastně byl; tedy „roztančený koncert, neudržitelná energie těla v závislosti na impulsech rytmu, hudby, zvuku, hlasu“, jak stojí v anotaci. Píše se v ní také o svobodě projevu, o metafoře lidských vztahů, o otázkách bez odpovědi. Svobody se tanečníkům dostalo relativně hodně, i když známé pohyby napovídaly, že tanečně byli značně instruováni či inspirováni choreografem. Pokud jde o kostýmy, na jejichž tvorbě se interpreti podíleli, tedy spodní prádlo, excentrické kousky a závěrečné tréninkové oblečení, až tak originálně nepůsobily. Rytmicky se pohyb setkával s hudbou pouze občas, mnohokrát se tančilo i na ticho.
Otázek vzbudila inscenace Sunny dost a dost. Především: „Proč?“ Přílišná svoboda, dávající prostor improvizaci a seberealizaci tanečníků, může vést k roztříštěnosti. Přístup typu „everything goes“ mate diváka, který od uměleckého díla přeci jen čeká sdělení, emocionální prožitek, estetické okouzlení či zážitek z výjimečných výkonů. Ani jedno jsem při sledování tohoto kusu nepocítila. Hudebník i tanečníci byli bezesporu na výtečné úrovni, jenže jejich vnitřní sdělení – bez něhož si výjimečnost nelze představit – ke mně na první galerii bohužel neproniklo.
I tento typ tanečního představení se dnes ve světě nosí a například ve Francii evidentně rezonuje… Ještě jednou zacituji z anotace: „Takový je život.“ Nevím, zda zrovna toto dílo reflektovalo život jinak než totální nahodilostí, mechaničností a repetitivností… Rozhodně však můžeme říci: I takový je současný tanec.
Autorka je redaktorkou portálu Taneční aktuality.cz.
Tanec Praha – Emanuel Gat, Awir Leon: Sunny
Choreografie a světla: Emanuel Gat, živá hudba: Awir Leon, produkce: Emanuel Gat Dance. Spolupráce při tvorbě, účinkují: Thomas Bradley, Annie Hanauer, Peter Juhasz, Pansun Kim, Michael Loehr, Emma Mouton, Genevieve Osborne, Milena Twiehaus, Sara Wilhelmsson, Ashley Wright.
Psáno z představení 25. června 2018 ve Fóru Karlín.
