Jiří Suchý & comp. po roce 1989

Zvlášť dobře „konzumace“ oné „krabice“ může jít tomu typu posluchačů a diváků, kteří Jiřího Suchého a spol. sledují po celá desetiletí. A „krabici“ jedenácti disků berou jako příležitost zjistit, co všechno se dělo v Semaforu po listopadu 1989, v době, kdy tam třeba nestíhali chodit nebo to zvládli pouze jednou za čas, případně se lehce obávali stylu šantánového „nedivadla“, které se v Semaforu pěstuje, anebo měli pocit, že prakticky vše, co Suchý provádí po „zlaté éře“ šedesátých let, je spíše jen takový apendix.

Jenže od éry se Šlitrem uplyne brzy padesát let – a Suchý je maniak práce, což koneckonců potvrdí i ti, kdo chodí na jeho dnešní inscenace, které mají tři hodiny, jen to fikne – a pak dají Suchý s Molavcovou ještě čtyři přídavky! Semaforolog Jan Kolář vybral písně (a pár výstupů) z třiatřiceti her, což ve výsledku ukazuje dvojí: jak protagonista divadla zachází s písněmi a jaký typ divadla pěstuje.

Semaforský komplet, který je předmětem této recenze Pavla Klusáka, foto: Lukáš Kadeřábek (Supraphon)

Nejdřív o písních, které tvoří naprostou většinu kompletu. Suchého svět rýmů a obrazů je jedno velké kontinuum, styl, který se pne skrze všechen materiál. Některé momenty se vynoří z proudu opakovaně, při šedesáti letech tvorby Suchý občas jako by přepnul na autopilota. Ale stejně tak se co chvíli zatřpytí něco tak originálního, že zbývá znova uznat, že Suchého talent je v tomhle národě ojedinělý.

Pokud snad má někdo pocit, že Semafor, to je nezávaznost, hihňání, kočka na okně, ženské nohy v punčochách a ztělesněná harmonie, ať si to srovná s realitou. S koncem nesvobody (kterou Suchý jako tvůrce, producent a šéf souboru pociťoval po dvacet let ažaž) se v Semaforu obratem začalo hrát „k věci“, i když samo sebou v rámci stylu. Revue Hej rup, peklo nebude, ráj se vrací měla téměř výchovný apel, „aby národ, který dostal svou šanci, se jí chopil“ (Suchý). Z písní jako Sukně pro Evropu vysvítá, že když Jiří Suchý vtipkuje o věcech společensko-politických, je to – v lepším případě – velmi srandovní a svěží, i když se to děje jen jednou za čas. Přiznám se, že po léta mám nesmírně rád text Snad nejsem příliš podlej: uprostřed demonstrací a dějinných událostí myslí zpěvák na svoje rande, ví, že by měl napomáhat pokroku někde na náměstí, ale je úplně převálcovaný svou touhou. Zdá se mi, že v písni o tomhle skrytém pozičním boji společenského a osobního vypsal Suchý svůj dlouhodobý pocit.

Upoutávka na komplet s tvorbou Semaforu z let 1989–2015, foto: Lukáš Kadeřábek (Supraphon), video: Supraphon

V devadesátých letech se Semafor ke komentování společnosti nepřehlédnutelně vracel. Program Ach, ta láska nehezká tematizoval mimo jiné návrat pornobyznysu coby překotné verze svobody, Nižní Novgorod je pro Suchého příležitostí konečně svobodně vtipkovat o všem ruském (a apokryfem o tom, jak to bylo se začátkem Říjnové revoluce). Někdy názvy představení mátly a byly trochu nepřípadně rozverné: Kapitáne, kam s tou revuí je místy dost potemnělé ohlédnutí za minulostí, třeba s písní Byl jsem kat, v níž popravčí nostalgicky vzpomíná na lepší časy svojí rudé kápě. Z názvu Únos turecké houslistky by nikdo neuhodl, že jde o Suchého vzpomínání na padesátá léta: od jeho vlastních písňových komentářů po ruský zpěv čehosi propagandistického s dobrou melodií a emocí.

Jan Kolář, který celý komplet vybral a užitečně okomentoval, píše, že v Semaforu jsou „divadelní hry“ leckdy záminkou k divadlu písniček. Komplet ovšem nepomíjí ani druhý pól: když Suchý jednou za čas sepíše opravdový dramatický text. Bývá to test semaforské poetiky a taky průchod experimentálnějším sklonům autora, který se nikdy netajil náklonností k poetismu, dekadenci a méně mainstreamovým proudům.

