Násilník, bolestín, ale také generační ikona

V úterý 19. června padl dosavadní rekord v počtu přehrání jedné skladby na službě Spotify. Deset a půl milionu streamů ten den zaznamenala skladba Sad! amerického rappera XXXTentaciona. Stalo se tak den poté, co dvacetiletého mladíka zastřelil (z auta) neznámý muž na Floridě. Díky obrovské popularitě se Sad! nejspíš dostane i na číslo jedna amerického žebříčku.

Dosud tento rekord na Spotify držela zpěvačka Taylor Swift. Ta dělá maximum pro to, aby bodovala ve všech podstatných konzumentských segmentech hudebního trhu; stala se synonymem popu pro celou rodinu, bezpečného a nekonfliktního. Oproti tomu XXXTentaciona patrně nebere vážně nikdo, komu je nad dvacet. Což se ostatně ukázalo i v reakcích pod články informujícími o jeho smrti, v nichž se diskutující často pohoršovali nad kvalitou jeho hudby, obsahem textů či nad jeho chováním.

Video, ve kterém rapper předjímá svou vlastní tragickou smrt, zdroj: Youtube

XXXTentacion čelil několika obviněním z vloupání nebo z fyzického napadení – rval se na koncertě s fanoušky, mezi oběťmi útoků XXXTentaciona byla i jeho těhotná přítelkyně, která dokonce zveřejnila záznam toho, jak ji rapper bije. Pokud by v polovině června nezemřel, dost pravděpodobně by strávil příštích několik let ve vězení. Ostatně streamovací služba Spotify se v květnu rozhodla vyřadit jeho hudbu ze svých kurátorovaných playlistů coby gesto boje proti sexuálnímu násilí. (O měsíc později ho do nich zase v tichosti vrátila.) Na první pohled tedy značně polarizující osobnost, přesto se její popularita vyrovnala zmíněné Taylor Swift.

Když na začátku loňského roku začal žebříčkem stoupat XXXTentacionův track Look at Me!, byl to šok. Nic takového se v hitparádách ještě neobjevilo: sonický útok přebuzených basových linek, lo-fi beatů a agresivního rapu nahraného kvůli zachování syrovosti přes snímače ve sluchátkách. Znělo to třeba jako vzdálený příbuzný punkových pionýrů The Ramones. Jenže ti neměli k dispozici SoundCloud, uživatelsky generovanou službu na streamování hudby, která slouží pro současnou rapovou generaci jako vedlejší cesta ke slávě.

Look at Me! odstartovalo vlnu zájmu o floridskou scénu vyžívající se v „punkovém“ zvuku i v důvěře v alternativní internetové kanály, zdroj: Youtube

K popularitě Look at Me! přispěly skandály, které rapper začal na svoji osobu rychle nabalovat. Stal se z něho „zlý kluk“ hudebního průmyslu. Do rapu pomohl vrátit syrovost výpovědi, která v něm poslední roky chyběla.
Look at Me! odstartovalo vlnu zájmu o floridskou scénu vyžívající se v „punkovém“ zvuku i v důvěře v alternativní internetové kanály. XXXTentacion podepsal smlouvu s velkou nahrávací společností a natočil své debutové album nazvané 17, které vyšlo vloni v srpnu. Namísto agresivního násilnického rappera na něm ovšem představil trochu jinou tvář – jakousi obdobu moderního písničkáře, který čerpá z hip hopu, ale i z rocku, nu-metalu nebo folku. Album mělo ostatně blíže k posmrtně vydané sólovce Kurta Cobaina Montage of Heck než k standardní rapové desce. (Frontmana Nirvany ostatně XXXTentacion jmenoval jako svůj největší vzor, společně s Tupacem Shakurem nebo nu-metalovou kapelou Papa Roach.)

Dvacetiminutová, v podstatě jen EP kolekce 17 byla poněkud nesourodá, ale balady Jocelyn Flores nebo Everybody Dies in Their Nightmares naznačily, že máme co do činění s výrazným písničkářským talentem, který zatím (a snad i pochopitelně) vykazuje nestřídmost a přehnané ambice. V podobném duchu se nicméně nesla i jeho letošní, otazníkem označená deska ?, která dosáhla na čelo amerického žebříčku. Z klavírní balady se smyčci Changes stříká patos, jenže jejímu kouzlu těžko nepodlehnout. Obě XXXTentacionovy desky otevíraly témata úzkostí a depresí, která jsou v rapu poslední roky novinkou. Právě schopnost zachycovat tyto stavy mysli pomohla rapperovi z Floridy získat miliony fanoušků. A k autenticitě jeho výpovědi nepochybně přispěl i jeho komplikovaný osobní příběh: matka se ho zřekla, otce nikdy nepoznal a vychovávala ho babička.

Píseň Fuck Love, XXXTENTACION feat. Trippie Redd, foto: clutch-mag.com, audio: Youtube

Když ho vloni na podzim zařadil americký hiphopový magazín XXL mezi desítku největších objevů roku, dostal XXXTentacion pozvání do ostře sledovaného rapového freestylu, takzvaného cypheru, navázaného na tuto anketu. V něm musí rappeři ukázat rapové schopnosti ve společné skladbě na beat, který dostanou od pořadatelů. Když přišla řada na XXXTentaciona, nechal si podklad úplně vypnout, klekl si a zamumlal bizarní monolog o apokalypse a vraždění. A na konci jen vztekle zahodil mikrofon. Byl to dost možná nejbizarnější moment v historii prestižní ankety.

Drtivá většina posluchačů možná měla XXXTentaciona za sebestředného idiota a násilníka, jímž nepochybně také byl. Jeho hudba však promlouvala k -náctiletým, kteří měli pocit, že v něm vidí sami sebe. Zmatené, chybující a žádající o pochopení. Síla identifikace s outsiderem, jehož všichni ostatní nenáviděli, zafungovala dokonale. Jestli si snad rodiče těchto dětí stěžují, že jim v popových žebříčcích chybí něco nepředvídatelného, nebezpečného, provokativního, něco, co by se vyrovnalo hudbě minulých dekád, pak XXXTentacion v sobě tyto kvality měl. Desky si natáčel doma v ložnici, kašlal na žánry a očekávání fanoušků. A nikdy se nenechal spolknout hudebním průmyslem.

Že vzbuzoval tolik nenávisti, to možná souvisí i s tím, jak jsme si odvykli na to, že mezi posluchačskými generacemi můžou existovat propasti a že někteří interpreti zkrátka nejsou pro všechny. Je vlastně z hlediska budoucnosti popu pozitivní zprávou, že dnešní mladí mají znovu hvězdy, které jsou pouze jejich a které dospělí nemůžou pochopit.