Když jsem spatřil Victora, věděl jsem, že to je on/ona

Dívka, natočená s nesmírnou citlivostí, si z Cannes, kde jsme si s režisérem povídali, nakonec odnesla hned čtyři ceny: Caméra d’Or pro nejlepší debut, Queer Palm za nejlepší film s LGBT tematikou, cenu pro Victora Polstera za nejlepší herecký výkon v sekci Un Certain Regard a také cenu FIPRESCI, kterou uděluje Mezinárodní federace filmových kritiků.

Lukas Dhont (26) pochází z belgického Gentu, kde vystudoval uměleckou akademii KASK. Natočil několik krátkých filmů, za které získal řadu cen, jeho krátký snímek L’Infini (2015) byl belgickým kandidátem na Oscara. Dívka je jeho celovečerní debut.

Je příběh Dívky založen na skutečné události?

 Ano. V roce 2009 jsem v belgických novinách četl článek, kde se psalo o mladé dívce, která se chtěla stát baletkou, ale narodila se v mužském těle. Kombinace baleríny a změny pohlaví se mi tehdy zdála hrozně zajímavá. Máme tu někoho, kdo má averzi ke svému vlastnímu tělu a zároveň si vybral profesi, v níž musí s tím svým tělem hodně pracovat. Tahle dualita mě zaujala. Nesl jsem si ten příběh v sobě, a když jsem v roce 2014 dokončil studia, začal jsem psát scénář.

A za čtyři roky jste v Cannes coby debutant. Jak se to povedlo?

 Když jsem začal psát scénář, hned jsem v Belgii získal na film podporu, což bylo skvělé, protože jsem mohl pokračovat. Prošel jsem pak různými scenáristickými workshopy, absolvoval jsem také Cinéfondation The Residence (program organizovaný festivalem v Cannes, určený pro autory prvních a druhých filmů, který jim umožní pracovat čtyři měsíce na scénáři – pozn. red.) a loni jsem zde v Cannes představil nedokončený film dalším možným investorům. Nakonec se Dívka zrodila jako koprodukce Belgie a Nizozemska. Takže: tři a půl roku jsme pracovali na scénáři, poslední rok psaní jsme už dělali casting. A loni v létě jsme točili. A to, že jsme byli nakonec vybráni do Cannes, bylo velmi milé překvapení.

Bolí to. Patnáctiletá Lara zahraná Victorem Polsterem ve filmu Dívka, foto: © Diaphana Distribution, video: Bandes Annonces Cinéma

Jak se vám podařilo najít Victora Polstera, úžasného představitele hlavní role?

To byl ten nejlepší dar, jaký jsme kdy mohli dostat. Poté co jsem napsal scénář, jsem skoro pochyboval, že někoho takového najdeme. Potřeboval jsem někoho, kdo je tanečníkem na vysoké úrovni a zároveň je schopen zahrát náročné emocionální scény. Začali jsme dělat casting genderově neutrální, viděli jsme dívky, chlapce, mladé transgender lidi, celkem jich bylo přes pět set. Ale nikdo z nich neměl všechny potřebné kvality. Už jsme začínali být zoufalí, a tak jsme mezitím rozjeli casting na členy baletní skupiny, která ve filmu vystupuje. A právě při tomto castingu se objevil Victor. Když vstoupil do místnosti, okamžitě jsem věděl, že je to někdo, kdo překračuje gender a má styl. Měl v sobě něco andělského, ve způsobu, jakým se pohyboval, byla elegance, křehkost… prostě to byl on.

Kdy jste se vlastně rozhodl stát režisérem?

 Rozhodl jsem se stát režisérem, protože jsem viděl účinky, jaké může mít film na lidi, a to mě fascinovalo. Například moje matka: pamatuju si, že když jsem byl malý a moje máma šla do kina a vrátila se pak domů, mluvila o filmu tak, že jsem viděl, jak na ni zapůsobil, jak o něm mluví s nadšením. Připadalo mi úžasné, jakou může mít film sílu, a zatoužil jsem ho dělat. Pak jsem samozřejmě začal chodit víc do kina, dnes se považuju za cinefila a mám celý seznam režisérů, které obdivuju. Hluboce miluju lidi jako Gus van Sant, který podle mě dělá malé filmy, které jsou ale velké, také mám rád Yorgose Lanthimose, bratry Dardenny… Mám rád tvůrce, kteří našli svůj vlastní, specifický jazyk a ukazují svět originálním způsobem.

Bytost jménem Lara v taneční skupině, foto: © Diaphana Distribution

Proč je důležité točit filmy o transgender tématu?

 Právě tady se může ukázat síla filmu, o které jsem teď mluvil. Může člověku pomoci pochopit, co cítí a prožívají jiní lidé, které třeba z osobní zkušenosti nezná a může mít vůči nim předsudky. Pokud by můj snímek pomohl porozumět, co obnáší narodit se v těle, které je vám cizí, byl by to pro mě dostatečný úspěch. Pamatuju si, že když jsem na střední škole poprvé viděl Persepolis (film Marjane Satrapi o dospívání v Íránu za dob islámské revoluce – pozn. red.), říkal jsem si: To je skvělé, že jsem to mohl vidět, protože o těchhle věcech jsem vůbec nic nevěděl! Pomohlo mi to chápat určité skutečnosti lépe. A tohle je ta síla filmu: můžete vidět něco, co byste jinak neviděla, a najednou možná změníte názor. Právě o to se chci pokusit. Můj názor je jasný – pro mě je Lara dívka a všechno, co dělá, dělá proto, aby se dostala tam, kam chce. Zároveň si myslím, že jedna z ústředních otázek snímku Dívka zní takto: Proč v naší společnosti nemůžeme oddělovat tělo a pohlaví? Je důležité o tom mluvit. Doufám, že náš film může k tomuhle tématu přispět.