Jiří Suchý & Jitka Molavcová (2018), foto: Irena Zlámalová (Supraphon)

Takže pár slov aspoň o dvou „dramatičtějších“ akcích Semaforu.

Jediným představením, které je v boxu zachyceno kompletně (na dvou discích), je Lysistrata (2007, 106 repríz). Suchý si samozřejmě nesmírně užil zpracování antické Aristofanovy komedie o ženách, které se rozhodnou mužům-válečníkům odepřít sex. Je zajímavé vidět, jak Suchý kombinuje všechno lechtivé (ve hře nepadne jediný vulgarismus, ale celá je totálně „o tom“) s řadou humanistických a hlouběji „láskyplných“ témat. Hru psal původně pro Divadlo na Vinohradech, tam ji režíroval Jiří Menzel; semaforská verze Suchého plynula jaksi lehčeji.

V Pokušení svatého Antonína (2001) dal Suchý – poměrně výjimečně – do placu spirituální téma, hlavně však napsal hlubší, soustředěnější text ve verších. Taky se odhodlal přijmout výzvu a spojit se s „nesemaforskou“ hudbou Vladimíra Franze. Ten šel se svou charakteristickou umanutostí proti předpokládané konvenci, ale nakonec vytvořil napětí hraničně zvládnutelné a tvar obstál – od složitějších míst napojených na americkou muzikálovou tradici Berlina či Sondheima až po přímočarost finálové melodie. Za poznámku stojí, že v Semaforu bůhvíproč některá představení příliš nedokumentovali, takže snímky z Pokušení svatého Antonína mají horko těžko přijatelnou technickou kvalitu: takových míst je bohužel v kompletu hned několik.

Při rozsáhlosti souboru 11 CD se najde řada témat. Dost pozoruhodnou hrou je Prsten pana Nibelunga, větší tvar mezi perzifláží germánského mýtu, komedií mravů, absurditou a muzikálem. Od roku 1997 si Suchý píše naprostou většinu hudby sám: mnohé z toho je „takový klasický Semafor“, někdy zasvítí šťastný moment. Když je občas přizván skladatel zvenčí (Michal Pavlíček, Přemysl Rut), výsledek je vždy svěží. Za silné finále boxu pokládám (ve skutečnosti ne úplně poslední) převody písní Kurta Weilla: Jitka Molavcová v Mluv dál (Speak Low) a Jiří Suchý v Podzimním songu (September Song) jako by na chvíli odložili všechny stylizace a v mírné únavě řekli něco za sebe.

Nerad bych působil jako ultimativní obhájce Semaforu za každou cenu: i box Semafor 1989–2015 obsahuje nevyhnutelně písně mělčí, předvídatelnější, jakési „normativní variace“ na to, co už známe. Jsem docela rád, že některé příliš rozverné a příliš dlouhé scény semaforských inscenací už neuvidím. Některé ženy cool siluet tu zpívají a hrají až moc besídkově. Ale nejvýraznějším pocitem nad krabicí zůstává úžas, kolik skutečně dobrých míst tu je, a jak pestrých! Je to mimochodem nelítostná laťka pro řemeslo a morálku všech dalších, kdo si v české poezii a písni „hrají se slovy“.

Supraphon postupně vydal tři „krabicové“ komplety Semaforu: šlitrovskou dekádu 1959–1969 (11 CD), následovala 70. a 80. léta (12 CD). Teď je tu třetí komplet v producentské péči Nadi Dvorské – a s ním do současnosti dotažené ediční pokrytí tohohle velkého, bláznivého fenoménu české moderní kultury, který ovlivnil pop-music, divadlo i literaturu. Je dobré vzpomenout si v tuhle chvíli na expertní i vášní hnané osobnosti, které prosazovaly a rozjížděly – mnohému navzdory – edice semaforských a Suchého spisů: jsou to Karel Knechtl na poli nahrávek a Václav Kadlec jako editor literárních spisů Jiřího Suchého.

Autor je scenárista, hudební hudební kritik a publicista

Jiří Suchý & comp.: Semafor 1989–2015 (Supraphon, 2018, 11 CD, 11 hodin 34 minut)
Editor: Jan Kolář, producentka: Naďa Dvorská