Tato hudba je prosta agresivity

Nejdřív jména: hrát bude Symfonický orchestr Českého rozhlasu, sólisty jsou samozřejmě „obvyklí podezřelí“ z okruhu kolem Petra Kotíka, který koncert diriguje. Kotík zná Feldmanovu hudbu i úmysly z první ruky: oba žili deset let jako sousedé v americkém městečku Buffalo, pracovali na tamější univerzitě. Feldman (1926–1987) napsal pro Kotíkův soubor skladbu Instruments I (1972), Kotík koneckonců uváděl jeho hudbu v Praze už roku 1962, kdy Feldman začínal být brán vážně.

Každý posluchač, který rád zažívá s hudbou silné momenty, to zná: někdy je skvělé o hudbě předem vůbec nic nevědět – a někdy naopak nedokážeme zlomit její kód, dokud nedostaneme nápovědu, návod. Morton Feldman je ten druhý případ: na jeho hudbu se lze pořádně napojit v okamžiku, kdy aspoň trochu známe jeho autorské úmysly. Jsou totiž dost nezvyklé: to díky nim se stal jedním z nejzásadnějších skladatelů 20. století.

Traduje se, že německý skladatel a guru poválečné moderny Karlheinz Stockhausen se zeptal Feldmana: „Jaký je váš systém?“ A Christian Wolff, Feldmanův souputník z newyorské komunity, odpověděl za něj i za nás: „Myslím, že nemá žádný systém. Pracuje totálně intuitivně.“ Tak to skutečně bylo. Feldman rád vyprávěl historku, jak Marcel Duchamp navštívil výtvarnou školu v San Francisku a uviděl tam mladíka, jak vášnivě a divoce maluje na plátno. Duchamp k němu přistoupil a zeptal se ho: „Co to tu děláte?“ Mladý muž řekl: „Hele, já nemám ponětí, co dělám.“ Duchamp ho poplácal po zádech a řekl: „Dobrá práce, jen tak dál.“

Pro Feldmana jeho osobní přístup znamenal nejen odmítnutí serialismu, ale rovněž naprostý rozchod s přežívajícími dozvuky devatenáctého století a jeho „systémů“ v hudbě. Budoval něco nového, nejblíž mu byl John Cage, ale jasně se lišili. Za přátele a kolegy pokládal radikální umělce z různých stran. Natočil hudbu k filmu, který zachycuje Jacksona Pollocka v malířské akci. Mohutná, vnitřně hustě členěná a neuhlazená malířská barevná pole Marka Rothka jako by se zrcadlila v opakování a v lehce hypnotickém vedení pozornosti dál a dál; totéž Feldman praktikoval skrze stálou drobnou proměnu a asymetričnost: asi jako vlny v moři nebo oblaka na nebi.

U Feldmana se často zmiňuje jeho evidentní robustnost: byl to mohutný a hlasitý člověk, vážil kolem 140 kilo a patřil k zábavným společníkům, kterých bylo všude plno – což byla součást jeho paradoxu. Jak píše kritik Alex Ross: „V rozhovorech byl upovídaný, egotistický, suverénní, neuctivý, hravý, koketní i bohatě poetický – jeden z velkých mluvků moderní historie New Yorku. Coby skladatel byl niterný a uzavřený, svůj hudební hlas zřídkakdy pozvedal nad šepot.“ Tento aspekt jeho tvorby jistě bude nepřeslechnutelný i v DOXu. Feldman preferoval ztišení a ke skladbám připisoval poznámky: „Hráči jednají ve výjimečně nízké dynamice, ale slyšitelně. Každý tón by měl být zahrán s co nejtišším nasazením. Tato hudba je prosta agresivity.“ Říkal, že když se redukují nižší basová pásma, v hudbě zmizí gravitace a zůstane jakoby levitovat nad zemí.

Měla tahle světlost a křehkost něco společného se skladatelovými židovskými kořeny a s touhou najít po válečných letech klid a mír? Ať tak či onak, téma holokaustu a skepse z dějin Feldmana dostihly. Ke konci života jeho skladby potemněly. Na otázku, zda jeho hudba truchlí za oběti holokaustu, odpověděl téměř souhlasem, ale přál si téma rozšířit „o, řekněme, smrt umění“. „Oplakávám cosi, co souvisí s tím, že mě opustil Schubert. Taky cítím, že umění už není nutné. Snažím se tedy uvést do své hudby jen pár základních věcí, které potřebuji. Prodlužuji tomu všemu o pár chvil život.“

Možná je Feldmanova hudba skutečně postludium, jemná a jedinečná dohra po konci dějin umění. Posledních osm let ho pohltilo téma dlouhých, velmi dlouhých skladeb. Nevytvářel je ze senzacechtivosti, byl to přemýšlivý a emancipovaný teoretik, který velmi dobře věděl, co dělá. Skladba Pro Philipa Gustona trvá pět hodin, vrcholem je jeho legendární Druhý smyčcový kvartet, který čítá kolem pěti a půl hodiny. Premiéroval ho Kronos Quartet a snad po deset let zůstal jediným souborem, který ho dokázal a chtěl hrát. Jednu z mála repríz muselo kvarteto i tak odvolat, protože před vystoupením zjistilo, že ho není fyzicky schopné.

V Praze zazní tři orchestrální skladby: Piano a orchestr (1975, sólista Daan Vandewalle), Struktury (1960–62) a Housle a orchestr (1979, sólista Conrad Harris). Kotík se minulý víkend „rozehrál“ v Berlíně uvedením pětihodinové Pro Philipa Gustona na speciálním dvoudenním (nonstop!) koncertě v rámci festivalu MaerzMusik.

V DOXu nepůjde o souboj s dlouhometrážními skladbami, i tak zbývá k zážitku dost. Feldman je skutečně krásně a záhadně „trochu citový“, v tom je v celé avantgardě posledních sedmdesáti let jedinečný. Při jeho hudbě můžeme myslet na věci kolem času, paměti, jemnosti a ztišení, organické asymetričnosti věcí, timingu v životě člověka a třeba kolem řeky. A pochopitelně: je to zásadní akt potlačeného ega, k němuž se posluchač obrací, když už mu svět lidí, jejich sebevyjádření, emocí a nátlaků, leze na nervy.