Africká deska Paula Simona už zase budí kontroverze

V polovině osmdesátých let odjel americký hudebník Paul Simon do jihoafrického Johannesburgu. Během několika dnů tu s místními muzikanty natočil základy pro desku, která se stala jeho nejúspěšnější sólovou nahrávkou. Odhaduje se, že se alba Graceland do dnešního dne prodalo na šestnáct milionů kusů, čemuž napomohl i zisk ceny Grammy. Za své nejoblíbenější album ho prohlašuje Oprah Winfrey, ódy na něj pěje například Philip Glass.

Ve své době však nahrávka budila i značné kontroverze: v Jihoafrické republice tehdy panoval režim apartheidu – tedy státní politiky přísné rasové segregace, která vstoupila v platnost v roce 1948. Mezinárodní společenství kvůli apartheidu uvalilo na JAR řadu sankcí, jejichž součástí byla i rezoluce Valného shromáždění OSN vyzývající ke kulturnímu, akademickému a sportovnímu bojkotu země.

Obal alba, které poprvé vyšlo v roce 1986, repro: archiv Discogs

Paul Simon nebyl zdaleka jediným „západním“ hudebníkem, který tento bojkot porušil. V osmdesátých letech v JAR koncertovali například Frank Sinatra, Queen, Rod Stewart, The Beach Boys nebo Tina Turner. Vzhledem k úspěchu desky Graceland se však právě ze Simona stal pro zastánce bojkotu symbol privilegovaného bílého muže, který své privátní zájmy nadřazuje nad potřeby apartheidem sužovaného černého obyvatelstva Jižní Afriky.

Simon se dodnes brání slovy, že chtěl natočením desky v JAR přispět ke zviditelnění tamních hudebníků. V jeho prospěch mluví i fakt, že na koncertu v Zimbabwe – v rámci turné k desce Graceland – vystoupili v roce 1987 i dva prominentní odpůrci apartheidu: trumpetista Hugh Masekela a zpěvačka Miriam Makeba. K jistému smíření ostatně došlo i při nedávném natáčení dokumentu Under African Skies, kde si své pohledy na celou věc vyměnili Simon a jeho někdejší velký kritik Dali Tambo z organizace Artists Against Apartheid.

Politika rasové segregace v Jihoafrické republice je už čtvrt století minulostí, Simonův majstrštyk však nepřestává dráždit dodnes. Tentokrát však z čistě uměleckých důvodů. Může za to chystané vydání desky Graceland – The Remixes, které je naplánováno na letošní červen. Projekt dal dohromady Američan Michael Gaiman, který má za sebou zajímavou kariéru. Než se z něj stal DJ s uměleckým jménem The Duke of New York, stihl být manažerem kapel Grateful Dead, Jefferson Airplane a The Band. Stál také za vznikem přehlídky Freezing Man, která se (neúspěšně) snažila vytvořit alternativu k letním festivalům ve studeném kanadském Edmontonu.

Na albu remixů se sejde elita taneční elektronické hudby posledních tří dekád: dvěma verzemi skladby Homeless přispěl Holanďan Joris Voorn, po jedné skladbě přispěli například Paul Oakenfold, Richy Ahmed, Gui Boratto, Thievery Corporation nebo Photek. Výběr zúčastněných byl čistě v režii Gaimana, který také remixérům přidělil jednotlivé skladby tak, aby došlo na všechny položky původní desky. „Vycházel jsem z toho, kdo podle mě nejlépe dokáže využít motivy africké, brazilské a kreolské hudby, s nimiž Simon pracoval,“ říká Gaiman v e-mailovém rozhovoru. Připomíná, že projekt zapadá do vlny zvýšeného zájmu o africkou kulturu, kterou odstartoval letošní úspěch komiksového filmu Black Panther.

Sám Paul Simon se na projektu remixové desky nijak nepodílel. Posvěcení přišlo ze strany Simonova manažera, který nechal Gaimanovi zcela volnou ruku. Ten oslovil třiatřicet umělců, ve finále se mu sešlo dvacet šest remixů od dvanácti z nich. Zhruba polovina skladeb vyjde na zmíněném albu Graceland – The Remixes, několik dalších by se mělo objevit v digitální verzi desky. Jediným z oslovených, kdo nabídku odmítl, je podle Gaimana DJ Bonobo, jinak se setkal se vstřícnými reakcemi.

Horší už je to s ohlasy na zveřejněnou pětici remixů, které se objevily na Simonově kanálu na YouTube. Řada komentářů se o nových verzích skladeb z desky Graceland vyjadřuje nelichotivě; kritizují údajnou neinvenčnost remixů, objevují se i zmínky o svatokrádeži. Gaiman má pro tyto odmítavé názory pochopení: „Rozumím konceptu ‚posvátných krav‘. V dějinách hudby se to jimi jen hemží. Když začal hrát Bob Dylan na elektrickou kytaru, myslela si spousta lidí, že je to konec světa.“

Nutno říct, že ona první ochutnávka z remixové desky nezní vůbec špatně. Zaráží snad jen velmi pietní přístup k originálům, který většina remixérů zvolila. Radikálněji do struktury skladby (v tomto případě You Can Call Me Al) zasáhl jen Andy Cato z dvojice Groove Armada, ovšem zrovna jeho verze projektu příliš cti nedělá. Ostatním remixérům se povedlo zachovat DNA původních písní a obohatit je novými motivy.

Obal kolekce remixů alba Graceland, která vyjde letos, repro: Amazon.com

Časem se možná dozvíme, co si o projektu myslí Paul Simon. Vzhledem k jeho hudební otevřenosti je dost pravděpodobné, že nebude mít zásadnější námitky (byť je celkem snadné představit si křečovité záškuby v jeho tváři při poslechu remixu od Groove Armady). A Gaiman? Nechystá se třeba iniciovat podobný projekt předělávek skladeb z dalšího Simonova „etnického“ alba The Rhythm of the Saints? „Uvidíme,“ odpovídá. „Zatím teprve uvádíme do života Graceland – The Remixes.“

 Tracklist chystaného alba:

01. Homeless (Joris Voorn Remix)
02. Gumboots (Joyce Muniz Remix)
03. I Know What I Know (Sharam Remix)
04. Crazy Love, Vol. II (Paul Oakenfold Remix)
05. The Boy in the Bubble (Richy Ahmed Remix)
06. You Can Call Me Al (Groove Armada Remix)
07. Under African Skies (Rich Pinder & Djoko Remix)
08. Graceland (MK with KC Lights Remix)
09. That Was Your Mother (Gui Boratto Remix)
10. Diamonds on the Soles of Her Shoes (Thievery Corporation Remix)
11. All Around the World or the Myth of Fingerprints (Photek Remix)
12. Homeless (Joris Voorn Kitchen Table Mix)

Všech pět zveřejněných skladeb lze nalézt ZDE.