Klub zlomených srdcí má otevřeno

Článků začínajících větou „vědci zjistili…“ najdete nespočet a většinou jim není radno důvěřovat. Média si výsledky výzkumu často přizpůsobí do té míry, že překroutí to, co chtěli vědci sdělit. O výzkumech spojených s hudbou se naštěstí moc nepíše. Dělají se, ovšem nikoho příliš nezajímají. Před pár dny se však zpráva o jednom takovém výzkumu hojně šířila po webových stránkách a sociálních sítích. Zjištění bylo totiž pro čtenáře zvláštně svůdné – viz úvodní věty tohoto textu.

Výsledky expertízy vědců z University of California otištěné v časopise Royal Society Open Science vznikly tak, že posluchači označovali skladby podle „akustických náležitostí“ a nálady, kterou asociují – a následně je hodnotili na takzvaném indexu štěstí. Tak se tedy ukázalo, že britská popová hudba jako celek je rok od roku smutnější. Málokterý internetový portál si samozřejmě neodpustil doplnit text příslušnou fotografií Adele nebo Sama Smitha, jejichž hořké rozchodové balady patří k nejprodávanějším artiklům britského popu. Tým z University of California nicméně také zjistil, že sice vzniká víc smutných písní, ale ty rychlejší a náladou optimističtější jsou zároveň populárnější. Za všechno tedy můžou muzikanti, kteří nás zásobují svými depresemi, přitom my chceme spíše tancovat.

Podobné výzkumy samozřejmě vyvolávají řadu otazníků. Už proto, že právě třeba označování písní na škále smutná–veselá je značně subjektivní volba, stejně jako klíč výběru předkládaných skladeb. Navíc každý, kdo pop soustavněji sleduje, potvrdí, že mainstreamem i alternativou zmítají trendové vlny, které můžou zmíněnými náladami také hýbat. Například tempo hip hopu, který je poslední roky velmi populární, je pomalejší. Znamená to automaticky, že Jay-Z nebo Kendrick Lamar dělají tím pádem i smutné písničky?

Není bez zajímavosti, že k podobným výsledkům došel výzkum publikovaný před šesti lety. Tehdy vědci z Toronta a Berlína zjistili, že pop 21. století je temnější než ten před padesáti lety. Zatímco v šesté dekádě bylo 85 procent písní v durové tónině, v naší dekádě už je to jen 42 procent. A průměrné tempo kleslo ze 116 úderů za minutu na 100. „Lidi rádi předstírají, že jsou chytří, a šťastně znějící hudba se během let stala tak trochu klišé. Posluchači se naučili oceňovat smutek a nejasnost,“ interpretoval výsledky jeden z autorů studie, Glenn Schellenberg.

On je tak smutný a ty jeho písně taky – a my je máme tak rádi… Sam Smith. Zde vyveden na wallpaperu pro plochy počítačů, repro: fanpop.com

Asi by se daly v internetových archivech najít další podobné články. Média – obzvláště ta internetová – ráda utvrzují čtenáře v konstantní panice ohledně toho, v jakých temných časech žijeme. Na zprávu o tom, že jsme čím dál šťastnější, by si asi nikdo z pochopitelných důvodů nekliknul. Jistě, není nutné tvrdit, že žijeme ve vyloženě optimistické éře, věci jsou skutečně mnohem komplikovanější než před několika dekádami, na druhou stranu jednou z funkcí hudby je naše nálady vyvažovat, a může se tak dít i v širším měřítku. Když se na podzim 2008 ponořil celý svět na několik let do těžké ekonomické recese, zněl z rádií rozjuchaný optimistický electropop Lady Gaga a Katy Perry, jako kdyby se skrze hudbu lidé snažili utéct mizerné atmosféře ve společnosti. Ostatně to potvrzuje i výše zmíněný průzkum University of California, který mluví o náklonnosti k rychlejším, optimističtějším skladbám. Co si tedy pak počít s Adele, jejíž hořkého alba 25 se prodalo za posledních dva a půl roku dvacet dva milionů kusů, což je číslo, na které naposledy dosáhly bestsellery v devadesátých letech před nástupem internetu?

Za třicet let se toho událo hodně – ve společnosti i v hudbě. Zredukovat tento vývoj na konstatování, že jsme teď smutnější, je dost zjednodušující. Když jsme u těch změn: zmíněný výzkum si všiml rovněž toho, že za sledovanou dobu vzrostl počet písní autorek. To je pro naši původní otázku dost podstatné, protože ženská optika vnesla do popu trochu jiné spektrum emocí. Zároveň to pomohlo mužům osvobodit se od pravidel, která určují způsob jejich prožívání světa.

Genderové role (nejen) v popu už nejsou tak pevně dané jako před padesáti nebo ještě i třiceti lety. Jestliže dříve býval smutek v popu spojen skoro výhradně se zlomeným srdcem, poslední dekády už lze být smutný i z jiných důvodů a nestydět se za to. Možná právě tato svoboda prozkoumávat dříve „zapovězené“ nálady stojí za posunem celkové nálady popu, kterou zaznamenal výzkum z University of California. Není to vlastně tak trochu i dobrá zpráva?