Lily Allen natočila svou zatím nejosobnější desku
Nové album Lily Allen tematicky částečně poznamenal rozpad manželství s otcem jejich dvou dětí. Sarkastický humor předchozích nahrávek na novince nahradily introspektivní texty o nástrahách nastupujícího středního věku. Upřímnost je hlavní devizou desky No Shame.
Rodiče Lily Allen (*1985) se rozvedli, když jí byly čtyři roky. O dvacet šest let později se rozpadlo i její vlastní manželství s podnikatelem Samem Cooperem. Jejich starší dceři Ethel byly v té době rovněž čtyři. „Zdá se, že jablko nepadá daleko od stromu,“ komentuje Allen tuhle paralelu v písni Apples na albu No Shame. Jedná se o nahrávku, která vznikala ve stínu rozchodu s Cooperem a jako taková je dosud nejosobnější deskou britské zpěvačky. Zapadá do řady alb, která se zabývají tématem krachu mezilidských vztahů – řady, jež asi započala roku 1955 deskou In The Wee Small Hours Franka Sinatry a pokračovala díly tak rozdílných hudebníků, jako jsou Joni Mitchell, Marvin Gaye, Nick Cave, Bon Iver či Björk. Jako by tahle mnohost potvrzovala rozšířené přesvědčení, že umělec potřebuje ke své tvůrčí výpovědi trpět.
Na rovinu: přes svoje nepopiratelné kvality album No Shame výjimečnou hudební událostí není. Ale přináší novou fazetu v tvorbě jedné z nejzajímavějších zpěvaček poslední dekády. Ta se doposud prezentovala jako mluvčí generace dvacátníků, kteří navzdory občasným karambolům vedou v zásadě spokojený život bez výraznějších obav z budoucnosti a výčitek ohledně vlastního konání v minulosti. Citová a jiná dramata řešila Allen v dřívějších písních obdobně, jako píše příspěvky na Twitter – nechyběl sarkastický humor a chytlavé slogany typu It’s Not Me, It’s You, jak se ostatně jmenovala její druhá deska z roku 2009.
Lily Allen – světlá a červená. Na pravém ukazováčku kérka s rokem narození, foto: Facebook – Lily Allen, video: album s názvem It´s Not Me, It´s you z roku 2009 Okolnosti vzniku No Shame si vyžádaly trochu jiný přístup k psaní textů i k celkovému hudebnímu směřování. Pořád máme co do činění s chytrým popem s kořeny v britské taneční hudbě, případně rovnou v té, z níž tato hudba vychází, jako jsou reggae či ska. Ovšem častěji než dříve se hudební složka ocitá v druhém plánu tak, aby nerušila vyznění textové stránky.
Coby textařka Lily Allen často balancuje na hraně banality. Je znát, že při psaní preferovala autenticitu nahromaděných emocí před básnickými kvalitami. Nejkřiklavější je to v písni Three, kterou zpívá z perspektivy své tříleté dcery. Představuje si, jak těžké musí být vyrůstat s rodičem, kterého pracovní závazky nutí trávit spoustu času mimo domov. Sentimentalita je tu naštěstí vyvážena civilností projevu – ta vždy byla silnou stránkou této umělkyně a důvodem, proč i její méně obratné texty oslovovaly autenticitou.
Lily Allen v růžovém, foto: foto: Facebook – Lily Allen, video: píseň Trigger Bang z debutového alba Alright, Still Jedním z důležitých témat desky je skládání účtů ve světle pociťovaného nástupu středního věku. Allen v květnu oslavila „kristovské“ třiatřicátiny a se dvěma dětmi a se zkušeností z mediálně sledovaného rozvodu nahlíží na život jinak, než když v jednadvaceti vydala debut Alright, Still. Ve skladbě Trigger Bang vzpomíná na dobu, kdy coby teenagerka vymetala celovíkendové taneční parties ve společnosti lidí, jež by tradičněji založení rodiče pro své dítě viděli hodně neradi. „Když jsem vyrostla, moc se toho nezměnilo. Všechno bylo možné, protože jsem byla slavná,“ zpívá Allen a ve videu na serveru Genius.com vzpomíná, jak se kdysi po koncertě v Mexiku vydala na projížďku v kradeném autě místního promotéra. „Byla to pěkná blbost, jenže koncert byl vyprodaný, a když jsem mu vydělala tolik peněz, byl ten člověk ke mně shovívavější.“ V Come On Then Allen zpívá o rozporu mezi svým mediálním obrazem a vlastním prožíváním, v Higher nastavuje zrcadlo hudebnímu průmyslu s jeho sklony zneužívat ty, kteří ho udržují v chodu, tedy umělce. Jinde na desce účtuje se svou inklinací k závislostem lecjakého druhu; přiznává se k rozličným neřestem včetně promiskuity a ohlíží se za vztahy, jichž se v minulosti zbavila kvůli jejich toxicitě.
Rozchodu s Cooperem se přímo dotýkají vlastně jen čtyři ze čtrnácti textů alba; pro celkovou náladu nahrávky jsou ovšem určující. Vhledem k delší době, po kterou deska vznikala, dokumentuje čtveřice písní různé fáze rozpadajícího se vztahu: od naděje, že se těžkosti podaří překonat a manželství bude navzdory varovným signálům zachráněno (Family Man), přes zachycení rozpoložení, ve kterém se zpěvačka po rozchodu ocitla (What Are You Waiting For, Lost My Mind), až po retrospektivní popis problémů, které ke krachu vedly.
Lily Allen, foto: Facebook – Lily Allen, video: píseň Lost My Mind z aktuálního alba No Shame Allen samu sebe vykresluje jako chybující bytost. Pozoruhodné je, že v textech často lavíruje mezi vzdorovitým postojem „můj život – moje pravidla“ a potřebou vysvětlovat motivace svého chování, a tím pádem ho i ospravedlňovat. Nakonec i tahle dualita je jednou z příčin setrvávající popularity zpěvačky, jíž výrazně neuškodilo ani kreativní klopýtnutí na předchozím albu Sheezus (2014), ani mediální skandály, jakým byla třeba nedávná twitterová přestřelka s moderátorem pořadu Good Morning Britain Piersem Morganem.
Spíš než coby nedostupná diva Lily Allen zkrátka působí jako jedna z nás, příslovečná dívka odvedle s mixem silných a slabých stránek. Má své sny, v nichž na prvním místě stojí znovunalezení rodinné pohody s milujícím mužem, jak o tom na desce No Shame zpívá ve skladbách My One a Pushing Up Daisies. Druhou jmenovanou píseň Allen věnovala svému současnému příteli, rapperovi Danielu Londonovi zvanému Meridian Dan. Vykresluje v ní vysněnou budoucnost, v níž přijímá Londonovo jméno, má s ním děti a nakonec vedle něho i zestárne. V tom je vlastně pravé poselství této desky: ať se stalo v minulosti cokoli, vždy je šance na nový start, nebo alespoň na naději, že taková možnost existuje.
